Strávil jsem týden s ILLE ve studiu v Jinočanech, až na pár mezer od rána do večera každý den. Z toho si odnáším:
- My to natočíme!
- Je to opravdu skvělý studio!
- S Alaverdi to tam bylo taky skvělý, ale úplně jiný!
- Nahrává se mi už docela komfortně, málo třesoucích rukou, žádný mrtvolný pot a žádný moment “co tady vlastně dělám, jsem špatný muzikant a špatný člověk, měl bych se zabít!”. To taky díky Dušanovo Neuwerthovo režii, což je ale popravdě i proto, že člověk ví, že na něj leccos může nechat v postprodukci.
- I když se mu nahrává komfortně a nepotí se mrtvolně, člověk se stejně zpotí.
- Ty starý Fender komba!
- Ta moje akustika Furch!. Sama o sobě asi výjimečný kus a když se zapojí elektricky do starýho Fender komba a zahraješ velký E dur!
- Studiové zadostiučinění konečně pro mou barytonku Danelectro ve tvaru fenyklu.
- Reverb/tremolo Strymon!
- Almela přijel s vrtačkou, protože koupil někde starý reprák do svýho Ampeg komba a první den narušoval tlumeným vžžžžžžžt! z velké záchodové místnosti. Kombo od té doby váží asi o osm kilo víc, ale stálo to za to. S tím starým Precisionem to hraje opravdu skvěle.
- No a co s tím dál? Je to jiný než napoprvé. Sám nevím proč vlastně, je spousta možných důvodů. Atmosféra druhé desky, kterou budeme všichni splácet, přecejen jistý tlak úspěchu té první, se sedmi dětma kolektivně doma a na prahu čtyřicítky, je nutně jiná než první ajfr and we are so free té první. Ale možná to bude tentokrát i lepší. Muzikant na prahu čtyřicítky má i tu výhodu, že ví, že okamžité subjektivní juchů nejde nutně ruku v ruce s dobrým výkonem.
- Přečetl jsem tam Black Box od Jennifer Egan a část For Whom the Bell Tolls od Hemingwaye, abych zjistil co s ním všichni pořád maj.
Nebudou jablka, nebudou švestky.