čtvrtek, 15. ledna 2015

Historka bude o kadění, tak bacha. 

Máme s Žilvinasem takovou šifru, že když se mu chce kadit, říkáme, že “jede vláček”. (Pochází to historicky od Martina Puškaře z Worm’s Rafination, nyní Eddie Stoilow, který nám své peristaltické pohyby takhle oznamoval když nám bylo dvacet). 

Živlinas nedávno začal trvat na tom, aby byl na záchodě přitom sám. Včera jsem ho tedy usadil s tím ať si pak zavolá a šel si po svých. Za chvíli jsem slyšel jak tam něco říká, tak jsem přišel blíž jestli už mě neshání. 

Ale ze záchoda se ozývalo “Přestup na linky S a další vlakové spoje”. 

(Omlouvám se tímto případným útlocitným mimopražským, kteří musí číst o kazení a ještě ten citát asi neznají). 

Žilvinas je jinak malinký generálíček. Když to na něj přijde, nezná slitování a křičí “běž!”, případně “nic neříkej!”, nebo zvedá ukazováček a volá “táto, táto, stop!”. Když se probudí z odpoledního spánku, bývá nálada nejhorší. 

Pak to vypadá třeba takhle:

“Dobré jitro sedmispáči!”

“AAAARH, BĚŽ!”

“Ale kam mám jít? Já tady bydlím.”

“Běž. Běž pryč!”

“A můžu si tady aspoň sednout?”

“Nemůžeš ani sednout!”

“A co kdybychom prostě…”

“Stop! Táto, nic neříkej!” Chvíli to trvá a pak se dítě v jediné vteřině skoro strašidelně náhle překlopí do úplně normální nálady.   

Leave a Reply

Your email address will not be published.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.