středa, 24. ledna 2018

Dny jdou dál. Dny dramat, například můj snad první tak-trochu-střet s Igorem, dramata kolem dokončované desky, nebo zjištění že nám sousedé bez ptaní přistavují na domě komín. Dny pracovního nestíhání, zase je toho nějak víc než stíhám odbavovat a přepisuju si ty úkoly ze dne na den. Aspoň že doma jsme v klidu.

Chili sazeničky rostou a cítím lehký náběh na včelaření, což jsem myslel že přijde až tak v pětapadesáti.

Roste chilli a pořád je hezky

Od té doby co jsem začal sázet stromy a leccos pěstovat se zlepšil můj vztah k ročním obdobím, hlavně k těm hnusným.

Svítí sluníčko? Paráda, jako člověk jsem rád. Prší? Nevadí, zahradník ve mně má radost jak rostlinky hasí žízeň.

Pěstovat chilli je potom parádní z řady důvodů, mezi nimiž je nezanedbatelný ten, že se sází už začátkem ledna. Tou dobou teprve nastupuje dlouhá a úmorná druhá část zimy, ale vy už máte před očima i v hlavě jaro. Haleluja!

 

pondělí, 8. ledna 2018

Den bohatý na nečekaná setkání na ulici – Darina Alster, Tereza G. s kočárkem, a taky Guma Kulhánek – po dlouhé době, vždycky ho rád vidím. Za tu chvilku jsme se stihli podivit kolik kamarádů muzikantů podléhá těm nenávistným konspiračním nesmyslům, až se s nima člověk musí přestat kamarádit. Hlavně v metalu, ale tam to není takové překvapení, páč metal – jakkoliv mám některý rád – nikdy nebyl úplně intelektuální záležitost.

V sobotu jsme chodili po Vyšehradu, takový skoro jarní den, sluníčko už zase i trochu hřálo a rozlévalo se nad Prahou a Vltavou. Takový srandovní cirkus jsme – dva dospělí, jedno dítě na koloběžce, jedna prababička na vozejčku, kočárek s miminkem a velkej starej pes. Šli jsme se podívat do kostela a pojízdná jednotka, tzn. prababička s miminkem, čekala na chodníku před ním. Dojemně se držely za ruku a trochu vypadaly jako když tam žebrají, nebýt toho že velkej starej pes hulákal, když se k nim někdo moc přiblížil. Vyfotili jsme se s Alelií na hradbách na stejném místě jako před jedenácti lety, když mě chtěla aspoň na dálku ukázat rodině. Srovnáním obou snímků jsme posléze naznali, že až na nějaký úbytek vlasů k nám byl čas dosud milosrdný a zatím dobrý.

pátek, 5. ledna 2018

Udělat si čas na lidi. Zní to triviálně a samozřejmě, ale ve skutečnosti to – aspoň pro mě – vyžaduje vědomé rozhodnutí, které jde často proti intuici. Potkávám v práci dost zajímavých lidí, ale ne se všemi se nutně musím bavit osobně, páč to můžu nechat na jiných. Ne že by se mi přímo nechtělo, ale vždycky je nějaký jiný urgentní deadline, email na který musím odpovědět, elaborát který musím dopsat a podobně. Nemám prostě čas se tadyhle vybavovat s nějakým aktivistickým právníkem bůhvíodkud. Je to chyba, z řady důvodů, od čistě pragmatických až po čistě lidské. Správně je vykašlat se na chvíli na deadline a věnovat moment plné pozornosti dotyčnému. Ale vyžaduje to se tak rozhodnout rozumem. Tak aspoň že už to vím.

pondělí, 1. ledna 2018

Tenhle rok uběhl nějak rychle. Takovej rozfrncanej rok to byl. Nemám pocit, že by se s výjimkou narození Laime něco zásadního posunulo, proteklo to mezi prsty tak nějak mimochodem. Jsem moc vděčnej za tu svou smečku. Máme se dobře. Alaverdi vydali čtvrtou desku, i když na té se pracovalo hlavně koncem toho předchozího roku. ILLE konečně začali natáčet desku druhou, ale zatím ještě není a je to tentokrát docela těžký proces. Byl jsem v Tunisu, Gaziantepu, Barmě a cestou v Hong Kongu, Tel Avivu, Zadaru, Ázerbajdžánu, Washingtonu, Kyjevě a znova Barmě a cestou v Kataru. Postavil jsem hliněnou pec. V půlce listopadu na mě sedla tak hrozná chřipečka, že mě zabavila skoro až do Vánoc a najednou koukám že je rok fuč.

Těšil jsem se jak toho budu o svátcích málo dělat a splnilo se mi to. Nejdřív jsme byli doma a já hodně vařil a koukal na seriál Better Call Saul, potom na chalupě, kde jsem taky vařil a taky koukal, a kromě toho jsme chodili lesem, vytahoval jsem z bahna klády napadané do potoka, ze dne na den se oteplilo z nuly na deset stupňů a teplý vítr mě šokoval na temném dvoře, když jsem šel v pět ráno pro dřevo. Na Silvestra jsme jako obvykle vytuhli dávno před půlnocí.

Odpočinul jsem si. Teď se zase zapojit a dokud se to celé zase nerozfrčí naplno, ještě přemýšlet co bych asi tak chtěl udělat tenhle rok. Nakonec je to hodně o tomhle, aspoň pro mě. Ubrat smyslového přesycení, uhájit si v šumu a shonu běžných dnů skulinky, kdy můžu v klidu přemýšlet co a jak a kdy. Je to vzácné a doufám, že se mi to povede zase o něco víc, když k tomu dostanu příležitost.  

středa, 20. prosince 2017

Měli jsme koncert “Kittchen hraje Alaverdi hrají Kittchena”. Z Letné jsme jeli na Žižkov přes hodinu, protože Koněvku zavřeli z nějakého důvodu hasiči. Na koncert nepřišlo moc lidí, což se uprostřed sezóny vánočních večírků dalo čekat, ale bylo to vysloveně pěkné. Hráli jsme spolu už víckrát, ale tentokrát jsme se poprvé pustili do toho, že jsme hráli společně písničky. Nejdřív se přidali Alaverdi do Fotra, Mlhu a do Sudet, potom zase Kittchen do Vegetarian Superman, Laikas, Fermentation Nation a Dog Sled. Fungovalo to parádně a vznikla myšlenka z toho vyvinout nějaký krátký set a s ním objet pár festivalů. Uvidíme, bylo by to fajn.

Jinak se velmi těším na svátky a na to, jak toho budu málo dělat. Už je to skoro tady.

pondělí, 18. prosince 2017

Byli jsme o víkendu doma, Alelie stále slehlá. Vyráběl jsem po dlouhé době koji, což je taková zimní, domácí a trochu slavnostní činnost a voní to pěkně a zvláštně jako nic jiného. Založil jsem pak z toho asi šest kilo misa (tentokrát edo miso a sendai miso, páč to bylo red rice koji. To jen tak pro historickou paměť) a ještě mi koji zbylo.

S Albertinou jsme byli domluvení, že v neděli vyrazíme okukovat letenské fasády. V domluvenou hodinu začalo hrozně sněžit. Ale šli jsme i tak, čtyři pěší dospělí, tři pěší děti, jedna babička na vozejčku, jeden kočárek a dva psi. S touhle veselou čtyřgenerační partou jsme pak chodili zasněženýma ulicema a taky Stromovkou plnou bílých stromů, až na Strossmayerák na svařáka u stánku.

Taky jsme měli po hrozné době zkoušku s Alaverdi a kupodivu nám to šlo vysloveně dobře.

pátek, 15. prosince 2017

Mi.pu oslavila 11 let. Její matce je 15, což už je na takhle velkýho psa opravdu dost. Tak snad i ta naše čubka ještě nějakou dobu vydrží. Čubka je to čiperná, když se jí chce. Když se jí nechce, například ráno, táhne se po chodníku rychlostí hodinové ručičky. Když se jí chce, běhá po dvoře nebo za srnkama, poskakuje dokola jako malý koníček, koulí na mě očima a vrhá se na mě aby mě bolestivě štípla předníma zoubkama do ramene.

Náš domácí tuberkulózní salón se pomalu normalizuje. Venku vítr vane mraky, je vidět do dálky a chodníky jsou mokré.

čtvrtek, 14. prosince 2017

Doma je na začátek prosince docela teplo, třeba osm stupňů. Jsem rád doma, těším se na nějaký čas klidu. Z posledních asi sedmi týdnů trochu nevím kde mi hlava stojí – Washington, Kyjev, Yangon, turné s Hrůzou všude možně, nervy s ILLE, práce která se takhle obtížně stíhá, a do toho ta zatracená čtyřtýdenní chřipečka. Tak snad se zase brzo chytnu a budu se cítit jaksi pánem situace a sám sebe.