pondělí, 5. září 2022

Byli jsme na chalupě s holkama z Moravy a jejich dětma, z nichž jedno mě oslovuje „strýcu“. 

Měli jsme s Alelií druhý slaměný týden, když jsme děti a psa opět vyslali k rodičům na venkov, na těch posledních pár dnů léta. Šli jsme na Letní Letnou na francouzského cirkusáka. Strávili jsme tak i druhý víkend u rodičů na chalupě, kam se vždycky rád vracím. 

Bylo Fórum 2000, kde jsem se Sabinou moderoval uzavřený roundtable Demas, což bylo jako obvykle zajímavé, byť letos jsou ty obavy ze zimy a obecně z toho kam to celé spěje dost patrné. 

Hráli jsme s ILLE dvě písničky na Letní Letné, včetně novinky V sobě samým, kterou jsem napsal už asi před šesti lety v Barmě, ale teď jsme ji oprášili. Funguje to hezky, řekl bych, i když je to taková trochu jedovatá písnička, kterou bych teď už asi napsal jinak. Je tam takový nosný basový riff na který jsem se těšil, ale nakonec jsem ho nechal Almelovi aby nepíčoval že musí hrát na akustiku. 

Hráli jsme s VTM na Zelífestu v bývalé raketové základně v Bratronicích, kde jsme předtím už dvakrát hráli s Alaverdi a s Kittchenem na JunkTownu. Je to opravdu velmi speciální místo a ty junktownové post-apo káry tam normálně parkují po lese. Byli jsme na chalupě, kde začíná to požehnané období roku, kdy je příroda plná jídla. Letos bude hodně jablek, budou i hrušky a švestky, dozrávají poslední rajčata. Je zajímavé, že letos mě to spíš stresuje (jak a kdy to nějak zpracovat?). Ty první roky jsem to vůbec neřešil a bral všechno jako něco nečekaného navíc a bylo mi tak líp. Opět jsem naznal, že chci žít venku, prostě někde, kde mám každodenní styk s trávou a stromy a záhonkama. Nemusí to být přímo venkov, ideální by byla taková vila na Ořechovce, ale tenhle kontakt mi dost chybí a to víkendové chalupářské pendlování mě otravuje.

Nechci se rouhat, protože jsme pokud vím zdraví a máme se rádi, nedaleko od nás se dějí hrozné věci a my si tady žijeme v bavlnce. Ale v rámci poměrů toho našeho Hobitína musím konstatovat, že mám teď na pracovně/praktickém horizontu samé věci, které chci tak maximálně napůl. 
„To máš dobrý“, pravila Marta když jsem se jí svěřil, „to já tak maximálně na deset procent“.
A člověk to obrací v rukou jako staré oblečení ve skříni a říká si – mám to vyhodit? Ale vždyť to ještě celkem slouží. A taky co bych nosil místo toho? A tak to ze zvyku nosí dál a to mu tak nějak vyplní ten čas. 

Leave a Reply

Your email address will not be published.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.