Zajeli jsme s Laime na otočku na chalupu, abych tam zasadil čtyři borovice a zapojil GSM zásuvku, kterou si tam před příštím příjezdem zatopíme. Dovnitř se zase dostaly myši, poprvé i do koupelny, kde si natrhaly závěs a odnesly si ho do pytle psích granulí, kde se utábořily. Příjezdová cesta je neprůjezdná, museli jsme nechat auto za loukou. V jednom místě je to horší než to bylo na úplném začátku, přes všechnu snahu a tuny štěrku, co do toho místa už zahučely. Je to opravdu tak, že majetek tíží. Nechci fňukat že mám chalupu u lesa, ale je pravda, že ten chuchel problémů, které je tam třeba řešit, často opakovaně a často nevím jak, s sebou táhnu jako takové každodenní mentální závaží. Předtím by mě nenapadlo, že to bude takhle tížit, ale je to tak. Bere mi to docela hodně energie, kterou pak nevěnuju jinam. Vím, že by nemělo, že je to jen nějaká situace někde. Ale bere. Líp by se to zvládalo pokud bychom tam bydleli, ale to hlavně skrzevá děti jak víme není reálné. Tak můžu akorát trnout co se zase do příště stane a jak a za kolik peněz to budu potom asi řešit. Budu se tedy holt snažit smířit s tím, že to tak prostě je. A netrávit čas a energii obavama co tam zase najdu, kterýma stejně nic nevyřeším.
Ta naše stará čubka dneska slaví patnácté narozeniny. Kdyby byla člověk, šla by si pro občanku. Když jsme si ji vzali domů, bylo mi osmadvacet, Alelii ještě míň. To je tyjo taky kus života.