Dorazil jsem po celonoční cestě přes Katar. Z Kataru do Akkry je to výrazně dál než z Prahy do Kataru. Počasí se tu dá popsat leda jako líné – je vlhko, vedro a na obloze polopropustný opar, takže slunce sice pere, ale zároveň to připadá takové schované. Jsou tu milí lidé, oproti arabské severní Africe je to dost znatelný rozdíl, což ostatně odjakživa říká dakarský strýc Pepan. Ty dlouhé, chodcům nepříliš přívětivé ulice s kanalizací krytou betonovými panely (které občas chybí) mi trochu připomínají Yangon. Vydal jsem se najít centrum, ale nenašel jsem ho. V opuštěných grandiózních betonových monumentech, které se nevyvinuly zcela podle plánů tvůrců squatují místní – někteří vypadají jako na nedělní procházce, jiní tam spíš bydlí a do některých ulic se přecejen radši ani nepouštím. Na křižovatce se na mě navěsili malí pouliční černouškové, což – přestože byli velmi roztomilí – taky úplně příjemné nebylo. Člověk je komicky viditelný, komicky jiný. Nikoho jiného bílého jsem na ulici nepotkal, ani žádnou jinou neafrickou rasu.