Jsou to velmi plné dny, už druhý týden. Z největší části naplněné prací v Praze, ale byl jsem taky na Škole lidských práv v Náměšti nad Oslavou a poprvé se potkal s ústavní soudkyní Kateřinou Šimáčkovou. Je úplně stejně fajn jako to vypadá z rozhovorů. Vůbec celý ten jejich ŠLP podnik tam je moc dobrý, Vítězslav Dohnal je velký sympaťák.
Je zajímavé, že když toho mám hodně, stihnu toho víc. To není tak pitomá myšlenka jak na první poslech zní – myslím tím, že toho stihnu víc ještě nad rámec toho co odbavit musím. Všelijaké ty odsouvané drobnosti jako zavolat sem, zajít tam, vyměnit olej v autě, nechat zasklít okno. To všechno najednou ubývá nezvyklým tempem jen proto, že je člověk jaksi v ráži a nepáře se s tím. Je to známá věc, ale je dobré si to pořád připomínat, protože to funguje na obě strany. Když toho má člověk málo, stihne toho málo. A když nemá skoro nic, má po nějaké době pocit že je zahlcený když musí ten den třeba akorát dojít na poštu. Což jsou zrovna slova Honzy K., když mě ze své vlastní zkušenosti varoval při odchodu z bývalé práce před nástrahami příliš dlouhého volna. A já si to od té doby pamatuju, protože když to postihuje tohohle supervýkonného správce financí mamutí neziskovky, postihuje to asi skoro každého.