Udělal jsem k máminým narozeninám jako obvykle oběd, tentokrát korejský. Bylo to moc fajn, i s babulkou. Pandemie se v Čechách vymyká z rukou a v podobných situacích se neubráním myšlenkám, že je to třeba naposledy kdy tu spolu takhle sedíme. Snažím se to hned spolknout abych to nepřivolával, ale i tak se tý myšlence nevyhneš. Zprávy z nemocnic jsou strašidelné a začínají se objevovat zdraví kamarádi a známí v mém věku i mladší, co to sotva dali. Aspoň že ta babulka je naočkovaná. V pondělí ráno jsem odjel obydlet chalupu a od včerejška jsme tu už zase všichni. Tentokrát Žilvinas nemá ani kamarády na hraní, páč Zuzka Říčařová má COVID a ostatní jsou tím pádem v karanténě.
Jsme tu tedy zase a i když to bylo loni moc pěkné, letos bych radši aby se svět už vrátil zpátky. Ale nevypadá, že to má zatím v plánu. Krajina je nacucaná vodou a naše cesta poničená nějakým dementním traktoristou, který ji v tomhle stavu projel a pokračoval dál k nám na louku, těžko říct proč. Je to trochu sisyfovské. Dneska jsem strávil poprvé víc času venku a stříhal a hnojil ovocné stromy a udělalo mi to dobře. Jinak byl tenhle týden zatím spíš divný.