středa, 12. února 2020, Gaziantep

V Praze je prý teplo, ale tady je pod nulou a sněží. Jiné světy, úplně jiné světy. Ten doma, kde řešíme kroužky pro děti a malování pokoje, ten zdejší uliční, kde můžeš zajít koupit pistácie a dáváš pozor na přechodu aby tě neporazil nějaký zdivočelý Fiat, a ten o pár desítek kilometrů dál, kde někde ve stanech sedí v tomhle počasí bůhvíkolik lidí (půl miliónu? Milión? Nikdo to vlastně přesně neví), kteří nemůžou sem ani zpátky a můžou se akorát jen modlit že prolétávající stíhačky nezaútočí na ně, což se taky stává. Škorpí se tam taky syrská a turecká armáda, což do českých zpráv vlastně moc nepronikne, ale jen od pondělka tam na obou stranách padlo asi stodvacet lidí. Včera jsme se večer zašli podívat do kavárny, co tu má jedna sympaticky od rány holandská Turkyně, na dokument The Cave o podzemní nemocnici ve východní Ghútě, co předevčírem málem vyhrál Oscara. Je to strašně tíživej materiál a člověku to tak nějak znovu dá do kontextu s čím se tu vlastně zabývá. Tím tíživější, že se to pořád naplno děje (i když zrovna tady ta konkrétní hlavní hrdinka teď žije přímo tady v Gaziantepu).

I tadyhle M., který má tu výhodu že mluví výborně anglicky a tím pádem má kontakty a taky se na rozdíl od většiny ostatních dobře uživí. Podařilo se mu získat švédské občanství, ale má tady ženu a malé miminko. Švédsko se brání sloučení rodiny, což lze ještě i pochopit, protože takových je mnoho. Turci mu mezitím zrušili povolení k pobytu, což je zase součást jejich taktiky vytlačit syrské uprchlíky ven, ať už kamkoliv. A miminko, jakožto uprchlické dítě narozené v Libanonu, nemá žádnou státní příslušnost. Žijí zatím normálně, ale přes noc, když se někdo tak rozhodně, z toho může být neřešitelná situace. 

Leave a Reply

Your email address will not be published.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.