Psychedelika III

Nedávno jsem absolvoval přesnoční psilocybinovou meditaci. Nevím kde začít, ale byl to dost výjimečný zážitek.

Příprava setu byla v tomhle případě velmi důkladná a byl to velký rozdíl. Pozřel jsem dva a půl gramu sušených českých psilocybe a potom ještě jeden další gram. 

Nejdřív přišly takové náhodné představy, schovávám se někde v kalné vodě mezi travinama v jižní Asii a těsně nad hlavou mi přelétává obrovský rákosový koš. Pak takový světlehnědý vír, podobný jako si pamatuju ze zimy, který postupně rozebíral moje vědomé já (které mělo jinak tendenci se držet a ty situace všelijak komentovat), v podobě různých trubek, vedení a tištěných spojů, které ten vítr postupně odnášel. Potom asi nejhlouběji, rostliny, popínavé věci, víry. Všechno dobré. 

Minule jsem to hodně směřoval na rodinu, ale tentokrát, alespoň zpočátku v té intenzivní fázi, jsem v tom byl a chtěl být sám, tohle je jen na mě. Hodně z toho byly vlastně dohody s mým rozumovým já, s egem – “tak mě pusť, nedrž mě pořád tolik”
A očekávatelná odpověď – “vždyť to dělám abych tě chránil”
“Já vím, a já to oceňuju, jsi důležité – dyť i teď s tebou tady argumentuju tvým prostřednictvím. Ale mohli bychom se dohodnout že občas trochu povolíš a necháš věci víc plynout, co?”

Pak jsem tuhle vědomou racionální část mysli i viděl, vyndávali jsme ji ven, vypadala jako nějaký černý plastikový komponent počítače z osmdesátých let. 

Myslím někdy potom se mi povedlo na chvíli to ego opustit a měl jsem vizi jak plynu jako smítka prachu v paprscích slunce v dřevěné místnosti nějakého starého kláštera. Mám pocit, že tam toho bylo v téhle intenzivní fázi víc, ale neudržel jsem to v paměti. Třeba to ještě vyplave. 

I tak probleskávaly myšlenky na rodinu. Žilvinas teenager a modré blikání záchranářských majáků (děsivé, pochopitelně). Honíme se s Žilvinasem po hrázi rybníka na chalupě a smějeme se. Rodiče. Alelie, stárneme spolu. 

Byl tam moment na začátku dalšího hudebního tracku, kdy jsem byl v podzemí nějakých inckých katakomb a přišel bezeslovný ale jasný dotaz zda chci jít ještě dál. A já řekl že díky ne (i když teď si říkám že jsem býval měl). Doposud to celé mohlo trvat třeba tři hodiny, pokud mohu soudit, což mohu jen omezeně. 

Zřejmě někdy od té doby začalo pomalé přistávání, které trvalo určitě několik dalších hodin. Když jsem viděl škvírkou pod maskou na oči, ta místnost byla jako nějaký chrám, větší než se zdála předtím. Na chvíli jsem do zorného pole zachytil M., i při pohledu jedním okem vystupovala z toho plochého zakouřeného zlatého pozadí jako trojrozměrná prosvětlená bílá postava. 

Myšlenky vystoupaly zase o něco blíže k hladině. Vize jak pracuju někde jako učitel. 

Chvílema byla i legrace. Představoval jsem si, už celkem střízlivě, jak dole do industriální kuchyně v mé hlavě nabíhají zpátky kuchaři a údržbáři, kteří se opět snaží nahodit běžný provoz a všelijak uklízejí a brblají co jim tam za dobu jejich nepřítomnosti natropily hostující živly hlubšího vědomí.
“Hele, ale nechceš si těmahle metaforama s kuchaři a dialogy se svým egem vypěstovat nějakou paralelní schizofrenickou osobnost, že ne?” ptám se sám sebe. 
“Ne, ne, samozřejmě, neboj!” ujišťují hnedka chlapíci z kuchyně. 
“Tak moment, kdo to teď vlastně řekl? O čem jsem právě mluvil?” zamračím se. 
Chlapíci z kuchyně už radši ani muk. 

Nepříjemná fáze, celej zpocenej, pocit mentálního pnutí kdy se člověk trochu obává, aby mu nepřeskočilo, i když se uklidňuje že to za chvíli přejde. Jako by se kruh rozšířeného vědomí snažil napasovat zpátky do čtverhranné přihrádky toho normálního. Nebo jako turbulence v letadle před přistáním. Později mi zkušená osoba říkala, že učitel jejího učitele říkal, že cestou za tu membránu čelíme svým strachům a cestou zpátky svým neurózám. V mém případě to úplně odpovídalo. Strachy jsou svým způsobem jednodušší, protože se jim prostě čelí a je to. Nervozity jsou o dost víc zakořeněné. Jak tohle všechno zvládnu napasovat do denního fungování? Jak to skloubit s prací, hlídáním jestli mi nepropadlo povinný ručení, objednáváním instalatérů? A do toho ten skoro fyzický pocit pnutí, nevím jak jinak ho popsat. Tahle nepříjemná fáze mohla trvat třeba patnáct minut, i když se to těžko odhaduje. 

Pak jsem pod dekou zaujal nějakou jinou polohu a přišel ke mně nesmírný pocit požehnání a jakési blahosklonnosti nějaké základní síly. Taky to neumím říct jinak. Někdy tou dobou taky přišel do playlistu audiotrack, kde mnich a malý kluk zpívali mantru. Za střízliva bych možná řekl kýč jako bič, ale tekly mi slzy jako hrachy až jsem si úplně promáčel masku přes oči a tričko vzadu na krku. Ještě teď když to píšu po čtyřech dnech, vhání mi to slzy do očí. Ta totální benevolence, čistá bílá láska. A potvrzení takové nějaké, speciálně pro mě.

Budu táta. Budu na louce se svýma dětma sázet stromy. Budu na zemi. Alelie moja milá, budeme to zvládat spolu. Budeme stárnout a potom umřu a to je v pořádku. Možná nevím kam přesně napřít své síly pracovně, ale v těch podstatných věcech jsem zhruba tam, kde bych měl být. 

Potom to dlouhou dobu pomalu odeznívalo, z nějakého důvodu mi přišlo pohodlné kroutit si pomalu rukama ve vzduchu a na podlaze. Když jsem je zahlédnul škvírou pod maskou, byly to občas ruce starého člověka. Tohle přistávání je velice příjemná a vyrovnaná fáze. 

Nevím přesně jak pozdě to skončilo, ale v noci jsem docela dobře spal. I tak jsem byl druhý den velmi unavenej. Nebylo to nic podobného kocovině, spíš podle mého názoru důsledek toho, že mozek – energeticky to náročný orgán – jel řadu hodin na o dost vyšší kapacitu než na jakou je zvyklý. Dokonce mě i trochu bolela hlava, uprostřed, jakoby mezi hemisférama – i když mě skoro nikdy hlava nebolí. Celé to provázel velmi pozitivní pocit. Jeli jsme na chalupu, já po obědě vytuhnul na dvě hodiny s Laime a vydatně spal další noc a byl zase jako nový. 

Stále mi zůstává docela silný “afterglow”. Lépe se mi medituje. Snáz si poručím když něco chci nebo nechci dělat. Cítím se soustředěnější a v hlavě cítím takové to sevření, zameření nebo jak to říct, které znám ze období, kdy víc nebo déle medituju. Najednou mě moc neláká číst, víc mě ty krátké momenty v tramvajích naplňuje jenom vnímat přítomnost a koukat okolo sebe. To se ale asi vrátí. 

Vůbec se to asi bude smršťovat zpátky. Jak si z toho co nejvíc udržet? Máš různý nástroje, pomůcky. Tutok právě třeba meditaci. Hejbat se. Přírodu, snadno dosažitelnou, jen na to myslet a najít si na ni čas. Kostely, na každým rohu. Lidi podobně naladěné. Buddhistickou literaturu. Nemrhej zbytečně čas. Když můžeš, upřednostňuj to, co se dá považovat za tvorbu nebo za službu. 

Něco snad zůstane. Třeba ta nesmírná milost, která je kdesi za patrným hmotným světem, už není něco o čem bych pochyboval. Pochyboval jsem o tom vlastně předtím? 

Cítím se trochu v duchu té známé thajské hlášky: Same, same, but different. 

Leave a Reply

Your email address will not be published.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.