čtvrtek, 22. srpna 2019

Usnul jsem odpoledne na chvíli u knížky a poslintal polštář. Probudil jsem se, v mém zorném poli si Žilvinas tiše četl komiksovou knížku a mě najednou překvapilo, že tenhle velkej, šikovnej a opálenej kluk je můj syn. Alelie a Laime ještě spaly za přepážkou, otevřeným balkónem dovnitř vál teplý vítr a za zálivem se tyčil strmý zalesněný svah. A já jsem si říkal, to je přece tak skvělý! A taky, děkuju. 

Byl jsem v Řecku u moře před dvaceti lety, na poslední společné dovolené s rodiči. Pamatuju si, jak plynu ponořený v modré prázdnotě a sleduju mihotání slunečních paprsků shora. Vzpomněl jsem si na ten moment až zase letos ve stejné situaci, opět v Řecku, opět pod modrou vodou. Vznáším se dva metry pod hladinou a je mi dvacet nebo čtyřicet let. Co se vlastně od tehdejšího momentu pod vodou do tohoto změnilo? Co by si asi myslel ten dvacetiletej, kdyby se skokem octinul v tom současném momentu? Asi by si hned pod vodou všimnul, že má na ruce snubní prstýnek. Možná hned nato, že má fousy a naopak nemá vlasy. Pokud jde o ostatní, několik dní jsem tu myšlenku převaloval a naznal, že je to dobré. Našel jsem si parádní ženu, se kterou nás snad vzájemně baví spolu žít a zplodili jsme dvě skvělé děti. Natočil jsem nějaké desky, čtyři vysloveně svoje, a podílel se na pár dalších. Zasadil jsem spoustu stromů. Dům jsem sice nepostavil, ale o jeden se starám a druhý jsme dali dohromady. Nemůžu stále říct, že bych přesně věděl co by bylo pro mě nejvíc pracovně, ale mám práci se kterou můžu v noci spát a uživím s ní rodinu. Takže jo, život byl zatím milostivý a snad to ještě chvíli vydrží. 

Strávili jsme týden ve Vasiliki u Jónského moře a bylo to hrozně dobrý. Cítím se poprvé za dlouhou dobu odpočatej, na chalupě to nějak nejde, i když nemyslím že to má co do činění s fyzickou prací. Řecké babičky tam vařily prostá a skvělá řecká domácí jídla, my jsme trávili dny koupáním v moři a bazénu, línými obědy na terase nebo výlety po ostrově v pronajatých autech, včetně jednoho parádního otevřeného jeepu, abychom měli taky nějakou tu srandu. 

Přečetl jsem knížku o Alexandru Makedonském od Normana Cantora, nové pokračování fantasy Book of Dust od Phillipa Pullmana a začal Antiquity zase od Cantora. 

Moře udělalo na obě děti velký dojem. Žilvinas už ho jednou viděl, ale Laime se musela nejdřív srovnat s tím, že je moře slané (to nebyl problém, slané má ráda, spíš ji pak přimět aby přestala ochutnávat) a velké (když jsme vkročili do vody, přitisknutá ke mně v náruči vydechla “tatí, samá voda!”). Žilvinas zase šnorchloval, plaval, potápěl se, splýval, skákal do vody a hrál si s vlnama, udělal od jara ve vodě obrovský pokrok a je rozhodně mnohem dál než jsem byl v jeho věku já. 

Laime se velmi vtipně rozmlouvá a někdy vede dlouhé monology páté přes deváté, při kterých je hrozně důležitá. Je to chytrá holka. Žilvinas ji nedávno zlobil a ona ho nakonec vší silou hryzla. 

“Dyť to byla jen sranda!”, stěžoval si Žilvinas mezi slzičkama

“Já nechtěla srandu – hryzla právě“, vysvětlí to Laime. 

“Ale mohla jsi to říct jinak!” 

“Nemohla”.

Leave a Reply

Your email address will not be published.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.