úterý, 30. dubna 2019, nové letiště Istanbul

Dlouho jsem nepsal. Žiju docela nevzrušivým životem. Většinu dnů chodím do práce a potom domů. Ale to je samo o sobě celkem dobré. Kromě toho se tam za poslední zhruba dva týdny stalo tohle:

Stavím dětem na chalupě domeček. Nakonec jsme s Žilvinasem zvolili složitější osmiúhelníkový, protože je krásnější. Takový spíš altánek. Našel jsem neomezený zdroj prken zdarma ve Vršovicích u firmy, které v dřevěných bednách vozí autoskla. Minulý pátek jsem tam mezi domluvenými cally místo oběda zajel, půjčil si kladivo a páčidlo a pár těch beden rozbil a naložil. Pak jsem jel zpátky na další cally. Ten den jich bylo neobvykle mnoho (čtyři) a mluvil jsem s lidma, kteří zrovna seděli v Donětsku, Malawi (kokrhal tam kohout), Wisconsinu, St. Peterburgu, Budapešti a Washingtonu. Tyhle možnosti mě asi nepřestanou fascinovat.  

Byl jsem fermentátorem v Českých Budějovicích. Někdy začátkem roku se mi ozval člověk jménem František Apfelbeck jestli bych náhodou neudělal fermentační workshop festivalu Kvas 2019 na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích pod záštitou mikrobiologa, pana profesora Šimka. Já jsem popravdě odpověděl, že tam rád zajedu, ale jako přednášející bych se necítil zcela ve své lize, protože v podstatě umím lít slanou vodu na zeleninu, s čímž vystačím na Letné a v Krymské, ale před mikrobiologickým profesorem by mi asi bylo stydno. Nicméně František se nedal a já jsem nakonec jel. A bylo to zase velice dobré! Potom byla Františkova přednáška o cidrech a taky degustace. Následkem toho došlo k různým dobrým věcem. Jednak jsem se skamarádil s Františkem, který mi přijde docela kompatibilní člověk s dost zajímavými zkušenostmi. Taky jsem poznal různé lidi z Českých Budějovic – hezký mladý pár truhláře a zooložky kteří dělají vlastní cidry, různé osamělé podivíny, nebo pána co vypadal jako bagrista ale velmi se vyznal ve francouzském názvosloví. Kde to jinde máš, říkal jsem si, že takhle poznáš lidi odjinud. Dvě hodiny od Prahy, ale je to jiný svět. Ta krajina je charakteristická, ten hřbet Šumavy na dohled a Temelín na druhé straně, takový mírný sklon kopců, myslím, že kdyby mě tam vysadili a rozvázali mi oči, asi bych si tipnul že jsem někde u Budějovic.

Další dobrá věc byla že jsem spal po delší době ve spacáku v autě. Po degustaci jsem řídit do Prahy samozřejmě nemohl, ale taky se mi nechtělo jít pařit dál s ostatními, protože jsem chtěl být brzo doma. A tak jsem poslouchal muziku a ve tmě pil cidre, co mi dal František. Už před šestou ráno jsem chodil budějovickým parkem, který se taky jmenuje Stromovka a pak jel sám tou krásnou krajinou domů a říkal si znova, kde jinde tohle potkáš, viď, takový požehnání takhle si jezdit rozdávat zajímavé věci, potkávat lidi a vidět jinou krajinu v ranním sluníčku, a ještě tím vydělat dost aby se to pokrylo.

Taky jsme byli na Petřině benefici pro postižené děti na faře v Liboci, což bylo taky moc pěkné.

Taky jsme byli s Worm’s ve studiu na Svárově, abychom se dohodli na finálních mixech naší nové desky, nahrané 23 let poté, co jsme ty písničky na gymplu složili. Je to pořád gymnaziální, ale dělá mi to radost a z čistě kytarového hlediska mě překvapilo že ty rychlý věci pořád dovedu zahrát a že mě to baví. To je další věc, kterou si jen tak neužiješ, viď, nahrávat osmdesátkový rychlý sóla.

Taky rostou sazenice – fazole, rajčata, chili, hrášky, hokkaido, cukety, různý kytky. Něco jsem nasázel ven, ale teď se bojím aby to nezmrzlo, protože se velmi ochladilo a taky konečně začalo pršet.

Taky se pořád snažím vyčerpat kalnou vodu z nepoužívaného vrtu. Vody je tam dost a já se snažím sám sebe přesvědčit, že se postupně pročišťuje.

Taky jsme měli po dlouhé době zkoušku Alaverdi, snad poprvé od ledna. Začali jsme tím, že jsme si rovnou zahráli patnáctiminutovou instrumentálku Egle, na kterou jsme se nepřipravovali, což byl takový vysloveně alaverdí krok. Bylo to rozvrzané, ale bylo to tam. Ta kapela je velké potěšení. Všichni odvíjíme svými životy, ale to napojení nějak pořád funguje. A vždycky je to hrozná sranda. Bavili jsme se o tom jak pojmout vystoupení na postapokalyptickém setkání JunkTown. Minule vzbudilo ohlas když Vytautas hrál nahý jako prst (což je u bubeníka díky jeho poloze vsedě s roztaženýma nohama obzvlášť zajímavé) a všichni ti mladí Mad Max bojovníci ověšení nábojnicema a zvířecíma lebkama z toho byli upřímně šokování. Napadlo nás, že by nebylo špatné přijít na pódium nazí, jen obalení včelími roji. Zahráli bychom první dlouhý akord, který by včely poplašil, ty by vyletěly mezi publikum a my bychom teprve spustili rychlé písničky – my nazí a v publiku totální chaos utíkajících postapo bojovníků a zmatených včel. Možná by z toho pak byl průšvih, takže by bylo lepší se pojistit tím, že bychom jim ten koncept předem poslali písemně. Ono by to asi prošlo, protože by si nejspíš mysleli, že jde o překlep.

“Dyť jste psali, že Alaverdi vystoupí v moravských krojích!”, stěžoval by si pak organizátor s tváří oteklou od včelího žihadla.

“To je omyl, psali jsme tam jasně že Alaverdi vystoupí v moravských rojích!”, oponovali bychom my popravdě.  

Leave a Reply

Your email address will not be published.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.