pondělí, 1. října 2018, Řím Fiumicino

Probudil jsem se ráno nervózní. Kromě toho mě obcházel takový divný smutek. Jestli je za tím ta cesta nebo nahromaděná práce – nevím. Jestli bych neměl dělat nějakou jinou práci. Jestli se nepoutáme s chalupou na zaprděnej dvoreček místo abychom byli otevření novým věcem a jezdili po světě, že by taky děti nabraly nějaké nové vhledy. Že bych se vůbec měl víc věnovat dětem a co bych měl dělat abych je víc rozvíjel. Že nechci jet do Tunisu a trávit tam čas. A všechny ty další cesty do konce roku, že bych prostě chtěl být radši doma. Že se něco podělá v nových programech, které teď začínáme a musíme se v nich lecos naučit a já zatím nevím jak to půjde. Že nestihnu napsat projekt s deadlinem za tři týdny. Jestli mě vlastně ještě vůbec baví hrát na kytaru nebo jestli to dělám už jen ze setrvačnosti. Prostě všechno možný.  Usnul jsem na pár minut v letadle z Prahy a probudil jsem se už v normálnější náladě.

I tak mám pocit, že se v životě možná zase blížím nějakému rozcestí. Baví mě tedy ještě hrát na kytaru? Budu pít nebo se na to definitivně vykašlu? Jak dlouho chci dělat tuhle práci? Budu se věnovat chalupě nebo budeme radši jezdit na výlety a cesty?

Dal jsem si dvojité espresso, tyčinku s Nutellou a lékořicový Tic-Tac. To taky trochu pomohlo. Itálie, viď.

 

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.