Syrští soudci jsou vážnější, tišší než znám odjinud. Jsou poměrně soustředění a chodí na čas, což je taky nebývá vždy. Ne že by soudci, kteří strávili většinu kariéry pod Asadem byli nutně všichni bůhvíjací správňáci, ale tihle všichni utekli ze země když byli nuceni vojáky a tajnýma službama podepisovat tresty smrti pro pokojné demonstranty, vydávat zmučené mrtvoly rodinám a vystavovat papíry s falešnou příčinou smrti. Jejich domy a často celé čtvrti jsou zničené, viděli vesnice celé vyhlazené provládními milicemi z Íránu nebo Libanonu, někteří utekli před válkou na východ a potom zase těsně před Islámským státem sem do Turecka.
Venku je slunce. Lidé jsou mrtví a nic se s tím nedá dělat, kvetou pistácie, svět běží dál a moc se o to nestará.
A oni tady visí v časovém i legálním vzduchoprázdnu, čekají. Snad to jednou skončí a na těch sutinách se začne znovu stavět. A že bude co! Vláda na opozičních územích vypálila archivy, neví se komu patří jaké pozemky, kdo je kdo, kdo má diplom. Milióny lidí utekly, budou se asi chtět vrátit, ale často není kam, když jejich domy jsou zničené, nebo je prý vláda cíleně osadila loajálníma rodinama íránských a jiných milic. Jsou tam spousty dětí, které buď o rodiče přišly, nebo se narodily už během války a neví se komu. Některé z nich nechaly za sebou evropské holky, které si přijely vzít bojovníka Islámského státu, povily dítě a pak utekly zpátky do Evropy bez něj. Takových případů je hodně.
A co dělat se všema těma dětma a adolescantama, kteří v podstatě nikdy nechodili do školy, nic neumějí, a jsou radikalizovaní islamisty – víc zvyklí koukat na hlavy napíchnuté na kůlech než do učebnic?