Asi je to příznak stárnutí, ale když se z nějakého důvodu vzbudím třeba ve dvě ráno, často už nezaberu třeba další dvě, tři, čtyři hodiny. Ničím se přitom nestresuju, jen se mi prostě nechce spát. Spánek na mě přijde samozřejmě zase až v moment, kdy už skoro musím vstávat. V podstatě mi to nevadí, jen se mi to třeba před dvěma lety ještě nestávalo a když o své nespavosti vyprávěla třeba MaTerie, přišlo mi to zvláštní.
Dobré je, že když potřebuje v noci ven mi.pu (což se taky stává se stářím častěji, například právě dneska), neobsahuje to pro mě ten hrozný moment rychlého startu přímo ze spánku na studenou ulici, při kterém vždycky myslím částečně na to jak psovi udělám boudu na dvorku aby bydlel tam a částečně na staroslavnou tradici zatýkání a deportací uprostřed noci. Tím si zase uvědomím, že mě narozdíl od těch miliónů nešťastníků v historii čeká jen krátká procházka po ulici a hned se mi udělá lépe. Na ulici je to pak takhle ve tři nebo čtyři ráno vysloveně zajímavé – je to taková soukromá zóna.
Tyhle bdělé hodiny nad ránem trochu svádějí k planému googlování, tak se radši snažím si třeba číst. A tak se snažím dočíst From the Ruins of Empire od Pankaje Mishry, což je sice velmi zajímavé, ale tak nějak nestravitelně psané.