Jsme po třech týdnech zpátky v Praze.
Ohrnoval jsem vždycky nos lidma, kteří chodí běhat na venkově (to vem vole radši do ruky lopatu nebo konev, ne?), takže mě dost překvapilo, když jsem začal chodit každý den běhat taky. Vždycky lesem do prudkého kopce, až nahoru k padlé lípě u starého hradiště. Někdy večer, ale většinou ráno tak kolem šesté. Je odtamtud vidět daleko do kraje a nikde ani živáčka. Jsou to krásné momenty a den tak začíná úplně jinak a dobře.
Tak jsem se v tom červnu rozjel, že bych byl vůbec poprvé býval radši než do Smilovic jel třeba někam na turné. Běhání to pomohlo zase normalizovat. Alelie ty změny sledovala trochu zaraženě, ale velmi tolerantně.
Snažil jsem se meditovat a moc mi to nešlo. Vzal jsem si s sebou spoustu knížek, ale přečetl jsem jen jednu. Chtěl jsem se učit rusky, ale neučil. Seznam prací nebyl zdaleka tak dlouhý jako loni, a tak jsem toho i míň dělal. Bylo to tedy hodně jiné než loni, ale to už tak bývá a bylo to dobré.
Nahrál jsem pár demáčů pro ILLE a taky různé doplňky perkusí, barytonky a zpěvu pro Alaverdi. Nahrávat perkuse je těžší než jsem si myslel, hlavně pokud mají být přesně. Což by zrovna perkuse dost být měly. Je zajímavé, jak jsou tyhle jemné pohyby rukou specializované – když není problém nahrát přesně rychlý šestnáctinový part na kytaru, předpokládal jsem, že stejný pohyb zápěstí prostě předvedu s rumba koulí a bude to taky oukej. Omyl, bude to tak maximálně hodně shufflované oukej. Je to holt jiná disciplína a je třeba se to naučit znova.
ILLE demáče se užily na soustředění, kde jsme taky zjistili, že máme už zhruba deset věcí, které lze bez uzardění považovat za písničky, plus nějaké další, které k tomu směřují. Nacvičili jsme čtyři věci, z toho dvě až tři už můžeme hrát i na koncertech. Domluvili jsme první termín nahrávání na říjen, věci se konečně hýbou!
Tracky pro Alaverdi jsme nasadili u Ondry Ježka minulý týden. I tam to vypadá, že to bude i hezké. Ondra se zdá být dobrá volba.
M. oznámila svému muži že ho opouští, v naší hostovské ložnici jednoho jednociferného červencového večera. Jejich dvě děti si hrály s Žilvinasem na dvorku. V tomhle případě se není čemu divit a asi se to mělo stát dřív, případně vůbec nestat, ale je to přesto vždycky hrozně smutný, zejména kvůli těm dětem. Můžu psát “vždycky”, páč se to děje někomu každou chvíli, v týhle naší pokročilý době.
Stavil se taky Qwerty se Štěpánkou (ráno rozlepili oči a pak už pořád jen makali a skoro nic nejedli – napekli chleba, Qwerty naštípal celou tu hromadu špalků naskládanou u domu a Štěpánka vyplela všechny zanedbané záhonky)
Stavila se Juditka s Fredericem, taky Jirka s Čendou a všichni čtyři Kvídovi přijeli velkým starým Saabem.
Postavil jsem v nové ložnici knihovnu, na což jsem jako městskej inťoš docela pyšnej. A je to knihovna překvapivě velká. Díky tomu jsem taky stahal z půdy těch šest banánovek knih, které jsme zdědili s domem. Je to úžasná knihovna, pravděpodobně hlavně po tatínkovi Marka Štyse. Je tam například:
– spousta starých amerických paperbacků
– na délku asi dva metry výběrových sborníků Světová literatura ze 60. a 70. let
– kompletní dílo Jacka Londona v prvorepublikovém laciném vydání
– slovníky a učebnice německé, maďarské, ruské, arabské a další
– spousta starých cestopisných knih, hodně o Súdánu, ale taky o Maroku, Sumatře, Egyptu a jiných
– Hoši od bobří řeky a pár dalších klukovských knížek
– učebnice pro šachisty
– Havlovy knihy a různá další těsně porevoluční vydání
– stará vydání ruské klasické literatury
– pár kuriozních komunistických srágor, které evidentně už někdo jako kuriozity vybíral – například “Dokumenty o protinárodní a protilidové činnosti T.G. Masaryka” z roku 1953, nebo “Jak Voloďa přemohl krutého cara”
– Leninův životopis jako pohádka pro děti.
– chemické pohádky o dobrodružství plynů (např. “Jak se pan vodík ženil”)
– brožurka o Koránu a intoxikantech z pera libyjského ministerstva kultury z roku 1976
– baťovské poučky ze série “Kurzy Osobní Výkonnosti”
– ve starých originálech Rudyard Kipling, Stephen Leacock, Gerald Durrell, John Steinbeck, Karel Čapek
– knížky, které jsou snad v každé osvícené knihovně normalizační doby – Jitro kouzelníků, různý Ludvík Souček, různý Ray Bradbury
– atlasy hub, atlasy světa a zahrádkářské příručky
– tři prdele další beletrie o které jsem nikdy neslyšel, převážně staršího československého vydání.
Byli jsme párkrát u Honzy Černýho na farmě Létající koza, to je vždycky fajn setkání a skvělý sýry. Člověk vejde na dvorek, tam bordel, kozy, kusy starých pluhů, a někde za rohem tam stojí u vidlí takovej rozcuchanej týpek a říká “tak jsme ušetřili Dopravnímu podniku 1,7 miliardy!”. Je to pravda, podařilo se právně sestřelit nějakou vykutálenou smlouvu, kterou si někdo na DP vylobboval, a ze které by skutečně 1,7 mld odteklo někam na Kypr.
Zpátky do Prahy se nám samozřejmě nechtělo. Ale jsme tu, a i když to hlavní je už za náma, léto ještě zdaleka nekončí.
Včera jsem se dozvěděl, že MaZel je prý v Bohnicích, což ze všech možných scénářů ještě není zdaleka ten nejhorší. Někdy příští týden se za ním pokusím stavit.