pondělí, 24. září 2018

V pátek večer přišla velká bouřka a když už byla skoro pryč, blesk praštil do sloupu přímo přes louku, ozvala se strašná rána a vyhodilo to pojistky. V pátek bylo třicet stupňů a v sobotu asi čtrnáct. I tak byl ale krásný den. Vařil jsem na kamnech dlouhou boloňskou omáčku na zimu, když nemusíš pálit plyn nebo elektřinu, můžeš to vařit pomalu klidně celý den jak to má být. Vyzvednul jsem s Žilvinasem z moštárny sto litrů moštu v bag-in-boxech a odvezl si další dva demižony na cider. Nasbíral jsem další jabka na zimu a dali jsme sušit švestky. Odpoledne jsme chodili všichni zářivým lesem až na Dřevíč a zpátky a jedli cestou jabka, hrušky, ořechy, švestky, ostružiny. Jako začátek podzimu to bylo fajn.

Čtu The Forever War od Dextera Filkinse, je to hrozné, deprimující a pravdivé čtení.

 

pátek, 21. září 2018

Je krásný teplý a letní den. Teplo podle všeho přestane být zítra, a v neděli přestane léto. Takže až se zase sejdeme v pondělí v kanceláři, bude už nejspíš astronomický i pocitový podzim.

Byl jsem na večeři, kterou dala dohromady Sabe jako setkání se dvěma chlapíky z AAPP u nich doma.

Rozhodl jsem se úplně přestat pít, těžko říct na jak dlouho, ale určitě aspoň v řádu měsíců. Je zajímavé, že během pár dnů se mi vrací energie, až trochu nevím co s ní, a mám sklon pošilhávat zase po jiných pitomostech – například cítím zesílené nutkání pořídit si PlayStation. To by mě sice zajímalo, páč některé hry vypadají opravdu skvěle, ale nevím kam bych to v životě přesně dal aniž bych tím musel vyšoupnout něco cennějšího, nemluvě o tom jak bych to vysvětloval Žilvinasovi, kterému říkáme, že hrát na telefonu jen občas a jen trochu, jelikož po tom měkne mozek.

pondělí, 17. září 2018

To se ani neohlídneš a najednou je druhá půlka září. A tak nezbývá než se smířit se všemi letními projekty, které jsem neudělal a zkusit se soustředit zase dopředu. Je to potřeba, nepřipadám si momentálně bůhvíjak zaostřenej.

Přijel jsem v pátek odpoledne, Laime volala “tatí!”, rád zase doma mezi svými a beznadějně jsem vytuhnul kolem osmé večer. V sobotu měla Alelie zasloužené volno na Zažít město jinak a já byl s dětma. Hrozně jí to slušelo a já jsem si říkal, že bych ji hnedka znova balil, kdybych ji někde takhle potkal. Jsou to vlastně fajn časy, luxusní časy. V neděli jsme měli líné ráno doma a já pak jel hrát s ILLE na náměstí do Kolína. To bylo pěkné, aspoň pro mě, i když ostatní si tak dobře nezahráli. Byli jsme doma už po deváté a šup a je tu zase pondělí.

úterý, 11. září 2018, Washington

Spánek mám tentokrát rozhozenější než obvykle, a tak se budím kolem druhé ráno. Pak se tak do šesti převaluju, protože na čtení se cítím příliš utahanej a taky doufám že přecejen zaberu. A taky že jo, tak kolem tý šestý to na mě přijde, akorát to už zase za chvíli vstávám a začínám den unavenej. Na pobřeží míří hurikán Florence, snad stihnu odletět než dorazí. Je vlhko a pod mrakem a najednou se oteplilo, ale já trávím stejně skoro všechen čas v uzavřených místnostech bez přístupu denního světla, tak si toho ani skoro nevšimnu. To dokonce tentokrát i v hotelu, v neobvykle nóbl Grand Hyatt, kde mé okno vede jen do obrovského vnitřního atria, takže je to trochu jako bydlet v obchoďáku. Mám tu tentokrát málo času, to je pořád něco. Snad se stihnu zajít podívat aspoň do knihkupectví Kramer’s.

 

pátek, 7. září 2018

Chtěl jsem si taky poznamenat, že Laime říká Žilvinasovi “Badí”, což se chytlo natolik, že my už mu taky tak říkáme a jemu to začíná lézt na nervy.

Z úplně jiného soudku jsem si chtěl poznamenat zajímavou historickou situaci, které se zúčastnil můj děd jakožto tehdejší šéf poradců prezidenta Svobody, o čemž jsem se teprve teď dozvěděl od táty. Sovětský generál, který v srpnu 1968 přinesl Svobodovi na Hrad papíry k podpisu, byl shodou okolností jeho spolubojovník někde snad z Dukly (Kosenko?). Svobodu prý málem trefil šlak: “Tohle uděláš TY MNĚ?!”, řval na něj. Pak vzal ten papír a prohlásil: “Tak tohle já nikdy nepodepíšu”. Ale netrvalo dlouho a podepsal.   

Tady je mezitím pátek, zvláštní dramatické počasí pod mrakem, vzduch je vlhký a vlahý, je to pěkný den. Vůbec jsou to takové příjemně zaostřené dny. A já se pojedu odpoledne podívat na chalupu jestli už je čas sklízet jablka a taky jak se tam daří V.T.Marvin, kteří tam zrovna mají soustředění.

Dočítám román Outer Dark od Cormaca McCarthyho, což bylo tedy utrpení, páč mi to přišlo rozvleklé a hlavně psané archaickou angličtinou navíc plnou fonetických novotvarů.

 

středa, 5. září 2018

Přišel ten den, kdy jsme našeho malého, včera sotva narozeného chlapečka odvedli na první školní den. Byli jsme z toho asi nervóznější než on, ale bylo to nakonec v pohodě. Ale stejně, ta symbolika toho, že to své nebožátko předáváš ozubeným kolům systému, který ho bude koulet po zbytek života, a (druhá strana téhož) že mu začíná jeho vlastní život, v němž už budeš mít jen nějakou a čím dál menší roli, to jsme s Alelií cítili oba.

Obě ratolesti mají pořád všelijaké kecy. Laime ještě nemluví, ale už to co nevidět přijde. A ani teď jí to nebrání organizovat si svět podle svého. Vyjadřuje to rukama a zvuky, ale není pochyb o tom že třeba ve skutečnosti říká “ty si teďka pojď sednout sem – ne tam, trochu víc doleva! – vezmi si tuhle knížku a pojď si prohlížet – ne, myslím kruci tu mou oblíbenou stránku s kravičkama přece!” Naučila se od nás okřikovat mi.pu když třeba moc štěká a je komické sledovat jak se ten pidižvík snaží pérovat psa co má čtyřicet kilo, je pětkrát větší než ona, a když se k ní otočí zadkem a omylem zavrtí ocasem, Laime jde většinou k zemi. Naopak malé psy sleduje Laime s krajní nedůvěrou a když se tuhle u ContainAll srazila tváří v tvář s chrochtajícím buldočkem, až se z toho rozplakala. Nebo Žilvinas, který se jí snaží dostat z jeho oblíbené židle, ale nechce zase být hrubý a fyzicky ji odtamtud vytáhnout. Laime tam sedí navíc bez plínky a Žilvinas přísně říká: “Laime, už sis tady prdla, jestli se tam vyčůráš nebo vykadíš, tak já se asi normálně zblázním!”

Do Prahy se vrátilo letní počasí a nová pracovní sezóna začala rozkvétat.

 

čtvrtek, 30. srpna 2018

David Koller mi nakonec volal ještě tu noc a pak znova druhý den jestli by Alaverdi nemohli hrát na nějaké akci v říjnu, ale já jsem tou dobou samozřejmě v sakra Tunisu. I tak mi to udělalo radost, byť je to bez toho koncertu jen taková radůstka na blogísek. Ach jo.

Seděli jsme včera s tátou v rámci našeho každoročního sezení a hovořili o životě a pili víno. Je to fajn, oba si těch příležitostí vážíme. Léto končí.

 

středa, 29. srpna 2018

Včera byla přehrávková komise Tranzistoru na Letní Letné, moderovaná slavnou dvojkou Cihlář/Bauer. Kromě dalších tam hráli jak Alaverdi, tak ILLE, což bylo pro mě asi poprvé takhle hned po sobě. Alaverdi zafungovali jako takový hlasitý předěl večera vysloveně dobře, nebo jsem aspoň měl ten dojem, stejně jako různé důvěryhodné osoby, které mi to pak říkaly (včetně samotného prosímtě Davida Kollera).

Vůbec tam byla snad největší koncentrace muzikantů co jsem kde viděl – jen lineup všech hrajících kapel bylo asi třicet lidí, plus řada dalších co se přišli jen podívat. Hezký večer to byl, ale byl jsem dost rád, když jsem se dostal něco po půlnoci do postele.