čtvrtek, 24. ledna 2019

Včera byly zveřejněny nominace na letošní Anděly (nebo jsem si jich možná jen včera všimnul). Samozřejmě bych byl radši, kdyby mezi nimi byli i ILLE, ale upřímně řečeno jsem to nečekal. Takže ze mě nemluví zhrzenost, když řeknu, že mi některé ty nominace přijdou vlastně docela hrozné. Přeju to samozřejmě Sáře a Floexovi a určitě se tam skrývá pár dalších, kteří jsou fajn. Potom jsou tam takové skupiny, které jsou v podstatě taky oukej, ale přijdou mi úplně nerozlišitelné od spousty jiných podobných. Ale potom a především mi přijdou – pardon to slovo – trapné ty nominace pro Lucii, Monkey Business, Mandrage. Tímto nic proti nim, minimálně těch prvních dvou si vážím, ale vypovídá to něco o provinčnosti a omezenosti celého toho podniku, že když nejprofláklejší kapela něco vydá, automaticky bude nominována na nejlepší kapelu, ta nová deska bude ausgerechnet ten rok nejlepší deska a na ní bude ještě k tomu nejlepší píseň.

On vlastně i ten náš závan štěstí s ILLE v roce 2014 byl trochu směšný. Měli jsme nominaci na objev roku, to bylo fajn a dejme tomu logické, páč jsme se zrovna vyloupli a vydali první velkou desku. Píseň roku třeba i taky, páč bez písně by nebylo objevu, žejo. Ale dodnes si vybavuju náš pobavený úžas nad nominací na skupinu roku. Instrumentální sebevědomí máme asi docela zdravé, ale skupina roku? My, kteří jsme tehdy měli odehráno maximálně dva tři tucty koncertů někde po klubech? Nemluvě o tom, že jsme byli určitě sehraní méně než dneska, a především o tom, že je tu řada těžkotonážnějších střelců, kteří by se na takovou nominaci hodili víc. Byli jsme samozřejmě rádi, ale přišlo nám to komické. Ale každému co jeho jest.

středa, 23. ledna 2019

Potkali jsme se s Olgou s manažerem Lanugo, že bychom jako mohli uspořádat nějaký společný koncert. Na tu myšlenku nás přivedl Martek a mohlo by to být hezké. Zdá se, že u nich je ta ekonomická realita stejně asketická jako u nás, možná dokonce někde i horší. To samo o sobě není pozitivní, ale člověka to aspoň uklidní, že v tom není sám a týká se to i jiných do kterých by to třeba ani neřekl.

Alaverdi měli pěknou tvůrčí zkoušku a udělali novou pecku. Navštívili jsme cestou taky dům, který Vytautas na pankáče postavil holýma rukama bez elektřiny v zahrádkářské kolonii v Řepích. Je to tam pěkné a mně takováhle holá existence dost imponuje. Venku bude zelenina a na střeše solární panely. I když pro rodinu by to úplně nebylo.

Svítí slunce a mrzne.

pondělí, 21. ledna 2019

Nad ránem byl na obloze krvavý úplněk. My jsme tedy spali, ale prý tam opravdu byl. Zbývají mi antibiotika na posledních pár dnů a já se těším jak zase začnu chodit plavat a vrátí se mi síla. Na druhou stranu mi vlastně vyhovuje ta totální abstinence a doufám, že budu mít dost pevné vůle v tom pokračovat s kamarády v hospodě i když už to bude jen na mně.

Vymyslel jsem si záminku abych mohl jet na chalupu (odvézt tam rošt postele, který nám doma už překáží). Byl krásný zmrzlý slunečný den a všude se třpytily krystalky ledu.

Chili rostlinky začínají klíčit.

pátek, 18. ledna 2019

Byli jsme s Alelií, Almelou a Magdou na výstavě TATA 30JS, provázené v DOXu ten večer Milanem Caisem. Je to opravdu pěkná výstava a s Milanovým vyprávěním o to lepší. I když ten triumf retrospektivy velké kapely a ta jejich poctivě prošlapaná cesta od základky až sem člověka popravdě trochu deprimuje, zejména když ji srovná se svým malým, chaotickým a nerozhodným životem. Takovému pocitu se nehvynuli aspoň tři skoro-čtyřicátníci mezi námi; o deset let mladší Madga která teď navíc aktivně maluje možná trochu míň. Šli jsme ještě na jeden drink v Holešovicích, potkali Jiřina Jiráka z Nylon Jail a vrátili se domů ke svým malým nerozhodným životům.

Antibiotik mi zbývá ještě týden, ale snad už vymydlila co potřebovala a já se cítím konečně trochu normálně při síle.

pondělí, 14. ledna 2019

Postavil jsem jednu celkem velkou knihovnu a pak ještě jednu menší k posteli. Je to hezké, budovat věci ze dřeva. Měli jsme třídní sraz se základkou. Od minula nám ve třídě přibyl jeden umrlec Míla Pudil a jeden trojitý by-pass, ale jinak se máme zatím docela dobře

Měli jsme taky sraz s ILLE, viděli jsme se všichni čtyři dohromady poprvé od začátku listopadu. To bylo taky milé. Jsem pořád utahanej z antibiotik, ale to nevadí, leden je stejně taková polochcíplá zóna. Cítím, že bych rád něco nového kam bych napřel snahu, ale nechci se rouhat aby to nebyl nějakej průšvih.

Přečetl jsem Oděské povídky of Isaaka Babela a začal Fresh Air Fiend od Paula Therouxe.

středa, 9. ledna 2019

Bolí mě v kříži a jsem unavenej. Asi to bude nějak souviset s těma antibiotikama. Ale nutno uznat, že flek na noze začíná mizet. Dokončil jsem včera večer nahrávání kytar do písniček Worm’s Rafination, které jsme se rozhodli pořádně nahrát po 22(!) letech od jejich vzniku. Naznal jsem, že se mi po tom procesu bude trochu stýskat. Že to bylo fajn a příjemný si oprášit ty písničky, ten proces nahrávání a taky tu tehdejší kytarovou zručnost, mladistvou radost z kytarových sól a podobně. I když jsou ty písničky samotné úměrné tomu že jsme je skládali v šestnácti letech. Ale nesnažíme se to přearanžovávat, necháváme to jaksi historicky věrné.

Dneska pojedu pro prkna a další věci a budu stavět Žilvinasovi novou knihovnu na nové patro. Říkal jsem si, že bych to zkusil rybinovým spojem, ale vzhledem k tomu, že jsem ho ještě nikdy nedělal a chtěl bych to postavit v dohledné době, asi ho nechám na nějaký jiný projekt.

Dočetl jsem Extremely Lound and Incredibly Close od Jonathana Safrana Foera a začal Nothing is Real and Everything is Possible od Petera Pomerantseva, což je o novém Rusku a lepší než jsem čekal.

pondělí, 7. ledna 2019

Svým způsobem rok začíná až teď, minulý týden to bylo jakoby nanečisto. Byl to produktivní víkend. V pátek ráno paní doktorka naznala, že červený flek, který mi začal v říjnu pod kolenem a postupně se rozlezl přes většinu nohy, bude nejspíš opravdu borelióza. A i když to podle krve vypadá, že ji tělo zahnalo, napařila mi pro jistotu třítýdenní antibiotika.  

Pak jsem šel domů a zbytek dne strávil tím, že jsem kompletoval doma velikánské patro přes většinu místnosti, aby měl Žilvinas svůj prostor a klid a místo na své věci. Stavba se povedla dobře a nám tak vlastně doma přibyla jedna místnost. Na druhou stranu, některé věci se tam naopak už nevejdou, například náš improvizovaný šmajchlkabinet, který budeme muset vymyslet jinak. Je zajímavé jak ty velké změny se obvykle stanou ve velmi krátké době. Mluvíme o tom od léta a pak stačí pár hodin a je to hotové a náš byt je zásadně proměněný.

Sobotu a neděli jsme strávili ve Vysokém nad Jizerou, abychom tedy neseděli jen na vlastním dvorečku na chalupě, abychom si užili sněhu a taky abychom to zkusili se Žilvinasem na běžkách. Všechno to pěkně vyšlo a posílilo to ve mně přesvědčení, že je záhodno jezdit na různá místa v Čechách.

středa, 2. ledna 2019

Tak jaký to byl rok? Byl to rok dobrý, protože jsme naživu a jsme zdraví a máme se rádi a taky máme co jíst.

Žilvinas šel do školy a je to zaplaťpámbu dobré, i když tak nějak v mezích možností československého národního školství. Laime roste a prospívá.

Vydali jsme dobrou desku s ILLE a odehráli i nějaké dobré koncerty, i když je čím dál zřejmější, že jsme spíš parta kamarádů, kteří se rádi vidí a občas i zahrajou než že by to byla našláplá pracovitá kapela s plánem a vizí.

Byl jsem v Bruselu, dvakrát v Gaziantepu, dvakrát v Barmě, ve Washingtonu, v Tunisu, v Istanbulu a v Ankaře. A taky poprvé v životě v Dakaru a poprvé v životě v Dublinu.

Přečetl jsem 34 knížek.

Přijali mě za člena České psychedelické společnosti.

Na chalupě začali konečně stavět rybník přímo před naším domem a letos uvidíme co jim z toho tedy přesně vyjde. Je únavné tam mít za těch pár let poněkolikáté staveniště a přišly s tím některé docela velké problémy (vyschla studna, přišli jsme o dosavadní příjezdovou cestu, zaslepily se okapy, v jednom rohu domu se objevila prasklina a budeme asi muset oplotit zahradu). Na druhou stranu, počínaje jarem už by to mělo být hotové, zazelená se to a pak už žádné velké stavby ani rekonstrukce v plánu nejsou. A pokud to postaví správně a nevyschne potok který to napájí, mohlo by to být i dost pěkné.

Začíná rok, kdy mi podle všeho bude čtyřicet let, kdy budu muset v Praze i na chalupě budovat a opravovat, kdy budu mít asi dost práce. Jiné věci na předvídatelném horizontu nejsou, ale pokusím se tam ještě něco málo přidat. Zatím jdu zasadit semínka chilli. Už je čas, jaro je za rohem.

Psychedelika II – ráno poté

Kdybych to měl shrnout, bylo to dobré, ale nebylo to přesně to, co jsem doufal. Bylo to dobré, ale stav sounáležitosti se vším spíš nenastal a ego se drželo jako klíště. Vzal jsem si pět gramů sušených psilocybe cubensis a pokud jde o časový průběh, chovalo se to učebnicově. Během třiceti minut nástup, potom tak dvě hodiny stabilní účinek a potom pomalé klesání. Měl jsem přes oči šálu a do sluchátek zmíněný playlist.

Bylo to překvapivě málo vizuální. Rozhodně nemůžu říct, že bych viděl islámské kaligrafie nebo nějaké konkrétní vize. Rostliny v pokoji, kresba dřeva na parketách a další struktury se pomalu měnily stejným způsobem jako si to pamatuju před lety, ale jinak mi v hlavě zněla ta hudba, jaksi v úrovni uší, a nahoře byl jen takový teple hnědý prostor. Nebyl jsem si chvílemi jistý jestli hudbu vidím nebo slyším, což mi i teď za střízliva přijde pořád jako legitimní popis.

Nejsilnější momenty nastaly někde ze začátku, kdy jsem opatrně vstupoval do toho hnědého vesmíru mezi mozkovýma buňkama a ten prostor se rozevíral. Pak jsem měl vědomí jak letím kolem něčeho nesmírně velkého a benevolentního a říkal si, no jasně, vždyť já to přece vždycky věděl, je to tady celou dobu a přímo přede mnou a kolem mě. A tekly mi slzy dojetí a vděku, hlavně když jsem při tom pomyslel na Alelii a na děti. To byl ten nejsilnější moment, potom už nic tak silného nenastalo.

Hodně se mi točily myšlenky na stárnutí a trochu na smrt, ale nebylo na nich nic zvlášť děsivého. Objevil se mi tam asi dvakrát moment Andulčiny svatby – že bych tam chtěl být a jaký bych tam chtěl být.

Možná proto, že jsem si představoval, že dostanu jen krátké okénko do jiné reality a pak si ten náhled vezmu zpátky ke každodenní práci, možná se proto stalo právě to. Takový návrat k civilní masarykovské každodenní práci. Ale ten vytoužený stav rozpuštěného ega to bohužel nebyl a musím přiznat, že jsem z toho trochu zklamanej a budu to muset asi zkusit někdy znovu – obohacen touhle zkušeností, kdy se snad nebudu bát to víc pustit.

Pravděpodobně jsem se právě příliš silně držel a hlídal, což dělávám i normálně, takže by to jaksi sedělo. Pořád jsem věděl že ležím na gauči, neubránil jsem se tomu podle playlistu odhadovat čas (“aha, budou tak dvě”). Možná jsem taky příliš tlačil na pilu, snažil jsem se to směřovat jednak k tomu pocitu sounáležitosti, a že jsem jdu přece proto abych byl lepší člověk a lepší táta. A taky pryč od nepříjemných obrazů, abych do nich nezabloudil. Asi jsem to měl nechat víc plynout a prostě jen koukat. Opakoval jsem si “trust, let go, be open”, ale moc to nepomáhalo. A určitě jsem si měl vzít ještě druhou “booster” dávku o něco později. Dokonce jsem k tomu účelu pár dalších hub měl s sebou, ale v ten moment jsem si na to netroufal. Byla to chyba. Hodně často jsem taky už rovnou přitom přemýšlel jak to budu vyprávět Alelii nebo jak to budu později formulovat. Taky mě několikrát obcházela taková zvláštní netrpělivost, že bych už šel domů, kdy už tahle písnička skončí a tak. Možná tím, jak jsem měl v uších sluchátka, které po chvíli začnou být nepohodlná. I hudby jsem měl občas dost. Myslel jsem, že nejsilnější budou ty Arvo Pärtovy duchovní věci, ale kupodivu mě církevně laděné chorály spíš trochu iritovaly a naopak nejvíc jsem si užíval optimistické teplé new age synťákové plochy, které jsem za střízliva z playlistu skoro chtěl vyhodit. Taky východní motivy, různá óóóm a tak fungovaly dobře.

Asi čtyři hodiny po začátku, už jasně se slábnoucím účinkem, jsem se šel vyčůrat a pak tak střídavě koukal po pokoji a ležel se zavřenýma očima. Dost jsem se potil. Věci už se nehýbaly, ale pokoj byl takový trochu křivolaký, jako podpalubí lodi. Koukal jsem na své ruce a říkal si, tak dokud je mám a dokud je mi to souzeno, budu se snažit s nima být dobrý. Ale asi už to byla spíš taková racionální sebevýchova, než že by mi to tak upřímně přicházelo. Přišly na mě i náznaky takového hlubokého smutku, i ten starý pocit nespokojenosti a bezprizornosti a že nic pořádného nedělám, že se o nic pořádného nesnažím. Tohle mám evidentně ještě nevyřešený. Obecně to byla fajn zkušenost, byť o dost menší a méně zásadní než jsem doufal. Rozhodně bych nemohl říct, že to byl jeden z nejdůležitějších zážitků života, jak to konzistentně popisovala drtivá většina účastníků oficiálních psilocybinových testů. Buď je to tím jak jsem se pevně držel, nebo tyhle konkrétní lysohlávky byly slabší, nebo mám neobvykle vysokou toleranci k psilocybinu – a nebo nějaká kombinace toho všeho.  

Seděli jsme pak ještě chvíli v kuchyni a povídali si a já pil čaj nebo jen tak koukal. Zapadalo slunce a kolem něj plynuly krásné oranžovo-šedé mraky – byl to objektivně krásný západ slunce, jak jsem si radši rovnou ověřil. Člověku selhávají slova – jednak se ty vjemy nedají dobře popsat, druhak má to verbální vyjadřování skutečně rozhozené – asi tím jak se propojují jiná centra mozku a všechno je jaksi nové. Cestou domů to bylo už skoro normální, ale přecejen pořád trochu jako být v cizím městě. Člověk vidí dobře, ale není si někdy jistý jak to intepretovat, je otevřenější to brát prostě tak jak to vidí i když je to třeba udivující nebo záhadné. Z tohoto pohledu se zdá být trefný ten názor, že děti jsou v takovém stavu pořád.

čtvrtek, 20. prosince 2018

Počínaje dneškem mám volno a nebojím se ho použít! Čímž myslím hlavně to, že budu doma s rodinkou, budu si číst a dělat různé zapomenuté domácí práce a budovatelské projekty a hrát na kytaru. Příští rok vypadá pracovně docela zběsile, což je sice asi známka toho že jsme šikovní, ale bude to nejspíš náročné odbavit. A tak právě začínám klidový režim.