pondělí, 12. února 2018

Klidnej víkend. Připravuju se na velikonoční půst, a to hlavně tak, že jím hodně masa a piju hodně piva. A tak jsme měli v sobotu k obědu moravského vrabce a v neděli ke snídani párek v rohlíku a k obědu těstoviny a salsiccie. Opravil jsem kočárek a byli jsme se projít v lese a ze soboty na neděli jsem spal skoro dvanáct hodin.

pátek, 2. února 2018

Než se rozkoukáš, je tu zase víkend. A pak je zase pryč. A pořád tak dál. Hrnu před sebou pracovní úkoly, musím to trochu víc delegovat. Nebo se nějak sám zefektivnit, mám pocit, že řadě lidí to odsejpá mnohem líp. Já vždycky dlouho váhám, což ale nevede většinou k lepšímu výsledku, jenom ke zdržení. Skoro každý večer teď něco mám a díky tomu nejsem moc doma a děti vidím jen chvilku ráno. Měli jsme zkoušku s Worm’s Rafination, zase po několika letech, zpěvák Ivan nám mezitím umřel, ale zvládáme to i ve čtyřech.

Zázvorové pivo kvasí a dělají se v něm bublinky, nuka bublá v hrnci, chili sazeničky se vesele zelenají. Z našeho hudebně dramatického kroužku přicházejí pořád nějaké nové epizody, kterýma doma bavím Alelii. Kromě toho i chodíme nahrávat a už to brzo bude.

 

pátek, 26. ledna 2018

Kolem a kolem vzato, mám se moc dobře. Při drobnějším každodenním pohledu to sice víc vypadá jako sled různých překážek, vlastních nedomyšleností a chyb, ale z odstupu musím uznat, že se mi daří vlastně parádně.

Volně s tím souvisí, že jsem narazil na nějaké staré maily, které jsme si vyměňovali s bývalou manažerkou a úplně mi bylo stydno jakej jsem na ni byl ofrněnej. Ona mi tedy občas lezla na nervy, to jo, ale sám sobě bych zpětně dal za takový přidrzlý lakonický zprávy facku. Když jsem se s tím svěřil Alelii, říkala “nojo, ale takhle ty kámo normálně komunikuješ když se ti něco nelíbí. A pak často za chvíli přijdeš, že to není vlastně tak špatný řešení”.
Je to poučení, žejo, asi bych si na to měl dávat pozor.

středa, 24. ledna 2018

Dny jdou dál. Dny dramat, například můj snad první tak-trochu-střet s Igorem, dramata kolem dokončované desky, nebo zjištění že nám sousedé bez ptaní přistavují na domě komín. Dny pracovního nestíhání, zase je toho nějak víc než stíhám odbavovat a přepisuju si ty úkoly ze dne na den. Aspoň že doma jsme v klidu.

Chili sazeničky rostou a cítím lehký náběh na včelaření, což jsem myslel že přijde až tak v pětapadesáti.

Roste chilli a pořád je hezky

Od té doby co jsem začal sázet stromy a leccos pěstovat se zlepšil můj vztah k ročním obdobím, hlavně k těm hnusným.

Svítí sluníčko? Paráda, jako člověk jsem rád. Prší? Nevadí, zahradník ve mně má radost jak rostlinky hasí žízeň.

Pěstovat chilli je potom parádní z řady důvodů, mezi nimiž je nezanedbatelný ten, že se sází už začátkem ledna. Tou dobou teprve nastupuje dlouhá a úmorná druhá část zimy, ale vy už máte před očima i v hlavě jaro. Haleluja!

 

pondělí, 8. ledna 2018

Den bohatý na nečekaná setkání na ulici – Darina Alster, Tereza G. s kočárkem, a taky Guma Kulhánek – po dlouhé době, vždycky ho rád vidím. Za tu chvilku jsme se stihli podivit kolik kamarádů muzikantů podléhá těm nenávistným konspiračním nesmyslům, až se s nima člověk musí přestat kamarádit. Hlavně v metalu, ale tam to není takové překvapení, páč metal – jakkoliv mám některý rád – nikdy nebyl úplně intelektuální záležitost.

V sobotu jsme chodili po Vyšehradu, takový skoro jarní den, sluníčko už zase i trochu hřálo a rozlévalo se nad Prahou a Vltavou. Takový srandovní cirkus jsme – dva dospělí, jedno dítě na koloběžce, jedna prababička na vozejčku, kočárek s miminkem a velkej starej pes. Šli jsme se podívat do kostela a pojízdná jednotka, tzn. prababička s miminkem, čekala na chodníku před ním. Dojemně se držely za ruku a trochu vypadaly jako když tam žebrají, nebýt toho že velkej starej pes hulákal, když se k nim někdo moc přiblížil. Vyfotili jsme se s Alelií na hradbách na stejném místě jako před jedenácti lety, když mě chtěla aspoň na dálku ukázat rodině. Srovnáním obou snímků jsme posléze naznali, že až na nějaký úbytek vlasů k nám byl čas dosud milosrdný a zatím dobrý.

pátek, 5. ledna 2018

Udělat si čas na lidi. Zní to triviálně a samozřejmě, ale ve skutečnosti to – aspoň pro mě – vyžaduje vědomé rozhodnutí, které jde často proti intuici. Potkávám v práci dost zajímavých lidí, ale ne se všemi se nutně musím bavit osobně, páč to můžu nechat na jiných. Ne že by se mi přímo nechtělo, ale vždycky je nějaký jiný urgentní deadline, email na který musím odpovědět, elaborát který musím dopsat a podobně. Nemám prostě čas se tadyhle vybavovat s nějakým aktivistickým právníkem bůhvíodkud. Je to chyba, z řady důvodů, od čistě pragmatických až po čistě lidské. Správně je vykašlat se na chvíli na deadline a věnovat moment plné pozornosti dotyčnému. Ale vyžaduje to se tak rozhodnout rozumem. Tak aspoň že už to vím.

pondělí, 1. ledna 2018

Tenhle rok uběhl nějak rychle. Takovej rozfrncanej rok to byl. Nemám pocit, že by se s výjimkou narození Laime něco zásadního posunulo, proteklo to mezi prsty tak nějak mimochodem. Jsem moc vděčnej za tu svou smečku. Máme se dobře. Alaverdi vydali čtvrtou desku, i když na té se pracovalo hlavně koncem toho předchozího roku. ILLE konečně začali natáčet desku druhou, ale zatím ještě není a je to tentokrát docela těžký proces. Byl jsem v Tunisu, Gaziantepu, Barmě a cestou v Hong Kongu, Tel Avivu, Zadaru, Ázerbajdžánu, Washingtonu, Kyjevě a znova Barmě a cestou v Kataru. Postavil jsem hliněnou pec. V půlce listopadu na mě sedla tak hrozná chřipečka, že mě zabavila skoro až do Vánoc a najednou koukám že je rok fuč.

Těšil jsem se jak toho budu o svátcích málo dělat a splnilo se mi to. Nejdřív jsme byli doma a já hodně vařil a koukal na seriál Better Call Saul, potom na chalupě, kde jsem taky vařil a taky koukal, a kromě toho jsme chodili lesem, vytahoval jsem z bahna klády napadané do potoka, ze dne na den se oteplilo z nuly na deset stupňů a teplý vítr mě šokoval na temném dvoře, když jsem šel v pět ráno pro dřevo. Na Silvestra jsme jako obvykle vytuhli dávno před půlnocí.

Odpočinul jsem si. Teď se zase zapojit a dokud se to celé zase nerozfrčí naplno, ještě přemýšlet co bych asi tak chtěl udělat tenhle rok. Nakonec je to hodně o tomhle, aspoň pro mě. Ubrat smyslového přesycení, uhájit si v šumu a shonu běžných dnů skulinky, kdy můžu v klidu přemýšlet co a jak a kdy. Je to vzácné a doufám, že se mi to povede zase o něco víc, když k tomu dostanu příležitost.  

středa, 20. prosince 2017

Měli jsme koncert “Kittchen hraje Alaverdi hrají Kittchena”. Z Letné jsme jeli na Žižkov přes hodinu, protože Koněvku zavřeli z nějakého důvodu hasiči. Na koncert nepřišlo moc lidí, což se uprostřed sezóny vánočních večírků dalo čekat, ale bylo to vysloveně pěkné. Hráli jsme spolu už víckrát, ale tentokrát jsme se poprvé pustili do toho, že jsme hráli společně písničky. Nejdřív se přidali Alaverdi do Fotra, Mlhu a do Sudet, potom zase Kittchen do Vegetarian Superman, Laikas, Fermentation Nation a Dog Sled. Fungovalo to parádně a vznikla myšlenka z toho vyvinout nějaký krátký set a s ním objet pár festivalů. Uvidíme, bylo by to fajn.

Jinak se velmi těším na svátky a na to, jak toho budu málo dělat. Už je to skoro tady.