Maraspace

Pokračují chladné dny. V noci mrzne, přes den sněžívá, i když se sníh už na zemi udrží jen v zákoutích u lesa. Zuzka zdolala COVID, ale dostal ho Roman. Včera po více než týdnu vylezl ven a místo obvyklého energického sedláckého kroku se ploužil po hrázi jako zombík. Je to trochu strašidelný. Je spíš otázkou času kdy se to dostane i k nám, tak to snad nějak zvládneme. Víc s tím asi nenaděláme. 

V neděli jsem se otočil v Praze dočerpat vodu a jídlo a naložit různé další věci, které jsme napoprvé neuvezli. Cesty mezi okresy jsou od pondělka zakázané a na Letnou teda momentálně ani nemůžeme. Odsud nemusíme vytáhnout paty dva nebo tři týdny, a kromě nějakého výletu a sem tam procházky po okolí to ani nemáme v plánu. 

Jsme hodně venku. Pořezal jsem hromady větví, co zbyly po loňském kácení velkého smrku, zkultivovali jsme trochu zátiší ve vzdáleném cípu louky. Je to hrozně pěkné a vlastně dost velké místo, kde by to náramně slušelo maringotce nebo nějakému srubu, ale nemáme zatím jasný důvod se do tak velké akce pouštět. Ale je to vzrušující, i po těch sedmi letech tady člověk pořád objevuje na pozemku zajímavá místa s různým potenciálem. Prořezal jsem několik starých jabloní a spálili jsme větve, listí a starou trávu na všech třech ohništích co tu máme. 

Sem tam projde po hrázi nějaký soused nebo výletník, se kterým prohodíme pár slov, občas si s někým zavoláme, ale jinak jsme skoro v úplné izolaci. Vždycky ráno je mlha a znovu přijde v podvečer, což je tajemné a pěkné. Rybník byl celou dobu zamrzlý a z větší části povolil až dneska. Dneska jsem se taky poprvé ráno koupal. Byl jsem tam už s ručníčkem dvakrát předtím, ale v obou případech jsem se zase vrátil domů – jednou tam byl naplavený nějaký nevábný bordel, podruhé to bylo zamrzlé až ke břehu a já se nechtěl říznout. Ono by to samozřejmě v obou případech šlo vyřešit, ale rád jsem se chopil toho důvodečku proč se na to ten den vykašlat. Známý to mechanismus. 

Udělal jsem k máminým narozeninám jako obvykle oběd, tentokrát korejský. Bylo to moc fajn, i s babulkou. Pandemie se v Čechách vymyká z rukou a v podobných situacích se neubráním myšlenkám, že je to třeba naposledy kdy tu spolu takhle sedíme. Snažím se to hned spolknout abych to nepřivolával, ale i tak se tý myšlence nevyhneš. Zprávy z nemocnic jsou strašidelné a začínají se objevovat zdraví kamarádi a známí v mém věku i mladší, co to sotva dali. Aspoň že ta babulka je naočkovaná. V pondělí ráno jsem odjel obydlet chalupu a od včerejška jsme tu už zase všichni. Tentokrát Žilvinas nemá ani kamarády na hraní, páč Zuzka Říčařová má COVID a ostatní jsou tím pádem v karanténě. 

Jsme tu tedy zase a i když to bylo loni moc pěkné, letos bych radši aby se svět už vrátil zpátky. Ale nevypadá, že to má zatím v plánu. Krajina je nacucaná vodou a naše cesta poničená nějakým dementním traktoristou, který ji v tomhle stavu projel a pokračoval dál k nám na louku, těžko říct proč. Je to trochu sisyfovské. Dneska jsem strávil poprvé víc času venku a stříhal a hnojil ovocné stromy a udělalo mi to dobře. Jinak byl tenhle týden zatím spíš divný. 

Dneska jsem splatil dluh za chalupu, skoro na den přesně to trvalo sedm let. Nijak zvlášť mě to netížilo, ale i tak mi odlehlo. Když k tomu přičtu co jsme tam za tu dobu nacpali do rekonstrukcí, motorových pil a sazenic jabloní, plus jedno auto, vychází to na hrůzu peněz, až se divím, že jsme to za tu dobu dali dohromady. Mohli jsme za to každý rok jezdit na dovolenou na Tahiti, Aljašku a Mauricius, ale scházelo by mi vidět růst ty jabloně. 

Prudce se oteplilo až na deset stupňů, sníh roztál a sem tam cestou ze střechy vysklil nějaké auto.

Byla popeleční středa a já zahájil každoroční velikonoční půst. Letos jsem se rozhodnul si ho ozvláštnit tím, že v pátky nebudu jíst vůbec a momentálně mi jde dost huba šejdrem. 

V Praze bylo dneska ráno mínus čtrnáct stupňů, město je pod sněhem a boby s dětma klidně dotáhneš po sněhu až před barák. Nebe je modré a je to pěkné. Stavili jsme se v sobotu na chalupě jen tak na výlet a vyhrabali si na zamrzlém liduprázdném rybníku bludiště. Auto jsem radši nechal na louce, jinak bychom se ze dvorku možná nedostali a museli volat traktor. 

čtvrtek, 4. února 2021

Zdálo se mi, že jsem pasažérem letadla a nouzově přistáváme v noci na vodě. Hned za oknem se najednou objevila ve tmě tmavomodře zvlněná hladina, ale přistání bylo poměrně hladké. Nebyla to ale Hudson River, ale spíš moře nebo jeskyně. Nafoukla se žlutá skluzavka u zadních dveří a já, Marvin a ještě někdo jsme na ní pluli temnou vodou a já bosýma nohama odstrkoval ledové kry. 

O půl třetí ráno mi pípla sms, ale jen jedním okem jsem zaznamenal že je to od Sabe a zase jsem usnul. Teprve nad ránem mi v polospánku vytanulo, tyjo, aby mi Sabe psala uprostřed noci, to může mít v těchto dnech jediný důvod. Otevřel jsem si BBC a taky že jo, titulní zpráva oznamuje, že armáda v Barmě provedla převrat. Je to jako noční můra, jako přízrak z minulosti, a upřímně nechápu co tím generálové sledují. Nejsilnější teorie, kterou jsem zatím slyšel, hovořila o napoleonském komplexu generála Min Aung Hlainga, který se pokusil sám převzít otěže od starších pardálů jako je Than Shwe, kteří to zatím všechno, včetně něj samého, ovládali z pozadí. Jinak to strategicky ze strany vojáků moc smysl nedává. Větší počet lidí už sebrali, další známí se schovávají. A nedá se s tím odsud dělat vlastně vůbec nic. Navíc svět má svých starostí dost s koronavirem a upřímně řečeno i nebýt toho už asi nebudou evropskými městy pochodovat demonstrace s transparentem Su Ťij, za což si dotyčná může zase úplně sama tím svým ne zcela demokratickým počínáním za poslední roky. Ach jo.

Byli jsme na výletu v Šárce, poprvé v životě jsem šel na zubní hygienu (jednou s tím asi začít musíš, žejo). Taky u nás v neděli byl u nás Marius (s velikým šedivějícím plnovousem) a Barbora a učili jsme se dělat kimči. A taky jsme ukazovat krásy Letné Nikole s Vaškem, kteří budou asi kupovat byt hned vedle. Byl to pro nás nezvykle intenzivně společenský den. 

Tenhle týden jsem si měl v rámci WHM dát desetiminutovou studenou sprchu. Upřímně řečeno jsem si nebyl jistej jestli to vydržím. Ale vydržel. Potom ti to začne být už trochu jedno a tělo celé zčervená. Ale dala se do mě zase lezavá zima. Ještě teď, po třech hodinách, mám studený ruce a nohy. Tak nevím, asi si nechám své krátké venkovní koupání, které mi dělá jednoznačně dobře.  

Chtěl jsem si ještě poznamenat cosi k tématu domácí lenivění. Je to reálné. Pracuju u notebooku, takže celý den sedím v pokoji. Na konci pracovního dne jsem utahanej a chci si zase sednout nebo lehnout. Ven mě to neláká, je tam zima a tou dobou navíc už tma. Navíc jsem vždycky byl docela rád doma a představa že budu třeba měsíc zavřený sám v hotelovém pokoji je pro mě lákavá. A tak protože teď ven s výjimkou venčení mi.pu a občasného zařizování nemusím, v průběhu pracovního týdne tam vlastně ani moc nechodím a lze říct, že třeba dvacet hodin denně sedím nebo ležím. Aspoň teda teď poránu cvičím. Ale člověk si úplně dovede představit jak se tahle tendence ke knedlíkovatění bude zhoršovat se stárnutím. Dobrý vědět. 

Naše děti jsou jedno světlejší a druhé tmavší. Mají i jiný odstín kůže když leží vedle sebe, Žilvinas je prostě takovej víc dohněda. 
„Jako čokoláda …“, glosovala to Laime. 
„… plus hovno“, upřesnila to po chvíli ze své árijské pozice. 

V sobotu jsme zajeli s Alelií do velkého bazaru s nábytkem v Plzni a přivezli velký jídelní stůl, čtyři židle a taky dva staré litinové tály. Odpoledne jsem potom rozebral pódium, dominantu našeho hlavního pokoje posledních čtrnáct let. Naznali jsme, že ve čtyřech je to přecejen u stolu pohodlnější a pódium, stavěné deathmetalovým zpěvákem Markem Miklánkem (kterého jsme od té doby přezdili na „Viklánek“), už vykazuje nezvratné známky stáří.

Zajel jsem na chalupu odvézt a přivézt různé věci a zkontrolovat jestli dům stojí. Dálnice byla úplně zasněžená a poslední kilometry jsem musel jet čtyřicet. Dům je chladný a tichý až hučí v uších a všechno okolo je zachumlané pod sněhem.  

Byl jsem na kontrole po vytrhlé osmičce a panu doktorovi se nelíbil příběh o žluté nosní tekutině. Už jsem byl na cestě pryč, když mě zavolala recepční zpátky, že by mi ještě udělali CT. Mohl jsem se tak podívat do svých čelistních dutin, z nichž ta nad zubem je skutečně plná něčeho. Prý se to skoro určitě vstřebá a já se radši neptal co se s tím dělá pokud ne. Nabádal mě, abych nesportoval. Ráno jsem tak cvičil jen trochu. Leden je stejně na nabírání sil. 

Stavil jsem se u Kataríny Mišíkové pro knihovnu, co jí tam už asi rok překáží. Katarína je trochu pod dekou ledna a covidové izolace, ale jinak vypadá dobře a těší se na Počúvadlo, čemuž jsem rád. Vrátil jsem kuchyňský robot Kenwood, což byl takovej plastovej neuspokojivej krám a se zaťatými zuby koupil drahej KitchenAid. Jsem zvědavej, co si o tom rozhodnutí budu myslet za čas, ale myslím, že budu rád. Kdykoliv jsem na to měl, přemohl lakotný instinkt a pořídil něco kvalitního, ty peníze rychle přebolely a pokaždý když jsem to pak vzal do ruky, dělalo mi to radost. Stejně jako mě ty špatný a laciný věci pokaždý štvaly. Poučení – buď to neměj vůbec, nebo pořiď něco dobrýho.

Jeli jsme bobovat na svah do Mnichovic, obě děti se vesele kutálely ve sněhu a psí babucha běhala jako politá živou vodou.