čtvrtek, 15. listopadu 2018, Ankara

Jsem v tomhle městě poprvé. Tvrdá a prudce zvlněná hnědá krajina je vidět už z letadla. Koukají z ní kosti kamenů a skal. A na tisíci kopcích kupodivu drží domy, které se slévají spolu s dalšími a dalšími domy do jednoho obrovského kráteru města, na jehož druhý konec není kvůli dálce a nahnědlému vzduchu pořádně vidět. Kolem toho vedou nové dvanáctiproudové obchvaty. Uvnitř je to docela zajímavé a taky jsou tu ti udržovaní toulaví psi a kočky.

 

středa, 14. listopadu 2018, Istanbul

V neděli večer jsem se potkal v domě postupně s celou rodinou, večer jsme si povídali s Žilvinasem a potom četli s Laime, potom jsme strávili krásný večer s Alelií, všechno bylo takové fajn až jsem si říkal jestli mě v Turecku nečeká nějaký průšvih. Ale zatím dobré.

Istanbul zjišťuju že vlastně už znám, tedy tím myslím hlavně ten malý výsek v centru mezi Karaköy a Taksimem. Celý ten patnáctimiliónový kolos snad ani jeden člověk poznat nemůže. Ty uličky v prudkém svahu, tolik obchodů s hudebninama (z nějakého důvodu), toulavé a lidmi laskavě udržované kočky a psi, výborný pilaf (jak to dělají? mně se to vůbec nedaří takhle trefit), sladko-trpká čerstvá šťáva z granátových jablek, turecké kafe a dole u mostu čerstvé ryby na grilu v housce.

Na český konzulát jsem dojel mrňavou lanovkou s laminátovou kabinou. Bylo to trochu jako sedět nad údolím ve staré pouťové labuti. Turci v Istanbulu jsou vysloveně fajn. Dokonce se mě zatím ani nikdo včetně taxikářů nepokusil natáhnout, což je s podivem.

Lidské preference jsou různé, někdo radši kouká po světě a někdo zase běhá za holkama. Jinými slovy někdo valí bulvy, někdo balí vulvy. Což je zase jen jinak řečeno někdo holky, jinej vdolky.

Zapomněl jsem si taky poznamenat, že před dvěma týdny jsme vyrazili na dva dny Pravčickou bránu, abychom tedy jako neseděli pořád na vlastním zaprděném dvorečku. Byl to rozhodně dobrý nápad a musíme takové rozšiřování obzorů fyzických i duševních dělat častějc.

Pravčická brána, nebo jak jí říkají slovenští esoterici – “Bravčická prána”.

 

středa, 3. října 2018, Tunis

  Jako obvykle tady, říkám si, že to vlastně není tak špatné. Něco se zase dozvím a naučím když budu chtět, ti lidé jsou nakonec fajn a do toho hotelu se vlastně rád vracím. Vlastně když tu denní rutinu popíšu a představím si, že bych si takhle stěžoval sobě samému v době, kdy jsem velmi chtěl v práci cestovat, nejspíš by mi mé mladé já dalo pár facek. Brzy ráno vstanu a jdu si zaplavat v otevřeném bazénu pod palmami, slunce vychází a zdálky šumí vlny Středozemního moře. Pak jdu na velkou snídani, pak si zamedituju a začne práce. Kolem páté skončíme a kolem sedmé jdeme někam na večeři – v tomhle případě jednou na rezidenci švédského velvyslance a jednou do hogofogo restaurace The Cliff. Pak jdu spát.

 

pondělí, 1. října 2018, Řím Fiumicino

Probudil jsem se ráno nervózní. Kromě toho mě obcházel takový divný smutek. Jestli je za tím ta cesta nebo nahromaděná práce – nevím. Jestli bych neměl dělat nějakou jinou práci. Jestli se nepoutáme s chalupou na zaprděnej dvoreček místo abychom byli otevření novým věcem a jezdili po světě, že by taky děti nabraly nějaké nové vhledy. Že bych se vůbec měl víc věnovat dětem a co bych měl dělat abych je víc rozvíjel. Že nechci jet do Tunisu a trávit tam čas. A všechny ty další cesty do konce roku, že bych prostě chtěl být radši doma. Že se něco podělá v nových programech, které teď začínáme a musíme se v nich lecos naučit a já zatím nevím jak to půjde. Že nestihnu napsat projekt s deadlinem za tři týdny. Jestli mě vlastně ještě vůbec baví hrát na kytaru nebo jestli to dělám už jen ze setrvačnosti. Prostě všechno možný.  Usnul jsem na pár minut v letadle z Prahy a probudil jsem se už v normálnější náladě.

I tak mám pocit, že se v životě možná zase blížím nějakému rozcestí. Baví mě tedy ještě hrát na kytaru? Budu pít nebo se na to definitivně vykašlu? Jak dlouho chci dělat tuhle práci? Budu se věnovat chalupě nebo budeme radši jezdit na výlety a cesty?

Dal jsem si dvojité espresso, tyčinku s Nutellou a lékořicový Tic-Tac. To taky trochu pomohlo. Itálie, viď.

 

úterý, 11. září 2018, Washington

Spánek mám tentokrát rozhozenější než obvykle, a tak se budím kolem druhé ráno. Pak se tak do šesti převaluju, protože na čtení se cítím příliš utahanej a taky doufám že přecejen zaberu. A taky že jo, tak kolem tý šestý to na mě přijde, akorát to už zase za chvíli vstávám a začínám den unavenej. Na pobřeží míří hurikán Florence, snad stihnu odletět než dorazí. Je vlhko a pod mrakem a najednou se oteplilo, ale já trávím stejně skoro všechen čas v uzavřených místnostech bez přístupu denního světla, tak si toho ani skoro nevšimnu. To dokonce tentokrát i v hotelu, v neobvykle nóbl Grand Hyatt, kde mé okno vede jen do obrovského vnitřního atria, takže je to trochu jako bydlet v obchoďáku. Mám tu tentokrát málo času, to je pořád něco. Snad se stihnu zajít podívat aspoň do knihkupectví Kramer’s.

 

středa, 25. července 2018, Dublin

Je to pravda, Irové fakt vypadají zhusta jako takoví naštvaní alkoholičtí skřítci jak je znám z filmů. V Dublinu je pěkně a překvapivě horko, asi je to teď tak všude. Evgeny mi poradil tip na výlet na útesy v Howth a nakonec se ke mně přidala skupina dalších. Takže Rus poradí Čechovi kam jít v Irsku na útesy a s ním se vydají Tibeťan z Kanady, Mexičanka, Američanka, Slovenka z Barcelony, Keňanka, Němec a Súdánka. Navíc takoví, kteří se věnují vývoji kryptovaných komunikačních aplikací. Jedenadvacáté století. Mořští racci jsou zblízka opravdu velké bestie. Někde támhle za mořem je Liverpool, ale u domů na útesech jsou vysázené palmy. Některé útesy jsou celé porostlé obrovskýma kapradinama, celé je to zelené, od moře duje vítr a vypadá to celé dost jako v Irsku. Zpátky dole jsem si na sluníčku před dřevěnou hospodou dal Guinnesse, rybí polívku a čtyři místní ústřice. Místní ústřice jsou skvělé. Stejně jako všechny ústřice je to takový koncentrovaný panák moře, který tě na několik vteřin přenese do vody někde v příboji, houpaného vlnami a větrem a křikem racků nad tebou.

 

pátek, 1. června 2018, Mawlamyine

Jeli jsme do Mawlamyine vlakem, což bylo velmi dobré rozhodnutí. Sice to trvá o pár hodin déle, ale lze si tam natáhnout nohy nebo chodit okolo a jede se pozvolnou barmskou krajinou mezi vesnicema, rýžovými poli, střídá se déšť a slunce, a promoklí buvoli odevzdaně sledují projíždějící vlak. Konečně jsem taky opustil projekt s luxusními hotely a přidal se k tomu našemu obvyklému, kde jsou všechny materiální požitky docela obyčejné. A moc mi to vyhovuje, cítím se takhle líp. Čímžto nic proti tomu občas přespat v Hiltonu.

 

středa, 30. května 2018, Yangon

Přiletěli jsme do Yangonu a hned jak jsme dojeli do hotelu, spustil se strašný vichr a déšť, ve kterém bychom asi nepřistáli a museli to nejspíš otočit někam jinam. V tomhle globálním světě člověka i tak trochu zarazí, když přijde do báru na druhém konci světa a v báru sedí Bára, která ještě předevčírem postovala fotky z litevského skanzenu Rumšiške.  Tak jsme šli ven na pivo. A dneska v pět ráno, ještě s D., podívat se na Schwedagon. Není to už samozřejmě takové zjevení jako to pro mě bylo poprvé před devíti lety, ale i tak je to velmi mimořádné místo.