středa, 6. prosince 2017, Yangon

Tak zase u nás doma v MK Hotelu. Přiletěl jsem v šest, spánku jen tři hodiny (k těm třem ze včerejška) a šup na schůzky. Matka s malýma dětma, co žili spolu na chodníku na kartónových podložkách, už tam nejsou. Doufám že za lepším. Mopslík na rohu už nelehává na betonovém květináči, teď spíš přímo v cestě. Béžová čuba, co lehávala rozcapená na chodníku, zase teď leží na rohožce pod tandoori pecí, kterou odminula asi zavřeli. Na rohu otevřeli dobrou seafood hospodu. Po městě zase přibylo obchoďáků, to jde fakt rychle.

Teď je hluboký večer a já se těším že se konečně vyspím. Je tu pěkně, mám to tu rád. Jezdil bych sem s rodinou na víkendy, kdyby to bylo o trochu blíž. Když se to tak vezme, znám se tu s mnohýma líp než s panem Sailerem od nás z chalupy.  

úterý, 5. prosince 2017, Doha airport

Sedím, čekám, mám pořád rýmu jako prase. Říkal jsem si že ne, že ty prášky nemám rád, ale nakonec jsem spolknul jeden Ibalgin, zapil ho z veřejné fontánky a za chvíli se mi projasnila hlava a cítil jsem se normálně. Je trochu strašidelný jak dobře to funguje. Ale já bych se radši normálně uzdravil, už to trvá moc dlouho.

středa, 15. listopadu 2017, Kyjev

Na Ukrajině jsem počtvrté a vždycky to z nějakého důvodu bylo v listopadu nebo prosinci, kdy je to tu nepříliš přívětivé. Ale aspoň mi tentokrát netečou boty. Mám horečku, na schůzkách jsem díky tomu trochu přiblblý a večer se oddávám třesení v posteli. Všude ty obrovské domy, hlubokánské metro a nazdařbůh sprtané dvorky a zdi, celé to působí jako by to sem někdo náhodou nasázel v Minecraftu.

Za ty tři roky co jsem tu nebyl se Kyjev nicméně změnil, k lepšímu. Ubylo oligarchických Rolls Royců v ulicích, místo nich jsou tu hipsterské kavárny. Ne že by byly hipsterské kavárny to nejlepší na světě, ale vždycky mi budou milejší než Rolls Royce, u kterých hlídkují třímetroví chasníci s boulí na saku. A ti lidi, které tu potkávám, jsou strašně dobří. Většinou mladí, vypadají úplně jako my, ale nemají v sobě ani ždibec českého švejkovství. Nedají se odchýlit od cíle, vydupali za pár let ze země skvělé věci ze kterých se můžou učit všichni i u nás a myslí to smrtelně vážně – někteří z nich se tu před třemi lety kryli na ulici před snajperskou palbou a tahali mrtvé a raněné do provizorních nemocnic, které sami s kámoši zařídili jak se dalo. Už mi to tak trochu přišlo naposledy, ale s tím jak se to u nás ztemňuje mi to přijde ještě víc – Ukrajina je naděje Evropy! Jestli se jim to tady plusmínus povede, je to úžasná vzpruha i pro nás. Jestli ne, bude to o to horší.

čtvrtek, 26. října 2017, Washington

Spolu s Yangonem je Washington cizí město, které znám vlastně nejlíp. V obou se cítím už skoro jako doma, tady jsem jednou i pár týdnů pobýval. I ta cesta je povědomá, Evropa, pak chvíli nic, pak přelet přes Britské ostrovy, pak dlouho nic (jen jednou byla někde nahoře nad Grónskem polární záře), a pak začnou ty studené pustiny severní Kanady, kde jsou jen řeky, kopce, lesy a sníh. Pak se začnou objevovat silnice, vyfrézované dlouhé přímky do té prázdné krajiny. Pak sem tam městečka, větší města, už je to lidský kraj, občas je vidět New York, Manhattan jako na dlani, za tmy normálně rozeznáš duhově světélkující Times Square a černý obdélník Central Parku, a už klesáme nad nekonečnýma suburbs a golfovýma hřištěma a jsme tu, Dulles airport, i s těma jeho srandovně zastaralýma zvedacíma autobusama, které cestující převážejí mezi terminály.

Je krásně, něco málo pod dvacet stupňů a slunce. Mezi schůzkama se člověk dost nachodí, a v takové dny je to vyloženě parádní. Vždycky se mi tu líbily ty široké větrné ulice i ta klidná atmosféra, skoro taková maloměstská. Je to klidné, mají tu skvělé jídlo a knížky, lidi jsou si tu vlastně docela podobní. Aspoň tedy v centru. Washington – město šprtů!

Cestou z letiště jsem se samozřejmě nechal rovnou vyklopit před Kramer Books. Ale bál jsem se něco kupovat, protože mě tu už u kamarádky čeká dvaadvacet knížek, co jsem si k ní naposílal z Amazonu a nejsem si jistý, jestli to už tak uvezu.

Jediné co bych tomu vytknul je, že peníze tedy zejména ve schůzkové dny lítají jako divé. Sklenička džusu? Čtyři babky, kámo. Oběd? Pod dvanáct s ničím nepočítej. Whole Foods? Haha! A tak to jede jedno za druhým.

Co ještě?

Nesehnal jsem masku Batmana, kterou by teď užil Žilvinas. Alelie už má pro něj hotový plášť, ale já jsem viděl akorát gumovou masku bílého jednorožce. Zkoušeli jsme tedy dítěti navrhnout, že by to mohl zkombinovat a kostým by se jmenoval “Batman jde na maškarní bál”, ale dítě to zavrhlo.

Tabard Inn, supr levný a řekněme boutique hotel, tady jsem ještě nebydlel. A sdílenou koupelnu jsem měl naposledy snad na lyžáku, haha.

Buredo – sushi rolky velikosti burita. Skvělý. Kde se ten pokrok jen zastaví?

Rakuya hned za Kramer’s.

Second Story Books hned nedaleko, se stojany knížek po dvou dolarech na chodníku. Měl jsem si přecejen vzít větší kufr.

Buffalo Exchange – můj oblíbenej second hand, i když od minula zdá se taky trochu zvedli ceny.

Staples – pro fetiš s notýsky, zápisníčky a dalším papírnictvím.

CVS Pharmacy – pro fetiš s Doritos Dinamita, Tostitos a dalšími doma nedostupnými slanými pochutinami.

Zbývá den a zase domů. Je toho všude dost a nějak se zdráhám si připustit, že za týden začínáme s ILLE turné s Michalem Hrůzou.

čtvrtek, 29. června 2017

Bože, posledních několik týdnů byla tedy jízda! Kolik týdnů vlastně? Asi tak šest, když na to tak myslím.

Nejdřív Gaziantep a syrští soudci v exilu, těžký příběhy a venku kvetou pistácie jakoby nic, potom týden doma nacpaný prací a zkouškou a dvěma vysloveně skvělýma koncertama Alaverdi.

Potom Barma a přelety mezi Yangonem, Sittwe, Mrauk U a Nay Pyi Taw. Přednášel jsem i barmským poslancům z NLD, z čehož jsem byl předem trochu nervózní, ale bylo to dobrý.

Potom zase týden doma a zase fůra práce, zkouška a koncert s ILLE (taky parádní), dny plné na hodiny.

Potom Slunovrat na chalupě a kamarádi a děti a 16mm promítačka. Technicky vzato odpočinek, ale ne zase tolik, když jsme hostitelé. S Alelií jsme se potom stejně jako loni shodli, že to bylo pěkné, ale potřebovali bychom po víkendu ještě jeden víkend na zotavenou.

A nakonec Microbphone v Tel Avivu, bizarní věc, u které pořád nemůžu uvěřit že se opravdu stala. Kdyby mi někdo ještě před nedávnem řekl, že budu na pozvání Českého centra v Izraeli dělat audiosmyčky lidí jak jedí fermentované jídlo a bude k tomu hrát na dudy můj vzdálený bratranec Vojta Kalina, klepal bych si na čelo. Ale bylo to tak a bylo to skvělých pár dní se skvělýma novýma lidma v Tel Avivu, který je něco jako teplý Berlín na břehu moře.

A teď jsem konečně zase doma, Laime pase koníčky a Žilvinas je už tak fajn velkej kluk, nespal jsem víc než šest hodin v kuse za celý poslední týden a dokončuju věci před létem. Jo, a včera jsme k tomu dostali granty za několik miliónů dolarů, což je, jak se říká, game changer.

Taky proběhl třídní sraz z gymplu, vedle nás seděl stůl čerstvých maturantů z tamtéž, snad jsme je nevystrašili jak budou vypadat za dvacet let. Dvacet let od maturity, čéče! Taky tradiční July 4th party na americké rezidenci, to je takový oficiální začátek léta. Léto je tu!

Loupou se mi z hlavy kusy kůže, jak jsem se v Tel Avivu spálil. Ale to nevadí. Konečně prší, snad to dosavadní sucho chili rostlinky na chalupě daly.

sobota, 10. června 2017, Yangon

Zatím jsme se dešti až neuvěřitelně vyhýbali. V Sittwe byl pár dní před námi cyklón. Když jsme byli v Sittwe, bouřky zaplavily část Yangonu. V Nay Pyi Taw byly taky bouřky těsně před naším příletem. Až teprve dneska nás to v Yangonu chytlo a leje. Ale ono to vlastně není špatné. Všechno je mokrý, jasně, ale tolik to nevadí, protože je pořád teplo.

středa, 7. června 2017, Sittwe   

Včera ráno jsem se šel projít horkýma ulicema. Nedaleko je opuštěná mešita, protože všechny muslimy vyhnali před pěti lety z centra města do slumů, normálně se tu po ulicích lynčovalo.

Kolem poledne jsme se vydali na letiště, v Yangonu si vyzvedli kufry, zase je odevzdali do jiného letadla a odletěli do Nay Pyi Taw. Nikdy jsem tu nebyl, je to opravdu zvláštní místo, nepodobné zbytku Barmy. Účelově postavené město v podstatě uprostřed ničeho, osmi a víceproudové dálnice, po kterých skoro nic nejezdí, nákupní centrum jako kráva – vlastně první plnohodnotně západní, které jsem tu viděl. Ve městě nebydlí skoro nikdo jiný než úředníci, expati a obslužný personál všech těch vládních úřadů. Není to tak příšerné jako třeba Astana, přecejen je tu aspoň teplo a zeleno, ale je to úplně jiný svět.  

Už se to zas krátí. Těším se domů, ale pobudu tam jen týden a pak zase mizím do Tel Avivu.

pondělí, 5. června 2017, Sittwe

Létají tu netopýři macatější než zdejší havrani. Viděl jsem letku včera pozdě večer, ale v té tmě jsem se zdráhal věřit tomu, že ty velké pomalé stíny jsou opravdu netopýři. A voni jsou.

Konečně sprchlo a trochu se ochladilo. Vypadl proud. Jíme místní silnou rybářskou polívku a srkáme z ulit mořské šneky.

Moře je kalné a zvlněné, v dálce se z vody tyčí rozpálené skály.

Nemůžu chytit hotelové wifi, ale vidím jedno z jedné velké francouzské nevládní organizace, která dělá smíšeně dobrou práci, občas i míň dobrou. Jejich velký šéf-šéfů a zakladatel Frederick si mě jednoho večera v Bengházi posadil naproti sobě a pustil do mě plnou palbu francouzské ukřivděnosti co jsem o nich v tom smyslu někde řekl. Pak se ukázalo, že si spletl Marky a chtěl takhle přišpendlit Marka Š., který skutečně něco takového někde řekl. Trochu ho ta záměna umírnila, ale ne úplně. To jejich zdejší heslo nicméně neznám a ptát se mi nechce. I já si myslím, že to za ty prachy dělají spíš blbě.

neděle, 4. června 2017, Sittwe

Včera kolem šesté ráno jsem se šel podívat na trh u zálivu, už v tu hodinu plný lidí, na konci u pobřeží prodávají maso a ryby. Ze země, v blátě. To by ještě asi šlo, zřejmě se to tak dělá odjakživa. Pobřeží je plné odpadků. To je horší, je to takhle skoro všude a upřímně nechápu jak to, že to těm lidem nevadí.