Category: Deník

Začal další turecký program, přes drobné potíže úspěšně. Měli jsme minizkoušku s Hopem a Almelou na možný hiphopový projekt. Následná ostrá zkouška odpadla, protože klukovi od MC přesunuli let do Iráku. Co že jede dělat do Iráku? Jako umělecký restaurátor renovovat hrobku nějakého islámského učence. To nevymyslíš. 

Kromě toho od včerejška vydatně pršelo, což je vzácné. Představuju si jak to dělá dobře stromům a keřům, jak drolivá půda nasává vodu a jejich kořínky ji cucají. Činí to déšť o dost snesitelnější, skoro příjemný, přestože mi.pu si to nemyslí. Potřebu koná co možná nejdřív a potom jen stojí jako zmoklá slepice, mhouří oči před kapkami deště a snaží se mě řečí těla přesvědčit že fakt už jdeme zpátky domů. 

Protože v pátek byly pololetní prázdniny a já si vzal volno, měli jsme dlouhý víkend. Odcházel jsem na něj s docela dobrým pocitem, že většinu urgentních věcí se podařilo z mého pracovního stolu minulý týden odbavit. Ty další čekaly až na dnešek, kdy to zase všechno jede dál. 

Byli jsme na výletě v Kutné hoře na krásné výstavě o Jiřím Trnkovi a cestou taky vyzvednout kůly do cesty v lesnickém závodě nedaleko. Všude smrky, déšť a překládání balíku z ještěrky do kufru auta na blátivém parkovišti. Jakmile jsme dorazili do Kutné hory, vyšlo slunce a od té doby bylo až do neděle skoro patnáct stupňů. Alelie měla večer s holkama draní peří a já hlídal děti. 

V sobotu jsem odvezl kůly na chalupu, otevřel všechna okna a dveře do teplého vlhkého vzduchu a ze škvír v oknech vypadala polozmrzlá ale živá čínská slunéčka. A jako obvykle když nemá smysl se pouštět do ničeho většího a nechci se umazat hlínou, chodil jsem bludně po dvoře a po louce a v duchu si dělal poznámky co kde na jaře zastřihnout, zasadit, opravit, vyhrabat, přišroubovat. Bude jaro, těším se na něj, i když to zatím vypadá na další strašidelně suchý rok. Jeden z největších projektů na letošek tak bude zalévání nových stromů a sazenic, protože jinak to asi nedají. 

V neděli jsme chtěli jít s Žilvinasem na větší túru, ale nakonec jsme zůstali doma. Povídali jsme si všichni čtyři o lecčems, včetně toho jaké by to asi bylo mít třetího sourozence. Žilvinas to rázně odmítnul. 

„Ale bylo by ti líto kdyby tu nebyla Laime“, říká mu Alelie. 

„A já bych byla smutná kde jsem!“, dává to Laime do perspektivy. 

Tohle bude takovej ufňukanej příběh o jednom luxusním problému prvního světa, ale v něm obecně platné a důležité poučení. 

Když to začalo vypadat, že na našem autě zvaném Hautala se brzy objeví závada, kterou už nebude mít smysl opravovat, rozhodli jsme se pořídit auto novější. Asi tedy zase Ford, protože jsou relativně levné a máme ve Vinoři spolehlivého dealera a opraváře, který navíc všechno zařídí. Pošilhával jsem ale taky po kombíku Volvo XC70, protože se mi vždycky líbily a ta čtyřkolka by se nám na chalupu docela hodila. Akorát ty přetočené tachometry v autobazarech, neznámý původ, vyšší cenová kategorie a tak dále. Pak jsem náhodou narazil na jeden inzerát za stejné peníze, kde tomu Volvu bylo sice deset let, ale bylo úžasně zachovalé s extrémně malým nájezdem, pořád v garáži, první majitel, dvoje kola, prostě skoro až podezřele dobré. S tím člověkem jsem se sešel a ukázalo se, že neuvěřitelnou shodou okolností pracoval před dvaceti lety pro stejnou miniorganizaci jako já teď a všechny ty deklarované parametry toho auta se ukázaly jako pravdivé. Zkrátka pokud mi vesmír chtěl usnadnit přechod na jinou značku a koupi neznámého kusu, víc už mi naproti jít nemohl. Já se ale přesto rozhodnul pro toho Forda, protože je větší což je praktické, znám ten servis a to přepisování papírů bude o dost jednodušší. No, a od té doby toho lituju. A pokaždé když sedám do auta a pokaždé když vidím to stejné Volvo na ulici, vyskočí mi hlavě hořké „kurvadrát!“, i když se za to kvůli takové prkotině stydím. 

Ta lekce z toho pro mě zní, že sňatky z rozumu jsou na houby. A že nemám potlačovat intuici na úkor praktikálií, protože toho pak budu litovat. 

Jsem rád, že jsem takové poučení ze špatné volby dostal na tak triviálním problému jako jestli mít stříbrný nebo černý auto. Kdybych neposlechl intuici třeba při změně práce nebo výběru ženy (v obou případech jsem to naštěstí udělal, i když to v ten moment nebyla praktická volba), bylo by to mnohem horší. Tak se budu snažit si to pamatovat i nadále. 

Přijde mi pozoruhodné, že období kdy nepiju, dostatečně spím a pravidelně medituju, jsou pro mě umělecky vzato dost netvůrčí. Dost toho udělám, zařídím nebo fyzicky vybuduju, ale nepřicházejí mi hudební nápady, i mi celá ta disciplína vlastně přijde taková banální. S přihlédnutím k tomu, že náboženství se obecně stavějí k umění a vášním s ním spojeným spíš zdrženlivě, je to zajímavé. Že by to vzrušení uměleckého kvasu bylo nakonec přece jen hlavně vyjádřením nějakého vnitřního konfliktu a dmýchání vášní jsme si kulturně navykli vnímat jako krásné, protože to rezonuje s pocity, které většina lidí zná? 

Přicházejí mi naopak překvapivě často nápady když jsem po nějaké fyzické aktivitě. Třeba „Fermentation Nation“ jsem z velké části včetně celkem spletitého kytarového riffu složil v hlavě cestou z ranního plavání do práce. Chtěl jsem si to jen tutok poznamenat, ale ve skutečnosti se nesnažím na to najít univerzální odpověď. Vlastně asi hlavně chci říct, že se cítím dobře, ale trochu mi chybí, že mé tvůrčí rádio momentálně vysílá jen statický šum. 

V pátek jsme šli s Alelií a taky s Hopem na skupinu Hm… do pozoruhodného podniku u Rafa na Hanspaulce. Vůbec ta Hanspaulka, to je tedy krásný svět sám pro sebe. Pak jsme ještě všichni tři seděli v Oku a hovořili o výchově dětí.  

V sobotu jsem se jel podívat na chalupu jak pokračuje izolace stropu v kuchyni, odvézt tam nějaké věci a zkouknout, že tam není žádný průšvih. Vždycky je mi trochu úzko před poslední zatáčkou a očekávám jestli tam ten dům bude jak jsme ho nechali. Prasklina ve stěně v ložnici se podle všeho přecejen pomalu rozšiřuje. Možná budeme muset udělat sponu ve stěně. To máš pořád něco, tíha vlastnictví. 

Těším se na jaro, těším se na sázení, i když mám pořád takový rozostřený pocit. A to teď důsledně každý den medituju. Jako právě tam, sám ve vyklizené a zabordelené kuchyni před velkým francouzským oknem. Ticho takové, až ti šumí krev v uších. 

V neděli byl vysloveně den domácí, venku těsně nad nulou a olověná obloha. Nakonec jsme vyjeli aspoň na Babu a tam na louce na Babě hráli všichni na babu. Další úžasná čtvrť, kde jsem popravdě řečeno nikdy v životě nebyl. Pak jsme se podívali na Tři veterány a byl večer. 

Chystám se na kapelní zkoušky, zase po delší době. 

Mám vlastně docela rád pondělní rána – jsem po víkendu odpočatej a práce mi jde celkem od ruky. Otázkou je proč bývám na konci týdne tak neodpočatej, protože to není zase úplně tak že bych měl tak příšerně vyčerpávající agendu. Asi spíš pálím zbytečně moc energie tím že se nervuju a počínám si neefektivně, asi jako naše nové auto se všemi těmi svými servomotorky, které neustále otravně hučí někde pod palubní deskou, dělají bůhvíco a občas se zapomenou vypnout, takže vybijou celou baterii. 

Vyrazili jsme na výlet okolo Vonoklas, je to překvapivě divoký hezký kraj co by kamenem dohodil od Prahy. Stavil se Jirka Vaněk s Čendou. Šli jsme s ILLE na křídla do nově zrekonstruovaného Westu a nakonec ani neřešili hudbu. Bylo fajn se jednou vidět jen tak. 

Potkali jsme se s Alaverdi, tak trochu v bodě nula a s čistým stolem, abychom si řekli co dál. I když oba nastavili atmosféru tím že přišli pozdě, což já špatně snáším, hned jak jsme si sedli dohromady, bylo to fajn a blízké. Je to něco, co dělá dobře nám, nikomu to neškodí, nestojí to tak mnoho času a občas to dělá dobře i jiným lidem. Takže je to zřejmě dobré dělat. 

Předcházela tomu velká debata a nerozhodnost, ale v sobotu nám přivezli myčku nádobí, čímž jsme v našich životech překročili další pomyslný milník. Faktorem bylo nonstop mytí nádobí přes vánoční prázdniny a taky Stefano, který jednou říkal „káámarade, to ti změěni život!“ 

Zatím ji sledujeme všichni čtyři s fascinovanou nedůvěrou, ale ani není tak nahlas jak jsme se obávali a asi si na ni brzy zvykneme, jako ostatně všichni. 

Byl jeden z posledních dnů roku, ležel jsem v posteli na chalupě, za oknem se začínalo smrákat a na obloze růžověly červánky. Nahoře na horizontu údolí se rýsovaly černé siluety stromů a prázdné dráty chmelnic. Kolem mě v odpoledním spánku oddychovala moje žena a děti a pes, v kamnech praskalo a jinak bylo úplné ticho a bezčasí. A já si říkal: „Tohle všechno je. Díky za to. I tohle všechno jednou pomine.“ 

Cestoval jsem loni o něco míň než v předchozích letech, což ničemu nevadí. I tak toho bylo dost. Byl jsem dvakrát v Gaziantepu, dvakrát v Barmě (a přitom jednou cestou v Hong Kongu a jednou v Koreji), taky ve Varšavě a Lublinu, v Tunisu, a Jeruzálému a Ramalláhu. A všichni spolu ještě v Řecku. 

Přečetl jsem 38 knížek, ale složil jenom jednu písničku. 

Nepsal jsem jinak skoro měsíc, a takže jen velmi krátce od posledně:  

Koncert Worm’s před Vánoci byl nakonec fajn.

Stavili jsme se v Kváskovicích, abychom předhodili Žilvinasa tetičce a taky se prošli po šumavských kopcích. 

Prázdniny byly neobvykle dlouhé, plné dva týdny. Strávili jsme je doma a na chalupě, což bylo konzervativní, ale bylo velmi dobré si takhle odpočinout. Hodně jsem vařil a tak nějak celkově obnovoval sílu. Naznal jsem, že bych se obešel bez toho chodit do práce a takovýhle outdoorově/domácí život by mi vyhovoval. Ale už jak to říkám je mi jasné, že by to tak nebylo a začaly by mě brzy hlodat pochybnosti a nejistoty, které se mi provětrají jen když jsem pravidelně nucen fungovat v okolním světě mezi jinými lidmi. Nemluvě o tom za co bychom žili, žejo.

Zamrznul rybník, asi poprvé za těch svých osm měsíců existence. Když jsem se chtěl na Nový rok vykoupat, musel jsem před sebou na schodech do vody rozbíjet led. Pak jsem se ponořil po krk a položil si krumpáč na led vedle, zatímco zachumlaní Žilvinas a Laime opatrně pochodovali po ledu okolo. Byla to neobvyklá situace. Takhle jsem tam chvíli seděl a pak zase vylezl. Je jasný, že se člověku do vody v takové zimě nechce nikdy, ale ještě ani jednou jsem toho ex-post nelitoval. Tím pádem hádám, že je dobře to dělat. I včetně toho, že ti pak chvíli není vůbec zima a můžeš si posedět v lednu na hrázi rybníka nahatej, což je hned další neobvyklá situace.  

Máme tu nový rok a já do něj vstupuju v docela dobrém stavu. 

Když žiju tímhle střízlivým pracovně-domácím životem, bývám ospalejší než obvykle. Těším se domů a doma se těším do postele. Ráno vstávám brzo, ale záhy bych si šel lehnout znovu. Říkám si, že se tím pádem zajisté regeneruju, dobíjím. Taky je to možná tím zimním počasím a tmou. Taky možná že jsem ještě nastydlej nebo že jsem si v pondělí nechal obnovit očkování proti břišnímu tyfu. 

Oholil jsem se, protože jsem si přivezl z Barmy příliš dlouhý fousy a taky abych po nějaké době zjistil jak vypadám. Ale už to zase pomalu dorůstá. Nevím jak může mít někdo trpělivost se holit každý den. 

Měli jsme další zkoušku s Worm’s a dneska máme koncert. Moc se na to energeticky necítím, ale budu to muset nějak dát.