pondělí, 6. listopadu 2017

Je to už nějakou dobu, co jsem naposledy hrál klubový koncert pro pětset lidí. “Tohle turné je zkouška mého ega”, pravil A. “Je mi skoro čtyřicet a jedu zadarmo dělat předkapelu skupině, ve které jsem dřív hrál”.
Cestou z Prahy jeho autu odešla spojka, tak jsme se vrátili pro moje.
Tomu se za dvacet kilometrů rozehřálo zadní kolo tak, že se na něm plivanec se syčením hned vypařil. Jako vždycky pohotový Víťa ale poradil po telefonu, zatahal jsem pod autem za lanko a ono to kupodivu přestalo.
Náladu nám to zásadně nezkazilo. Kolem a kolem vzato, bylo to celé dost pěkné. Zábřeh, Krnov. Hrát pro hodně lidí je fajn, i když nejsou tvoji, i ten výlet s kamarády je pěkný. I dopolední procházky po slunečném podzimním Krnovu. I ta Michala Hrůzy parta je fajn.
Takže dobré.
Dneska je zamlžený podzimní den a já si připadám jako bych měl jen půlku mozku.
Po nějaké době na mě jde zase stýskání, jak by bylo fajn vědět čemu se doopravdy chci věnovat a tomu se věnovat. Když to náhodou někdy vím, nevadí mi usilovně na tom pracovat a cítím se v podstatě dobře. Když nevím, naopak. Ale co, nemůžeš mít pořád všechno.

pátek, 3. listopadu 2017

Cestou domů mi v letadle chcípnul telefon a nepodařilo se ho už oživit. Strávil jsem bez něj skoro týden a nemohl si to vynachválit. Nevýhody byly jen drobné, jako například když jsem se nemohl dobouchat za Olgou a Dušanem do studia. Půjčil jsem si telefon od neznámého kolemjdoucího a zavolal Alelii jejíž číslo si pamatuju aby zavolala Olze. Jenže ta měla telefon vypnutý, já už zase mimo příjem a ta má žena šikovná produkční sehnala telefon na nejprominentnějšího českého producenta asi během pěti dalších minut.

Jsou to dny střízlivé a pracovité, ráno chodím skoro každý den plavat a večer jsem doma. Hodně čtu a telefonu nemaje, málo googluju. Líbí se mi to. Laime se naučila se křenit, s čímž se užije spousta legrace. Když sedí v nosičce u stolu, zvykla si osahávat velký hákový kříž v červeném poli na obalu knížky Rise and Fall of the Third Reich, kterou má zrovna na dosah. Miminko a svastika vypadají dohromady zvláštně. Když jí foukám zpředu do vlasů na šešulce, přivírá se zasněným úsměvem oči.

Dneska vyjíždíme na první koncert a já se těším. Když na to tak myslím, docela dlouho jsem nehrál čemu by se dalo říct velkej klubovej koncert.

čtvrtek, 26. října 2017, Washington

Spolu s Yangonem je Washington cizí město, které znám vlastně nejlíp. V obou se cítím už skoro jako doma, tady jsem jednou i pár týdnů pobýval. I ta cesta je povědomá, Evropa, pak chvíli nic, pak přelet přes Britské ostrovy, pak dlouho nic (jen jednou byla někde nahoře nad Grónskem polární záře), a pak začnou ty studené pustiny severní Kanady, kde jsou jen řeky, kopce, lesy a sníh. Pak se začnou objevovat silnice, vyfrézované dlouhé přímky do té prázdné krajiny. Pak sem tam městečka, větší města, už je to lidský kraj, občas je vidět New York, Manhattan jako na dlani, za tmy normálně rozeznáš duhově světélkující Times Square a černý obdélník Central Parku, a už klesáme nad nekonečnýma suburbs a golfovýma hřištěma a jsme tu, Dulles airport, i s těma jeho srandovně zastaralýma zvedacíma autobusama, které cestující převážejí mezi terminály.

Je krásně, něco málo pod dvacet stupňů a slunce. Mezi schůzkama se člověk dost nachodí, a v takové dny je to vyloženě parádní. Vždycky se mi tu líbily ty široké větrné ulice i ta klidná atmosféra, skoro taková maloměstská. Je to klidné, mají tu skvělé jídlo a knížky, lidi jsou si tu vlastně docela podobní. Aspoň tedy v centru. Washington – město šprtů!

Cestou z letiště jsem se samozřejmě nechal rovnou vyklopit před Kramer Books. Ale bál jsem se něco kupovat, protože mě tu už u kamarádky čeká dvaadvacet knížek, co jsem si k ní naposílal z Amazonu a nejsem si jistý, jestli to už tak uvezu.

Jediné co bych tomu vytknul je, že peníze tedy zejména ve schůzkové dny lítají jako divé. Sklenička džusu? Čtyři babky, kámo. Oběd? Pod dvanáct s ničím nepočítej. Whole Foods? Haha! A tak to jede jedno za druhým.

Co ještě?

Nesehnal jsem masku Batmana, kterou by teď užil Žilvinas. Alelie už má pro něj hotový plášť, ale já jsem viděl akorát gumovou masku bílého jednorožce. Zkoušeli jsme tedy dítěti navrhnout, že by to mohl zkombinovat a kostým by se jmenoval “Batman jde na maškarní bál”, ale dítě to zavrhlo.

Tabard Inn, supr levný a řekněme boutique hotel, tady jsem ještě nebydlel. A sdílenou koupelnu jsem měl naposledy snad na lyžáku, haha.

Buredo – sushi rolky velikosti burita. Skvělý. Kde se ten pokrok jen zastaví?

Rakuya hned za Kramer’s.

Second Story Books hned nedaleko, se stojany knížek po dvou dolarech na chodníku. Měl jsem si přecejen vzít větší kufr.

Buffalo Exchange – můj oblíbenej second hand, i když od minula zdá se taky trochu zvedli ceny.

Staples – pro fetiš s notýsky, zápisníčky a dalším papírnictvím.

CVS Pharmacy – pro fetiš s Doritos Dinamita, Tostitos a dalšími doma nedostupnými slanými pochutinami.

Zbývá den a zase domů. Je toho všude dost a nějak se zdráhám si připustit, že za týden začínáme s ILLE turné s Michalem Hrůzou.

úterý, 17. října 2017

Normálně jsme dostali pojeb od vydavatele. Na mě to mělo kýžený efekt, i když jsme se na tom dopředu trochu domluvili – paradoxně mi to velmi pomohlo a najednou se mi ty věci dělat chce, což se mi předtím nechtělo. Navíc se nám podařilo domluvit na obalu singlu se skvělou Eliškou Podzimkovou, kterou jsem dvě hodiny na to potkal náhodou na ulici. Vzal jsem to za dobré znamení.

Je nádherné babí léto, listy na Dřevíči jsou světle žluté a oranžové až oči přecházejí, obloha bez mráčku, vlastně skoro počasí na koupání. Chodíme lesem s Honzou K. a jeho rodinou, ryjeme s Žilvinasem záhonky. Čtu o Třicetileté válce od výborné C.V. Wedgwood, Laime se co chvíli připlazí a ocucává rohy knížky. Na obalu je rytina a na ní oběšenci, dohromady ta scéna s miminkem vypadá zvláštně a člověk si připomíná, že žijeme na parádním místě. Laime vyrostly dva spodní zuby, stejné jako před pár lety Žilvinasovi.

5. října 2017

Včera jsem vstával ve čtyři ráno a psal barmský projekt. Vlastně je to parádní, tohle ranní vstávání, dost toho udělám a je to taková tajuplná denní doba, soukromý čas. Akorát chodit kvůli tomu spát v osm večer taky dost dobře nejde. Večer jsem díky tomu vytuhnul brzy a noc byla bohatá na sny.

Kolem jedné mě vzbudil Žilvinas, že měl noční můru, ve které měla Alelie čtyři nohy. Žilvinas obratem zase usnul, ale já se té představy ještě chvíli nemohl zbavit. Okolo třetí mě Žilvinas vzbudil s tím, že tentokrát jsme všichni doma poslouchali jak se za dveřma drbe pes a já byl přitom celej ovázanej obvazama.

Já sám jsem potom jel vlakem letním Španělskem a nějakej vykuk si ode mě půjčil knížku, jako že ho to zajímá. Na zastávce pak i s knížkou a s kumpánem vyskočil a já je honil po nástupišti. Ale běhali hrozně rychle.

Pak jsem byl v takových zašlých dekadentních lázních, pro takovou lepší společnost, ale časy se změnily a to místo byl takový omšelý a tmavý mramorový polobordel. V zeleném bazénu tam dokonce měli ochočeného medvěda, jakože luxus. Já se rád koupu, tak jsem tam skočil z výšky, když je ochočenej, ale i tak se mi moc nelíbilo, když se za mnou medvěd vydal. Takovej urousanej blbeček to byl, ne o moc větší než člověk, vlastně se trochu podobal mému venkovskému skorobratranci Michálkovi, i když tak přesně nevypadal. Sápal se na mě dlouhýma drápama a chtěl si povídat.
“Hele, ten prsten znamená, že jsi poslanec, žejo!”, hučel
“Ne, ten prsten znamená že jsem ženatej a dávej laskavě pozor na ty drápy!”
“Nene, to znamená že seš poslanec”, trval si na svém, pyšný, že přišel na nějaké tajemství.
Byl to blbec.

středa, 20. září 2017

Mojí babičce bylo devadesát dva. Pořád mám pocit, že leckdy uvažuje z celé naší rodiny nejjasněji, včetně mé generace. To je čéče už věk – koncem druhé světové války už to byla holka na vdávání, v roce 68 jí bylo přes čtyřicet.

Zařizování a zařizování. Produkce říjnové návštěvy Porno Para Ricardo se hroutí a já opakovaně odrážím návrhy abych se toho ujal sám, až mi to přijde srandovní. Rozjely se různé praktické domluvy kolem desky a turné ILLE. Někdy mě hněte, že i tam kde chci být hlavně muzikant, končívám často jako administrátor. A to ne proto, že bych v té oblasti vládnul nadpřirozenými schopnostmi (email umíme napsat všichni), ale spíš proto, že ostatní si snadno zvyknou na to, že to vždycky vyřeší někdo jinej. Štve mě ta nedůslednost. Asi hlavně proto, že s ní dost bojuju sám a ty promarněné šance a věci zmatlané na poslední chvíli mě potom straší.

Probudil jsem se před čtvrtou ráno, čilý a vyspaný, a nemohl znovu zabrat. Pak jsem si vzpomněl, že je potřeba odnosit pytle se sutí z rekonstrukce jednoho bytu, na což během dne těžko hledám čas. Tak jsem si vzal montérky a chvíli nosil pytle se sutí po liduprázdné temné ulici. Pak jsem si lehl zpátky, pes se kroutil radostí že jsem zase tam, koukal jsem jak Alelie, Žilvinas a Laime spí s otevřenýma tlamičkama a říkal si, že se těším až se všichni probudí a zase se pozdravíme. Je to oukej, tohle je dobrý, říkal jsem si.

pátek, 8. září 2017

Dny kdy věci víceméně fungují. Přednášel jsem poprvé v Olomouci. Už jsem se nad tím podivoval, ale pořád se nějak nemůžu srovnat s tím, že ti za tyhle hostovské přednášky zaplatí krásný výlet vlakem do pěkného města, mluvíš o něčem co tě v podstatě baví, nové lidi poznáš, nezřídka ti i něco k snědku dají a nakonec ti za to ještě zaplatí. Je to prostě paráda. Francouzské studenty jsem nicméně čekal trochu aktivnější a zapálenější, abych pravdu řekl.

Hráli jsme s ILLE na benefici pro Metráž v Oku, v triu, takže jsem byl nucen střídat nástroje ještě častějc než obvykle. Uvažoval jsem, že bych vzal ještě barytonku, ale nakonec jsem to zavrhl. Je myslím určitá hranice, do níž je muzikant střídající nástroje spíš frajer, a za níž spíš už debil.

Seděli jsme s tátou a hovořili o životě.

Laime leze a my s Alelií stavíme různé zátarasy, protože k daru lézt se jí zatím ještě nedostalo daru pudu sebezáchovy.

pondělí, 4. září 2017

Začíná školní rok a s ním podzim, na který se těším, nicméně který vypadá (jako obvykle) dost nabitě. Vrátil jsem se v pátek z Baku, v Praze celý den pršelo. Večer jsme hráli na Tranzistor Revue na Letní Letné a bylo to nakonec vysloveně dobré. V sobotu jsem se Žilvinasem běžel ve Stromovce běh (jeho první míle a úplně bez problému!) a pak se složil se zimnicí, průjmem a ospalostí. Kombinace nevyspání, nějaké střevní breberky a páteční kocoviny mě úplně vyřadila na sobotu a pak ještě trochu v neděli.

pondělí, 31. srpna 2017

Alelie vyrábí z kusu prkna vorvaně do našeho pokoje, kterému z nouze říkáme cestovatelský, protože tam už skončil barmský jeptiščí slunečník, hliněná sova a velká theravada buddhistická vlajka.

Slíbil jsem jí to nahrubo oříznout motorovou pilou, ale pak jsem si to rozmyslel – daleko lepší nástroj na obtažení kontur bude přímočará pilka lidově zvaná šukačka, tu mají sousedi.

Pak jsem si představil jak Alelie volá přes plot “Pane Charouz, nebyla by šukačka? Obtáhl byste mi vorvaně?” a řekl si, že to možná přecejen zkusím tou motorovou.

Máme se dobře. Laime včera ožužlala svou první mrkev.

Taky jsme hráli na hausbótu, natáčeli v Jinočanech, stavím hliněnou pec, pustil jsem si na nohu starý Fender kombo, psal jsem projekty jak divej, nebudou jabka nebudou švestky, začínají chladna z rána a těšíme se na podzim.