Author: admin

Normálně jsme dostali pojeb od vydavatele. Na mě to mělo kýžený efekt, i když jsme se na tom dopředu trochu domluvili – paradoxně mi to velmi pomohlo a najednou se mi ty věci dělat chce, což se mi předtím nechtělo. Navíc se nám podařilo domluvit na obalu singlu se skvělou Eliškou Podzimkovou, kterou jsem dvě hodiny na to potkal náhodou na ulici. Vzal jsem to za dobré znamení.

Je nádherné babí léto, listy na Dřevíči jsou světle žluté a oranžové až oči přecházejí, obloha bez mráčku, vlastně skoro počasí na koupání. Chodíme lesem s Honzou K. a jeho rodinou, ryjeme s Žilvinasem záhonky. Čtu o Třicetileté válce od výborné C.V. Wedgwood, Laime se co chvíli připlazí a ocucává rohy knížky. Na obalu je rytina a na ní oběšenci, dohromady ta scéna s miminkem vypadá zvláštně a člověk si připomíná, že žijeme na parádním místě. Laime vyrostly dva spodní zuby, stejné jako před pár lety Žilvinasovi.

Včera jsem vstával ve čtyři ráno a psal barmský projekt. Vlastně je to parádní, tohle ranní vstávání, dost toho udělám a je to taková tajuplná denní doba, soukromý čas. Akorát chodit kvůli tomu spát v osm večer taky dost dobře nejde. Večer jsem díky tomu vytuhnul brzy a noc byla bohatá na sny.

Kolem jedné mě vzbudil Žilvinas, že měl noční můru, ve které měla Alelie čtyři nohy. Žilvinas obratem zase usnul, ale já se té představy ještě chvíli nemohl zbavit. Okolo třetí mě Žilvinas vzbudil s tím, že tentokrát jsme všichni doma poslouchali jak se za dveřma drbe pes a já byl přitom celej ovázanej obvazama.

Já sám jsem potom jel vlakem letním Španělskem a nějakej vykuk si ode mě půjčil knížku, jako že ho to zajímá. Na zastávce pak i s knížkou a s kumpánem vyskočil a já je honil po nástupišti. Ale běhali hrozně rychle.

Pak jsem byl v takových zašlých dekadentních lázních, pro takovou lepší společnost, ale časy se změnily a to místo byl takový omšelý a tmavý mramorový polobordel. V zeleném bazénu tam dokonce měli ochočeného medvěda, jakože luxus. Já se rád koupu, tak jsem tam skočil z výšky, když je ochočenej, ale i tak se mi moc nelíbilo, když se za mnou medvěd vydal. Takovej urousanej blbeček to byl, ne o moc větší než člověk, vlastně se trochu podobal mému venkovskému skorobratranci Michálkovi, i když tak přesně nevypadal. Sápal se na mě dlouhýma drápama a chtěl si povídat.
“Hele, ten prsten znamená, že jsi poslanec, žejo!”, hučel
“Ne, ten prsten znamená že jsem ženatej a dávej laskavě pozor na ty drápy!”
“Nene, to znamená že seš poslanec”, trval si na svém, pyšný, že přišel na nějaké tajemství.
Byl to blbec.

Mojí babičce bylo devadesát dva. Pořád mám pocit, že leckdy uvažuje z celé naší rodiny nejjasněji, včetně mé generace. To je čéče už věk – koncem druhé světové války už to byla holka na vdávání, v roce 68 jí bylo přes čtyřicet.

Zařizování a zařizování. Produkce říjnové návštěvy Porno Para Ricardo se hroutí a já opakovaně odrážím návrhy abych se toho ujal sám, až mi to přijde srandovní. Rozjely se různé praktické domluvy kolem desky a turné ILLE. Někdy mě hněte, že i tam kde chci být hlavně muzikant, končívám často jako administrátor. A to ne proto, že bych v té oblasti vládnul nadpřirozenými schopnostmi (email umíme napsat všichni), ale spíš proto, že ostatní si snadno zvyknou na to, že to vždycky vyřeší někdo jinej. Štve mě ta nedůslednost. Asi hlavně proto, že s ní dost bojuju sám a ty promarněné šance a věci zmatlané na poslední chvíli mě potom straší.

Probudil jsem se před čtvrtou ráno, čilý a vyspaný, a nemohl znovu zabrat. Pak jsem si vzpomněl, že je potřeba odnosit pytle se sutí z rekonstrukce jednoho bytu, na což během dne těžko hledám čas. Tak jsem si vzal montérky a chvíli nosil pytle se sutí po liduprázdné temné ulici. Pak jsem si lehl zpátky, pes se kroutil radostí že jsem zase tam, koukal jsem jak Alelie, Žilvinas a Laime spí s otevřenýma tlamičkama a říkal si, že se těším až se všichni probudí a zase se pozdravíme. Je to oukej, tohle je dobrý, říkal jsem si.

Dny kdy věci víceméně fungují. Přednášel jsem poprvé v Olomouci. Už jsem se nad tím podivoval, ale pořád se nějak nemůžu srovnat s tím, že ti za tyhle hostovské přednášky zaplatí krásný výlet vlakem do pěkného města, mluvíš o něčem co tě v podstatě baví, nové lidi poznáš, nezřídka ti i něco k snědku dají a nakonec ti za to ještě zaplatí. Je to prostě paráda. Francouzské studenty jsem nicméně čekal trochu aktivnější a zapálenější, abych pravdu řekl.

Hráli jsme s ILLE na benefici pro Metráž v Oku, v triu, takže jsem byl nucen střídat nástroje ještě častějc než obvykle. Uvažoval jsem, že bych vzal ještě barytonku, ale nakonec jsem to zavrhl. Je myslím určitá hranice, do níž je muzikant střídající nástroje spíš frajer, a za níž spíš už debil.

Seděli jsme s tátou a hovořili o životě.

Laime leze a my s Alelií stavíme různé zátarasy, protože k daru lézt se jí zatím ještě nedostalo daru pudu sebezáchovy.

Začíná školní rok a s ním podzim, na který se těším, nicméně který vypadá (jako obvykle) dost nabitě. Vrátil jsem se v pátek z Baku, v Praze celý den pršelo. Večer jsme hráli na Tranzistor Revue na Letní Letné a bylo to nakonec vysloveně dobré. V sobotu jsem se Žilvinasem běžel ve Stromovce běh (jeho první míle a úplně bez problému!) a pak se složil se zimnicí, průjmem a ospalostí. Kombinace nevyspání, nějaké střevní breberky a páteční kocoviny mě úplně vyřadila na sobotu a pak ještě trochu v neděli.

Alelie vyrábí z kusu prkna vorvaně do našeho pokoje, kterému z nouze říkáme cestovatelský, protože tam už skončil barmský jeptiščí slunečník, hliněná sova a velká theravada buddhistická vlajka.

Slíbil jsem jí to nahrubo oříznout motorovou pilou, ale pak jsem si to rozmyslel – daleko lepší nástroj na obtažení kontur bude přímočará pilka lidově zvaná šukačka, tu mají sousedi.

Pak jsem si představil jak Alelie volá přes plot “Pane Charouz, nebyla by šukačka? Obtáhl byste mi vorvaně?” a řekl si, že to možná přecejen zkusím tou motorovou.

Máme se dobře. Laime včera ožužlala svou první mrkev.

Taky jsme hráli na hausbótu, natáčeli v Jinočanech, stavím hliněnou pec, pustil jsem si na nohu starý Fender kombo, psal jsem projekty jak divej, nebudou jabka nebudou švestky, začínají chladna z rána a těšíme se na podzim.

Léto utíká rychle. Z pobytu na chalupě, což je pro mě posledních pár sezón vždycky vrchol roku, zbylo letos jen deset dní. Aspoň jsme byli s Žilvinasem přespat v lese pod širákem, jak jsem si to už v zimě plánoval. Pěkné to bylo. Není ovoce, nebudou jablka, švestky, nejsou mirabelky. Živočichové jsou díky tomu hladovější – ptáci ozobali dobře přes deset kilo rybízu a černé jeřabiny, do domu chodí myši a srny ohryzávají stromky.

Strávili jsme s ILLE týden ve studiu v Jinočanech, máme základ desky a máme vybraný singl.

Byl jsem týden sám doma a nevedlo se mi moc dobře.

Chodím do práce, odevzdáváme doslova jeden proposal za druhým, já se cítím neodpočatý a horší se mi zrak, čímž vždycky poznám energetický deficit.

Teď sedím na chalupě v nové tmavomodré ložnici, venku noc, snad budou Perseidy a já bych měl psát poslední z té řady proposalů a vůbec se mi nechce. Nemám zatím nic, odevzdat to musím hotové v úterý a kupodivu mě to neznervózňuje. Schválně jak se to bude vyvíjet dál. Nejradši bych to nenapsal. Kdybych taky už nikdy v životě nejel do Tunisu, moc by mě to nemrzelo.

Příští týden bude rodinka u Čermákových v Krušných horách a já do čtvrtka zase sám doma. 

Doma spolu se máme parádně, aspoň to je dobré. S Laime je sranda a celkově je to takové pěkné období. Jinak ale nevím. Jako obvykle.

Koupil jsem basu Fender Precision z roku 1972. Pak jsem ji vyměnil s Almelou za tu jeho z roku 1978 a za to co mi doplatil jsem koupil ještě kombo Fender Pro Reverb z roku 1969. Kupovat staré nástroje je parádní samo o sobě a navíc si člověk může celkem popravdě obhájit, že to dělá jako investici pro rodinu, páč staré Fendery s cenou už nikdy dolů nepůjdou. 

Je to zajímavý. Člověk si myslí, že to tady celou dobu píše výhradně z vlastní vůle, ale stačí triviální a dočasná překážka jako spadlé stránky a skoro to celé přestane.

Chci si vůbec psát dál veřejný online deníček?

Ale jo, v podstatě asi jo. Hlavně proto, že si opravdu bez toho blbě pamatuju co se kdy dělo a přijde mi občas dobrý si to připomenout.

A proč to čéče vlastně děláš veřejně, není ti to vlastně trochu blbý a nebojíš se, že to někdo jednou nějak použije proti tobě?

Blbý mi to není. Víc pro mě relevantních lidí mi řeklo, že jim to něco dává, tak proč ne. Nepíšu už tolik o pravdách a pravdičkách, ale třeba je v tom ještě něco jinýho. Byla doba, kdy mě tahle kázání jak se věci mají lákalo rozvíjet, ale dneska mi to přijde spíš banální a jako zbytečná písmenka. Třeba to na mě přijde ještě později.

Zneužití se taky tolik nebojím. Píšu to s tím, že to zůstane navěky na internetu, takže se snažím cenzurovat už při vzniku. Jasně, že zneužít se dá skoro všechno a už ten samotný sběr informací do vícerozměrného osobního profilu se pro některé účely počítá. Ale už tak nechávám mnohovrstvou online i offline stopu. A kam bychom to došli, žít a ohlížet se přitom pořád přes rameno. Takže v tomhle ohledu si taky zatím budu dělat co chci.

Takže asi jo. Nebudu tím trávit moc času, ale zatím jedeme dál.