pondělí, 6. dubna 2020

Blíží se druhý letošní supermoon a možná proto jsem se probudil po necelých čtyřech hodinách spánku před čtvrtou ráno a už nezabral. Po snídani jsme všichni vyrazili do Prahy pro vodu, jídlo, vyprat a taky se pořádně umejt. 

Pohodlí čisté teplé vody a pračky je fajn, ale jinak jsem si potvrdil, že město je mi cizí a taky že nosit roušku je pěkný opruz. Opruz je i to chalupářské tahání tašek po schodech sem a tam. Jak to zařídit, abychom mohli žít tady nebo někde jinde v přírodě a nezašli přitom hlady ani nemuseli trávit den v autě převozy sebe a dětí?  

Doma jsem zasedl za notebook a seděl u něj až do šesti, kdy se doprala čtvrtá pračka a my jeli zpátky. Vlhký podvečerní vzduch od rybníka krásně voněl.

neděle, 5. dubna 2020

Musel jsem pracovat, a tak jsem pracoval. A potom udělal oběd a potom šel stavět schody do toho svahu. Kupodivu jsem to do večera stihnul a kupodivu jsou stabilní i pěkné. Laime mi pomáhala a ve slunečném a teplém odpoledni jsme si pak pouštěli lodičky a s Žilvinasem hráli fotbal na dvorku. Večer jsem zase musel pracovat, a tak jsem pracoval. 

Čekal bych, že tady budu hodně číst, ale nečtu. Zkoušel jsem brát do ruky kytaru, ale nějak mi to nic neříká. Ale ani nevadí, když se tedy oprostím od obav jestli není špatně že to tak je a že by mi to jako něco teda říkat mělo.

sobota, 4. dubna 2020

Šli jsme dopoledne na výlet, podívat se na parádní chalupu na kopci se třema stodolama a vlastním rybníčkem s vrbama, co je tu nedaleko na prodej. Chodíme roky okolo, ale nikdy jsme si jí pořádně nevšimli. Kdyby za to nechtěli zrovna sedm miliónů ale o nějakou tu nulu míň, budeme uvažovat jestli ji náhodou nevyměnit za tu naši nebo dokonce nepřikoupit na nějaký záměr. Byl krásný jarní den, na slunci teplo a mimo něj zima, a za ty dvě hodiny venku jsme nepotkali živou duši. Spojil jsem dvě hadice a načerpal z rybníka tisíc litrů vody do nádoby nahoře na kopci. Ušetřil jsem si tak padesát cest nahoru s konvema v ruce. A vypadá to, že letos bude potřeba zalévat, už teď na začátku dubna je to zase vyprahlé a předpověď počasí s deštěm zatím nepočítá. Mám pocit, že začínají usychat i staré stromy. 

Pustili jsme se do osídlování svahu za námi. Je tam vlastně dost místa a jsou tam různá krásná zákoutí, ale zatím jsme nikdy nenašli čas to zkoumat.

pondělí, 30. března 2020

Ráno se probudím kolem půl sedmé, jdu se vyčůrat ven do křoví a podívám se jaký den začíná. Potom vevnitř obnovím oheň v kamnech, sednu si zpátky do postele a dvacet minut medituju. Jde to líp, i když se to soustředění zlepšuje pomalu. Ale zlepšuje se, aspoň v tomhle zdejším režimu. Pak jdu se psem, který jakožto městská psí holčička je i tady vděčný, když ho někdo venčí. Mezitím se vyklube Alelie a děti, nasnídáme se a kolem deváté začne Žilvinas  domácí školu a já, pokud nejsem zrovna pan učitel (mám matematiku a angličtinu), jdu pracovat. Žilvinas kolem jedenácté vyběhne za sousedovic dětma, se kterýma s pauzou na oběd řádí po okolí až do tmy. Já jsem většinou v práci taky ponořený až do oběda a potom zase. Zabalím to kolem páté, překvapen že už je pět, a jdu dělat něco ven, například zalévat našich asi sedmdesát vysazených stromů, keřů a dalších převážně jedlých rostlinek. Už to zase začíná vysychat, vypadá to na další vyprahlé léto. Nebo stavět zeď. Nebo přesazovat sazenice. Slunce postupně mizí ze dvorku, pak je ještě na vrcholku louky, pak už jen na opukové skále pod hranou údolí a pak se začne stmívat – a je to paráda, že už se zase stmívá až kolem půl osmé! Je čas na večeři, do krajiny přichází šero a někdy mlha. Někdy jdu do horního lesa pro suchý strom, abychom nesahali na prémiovou zásobu tvrdého dřeva, kterou nám sem loni hodil Almela. Jak je to vyschlé, člověk unese na rameni překvapivě veliký kmen. Pak si k čištění zubů pustíme nějaký biják (dokoukali jsme Futuramu a posledních pár dní jedeme IT Crowd, což kupodivu děti baví, i v angličtině). Pak jdeme spát, já si čtu, ale většinou dost rychle vytuhnu. 

A takhle, s drobnýma obměnana, teď vypadají naše dny.

neděle, 29. března 2020

Těžko věřit, že jsme tu už přes dva týdny, rychle to utíká. 

Žilvinas měl mezitím narozeniny, dostal skateboard, helmu, fotbalový míč a pár dalších drobností. Koupili jsme to na e-shopu z mobilu v posteli a přivezli to přímo sem k rybníku. Jednodušší než jít v Praze do obchodu. 

Byl pátek a já byl po tom týdnu už celej upracovanej. Což je zvláštní, protože osm hodin denně popravdě nepracuju, a tak se zdá, že ten pocit námahy je opravdu většinou spíš psychický problém a neodpovídá nutně odvedené práci. Což znamená, že by to taky mentální cestou mělo jít změnit. Přemýšlím, co dělám obecně v pracovních činnostech dobře a hlavně co blbě, abych to třeba začal dělat líp. Tahle izolace (a možná i denní meditace) má aspoň tu pozitivní stránku, že se mi zdá, že mi do toho začínají vznikat nějaké náhledy. 

Chodil jsem pracovat do horní ložnice, ale musel jsem tam kvůli tomu topit a stejně mi vždycky byla na začátku zima. Tak jsem experimentálně zůstal dole v naší jediné obydlené místnosti. Při videokonferencích je dobré, že je za mnou zrovna vidět mapa a kousek starého lampového rádia, což vzbouzí dojem, že jsem nejspíš někde ve vyhrazené pracovně. I když jsem ve skutečnosti schovaný za pověšeným bývalým psím hadrem u kamen v rohu.  

Ve středu jsem byl v Praze, u rodičů jsem zůstal na večeři a povídal si s babulkou, ale jinak mi v tom městě bylo cize. Tady na chalupě je trochu opruz že voda je strašně železitá a nepitná, což souvisí i se zdejší bahnitou červenozemí, ale jinak bych tady klidně zůstal napořád. Pozoruhodné ovšem je, že tu mám přes den dokonce nějak míň času než doma, nebo toho aspoň míň stihnu a zaskočí mě že už je zase podvečer. 

“Co je to?” ďoube Laime do pečeného kolečka cibule. 
“To jsou jednorožčí bonbónky”, zkouším tu báječnou zeleninu zpropagovat. 
Ďoub, ďoub.
“A není to cibule?”, ptá se Laime po chvíli pochybovačně. 
“No jo”. Lhát tomu nevinnému dítěti do očí přece nebudu.
Úsměv.
“Tak cibuli nemám ráda”, uzavírá to Laime triumfálně. 

Mimochodem, chce to ty meditační ideály převádět do běžného života, že ano. Všichni to víme. Každý den, každý moment. Jinak se to vlastně nepočítá. Je to jednodušší tady v klidu u lesa a mnohem složitější obklopen lidmi a věcmi ve městě. I proto je to teď taková vzácná příležitost si to trochu zaběhnout.