Author: admin

Sociálně izolovaný život. 

Tříletá Laime se nedávno zasnila při vzpomínce na nějakou návštěvu: „Jé, to bylo jak u nás byla Janička!“ Chvíli se odmlčela a pak dodala: „To bylo blbý“.

Protože mám dlouhodobě rád ráchání ve studený vodě a říkám si, že by mi prospěl nějaký jasný kurz, kde mi budou říkat co mám dělat, i já jsem se rozhodl vyzkoušet Wim Hof Method. Šíří se to Čechama poslední rok jako epidemie a Jelen říkal, že u Vltavy v Braníku je to teď navečer v tý zimě a tmě samej cachtající se naháč. Přijde mi to fajn. Akorát mi poslední týden byla často taková lezavá zima, kterou si pamatuju z některých dřívějších období, kdy jsem se delší dobu sprchovával studenou vodou. Ale aspoň Alelie vidí že není jediná, kdo může chodit do postele oblečenej spíš jako na lyžák. 

Roli v tom asi hraje i to, že mi v pátek vytrhli horní osmičku, zub to byl velký, rozložitý a ke kosti poněkud přirostlý a následkem toho mám kromě díry ještě trochu seštychované patro. Předepsali mi antibiotika, ale já to chtěl zvládnout jen propolisem a šalvějí. Rozmyslel jsem si to až v neděli ráno se solidní horečkou a zvláštní žlutou tekutinou, co mi vytékala z dotyčné nosní dírky. Teď už je to lepší, skoro zase normální. 

Viděli jsme se o víkendu s Olgou a Toníčkem, ale jinak jsme v podstatě doma. Popravdě řečeno, nejvíc sms jsem si v posledních dnech vyměnil s GSM topením na chalupě. 

Čímž neříkám, že je to nuda. Zrovna před chvílí se ze záchoda ozvalo mammíííí!„Co?“ 
„Já si prdla a z toho se lekla!“ 

První den v práci byl docela pozvolný, ale stejně jsem skončil značně vycucnutej. V Praze je ten home office o dost těžší než na chalupě, protože tam můžu na konci pracovního dne jít ven a třeba porazit strom nebo udělat nějakou jinou záslužnou a uspokojivou věc, kdežto tady můžu akorát přejít z jedné místnosti do druhé a tam si místo na židli sednout na gauč. 

Loni jsem poprvé od roku 2014 nebyl v Barmě, ani nespal mimo domov obvyklých padesát nebo šedesát nocí (tu bilanci jsem obvykle počítal s pocitem viny právě v prosinci v letadle cestou z Barmy). V únoru jsem byl v Gaziantepu a v březnu ještě úplně na poslední chvíli v Haagu. Odehrál jsem jeden koncert s ILLE, jeden s Alaverdi a paradoxně nejvíc, tři, s Worm’s Rafination – všechny v první polovině roku. 

Bezprecedentní rok 2020, strávený z velké části na chalupě, odhalil různé věci. Říkám to s respektem k tomu, že pro mnoho lidí to byl rok těžký a s pokorou k tomu, že i pro nás se to může rychle změnit, ale pravdivě musím říct, že pro nás to byl parádní rok. 

Zjistili jsme, že když jsme spolu v podstatě nonstop, je to fajn a nesežereme se. Vždycky jsme si říkali, že by bylo pěkné žít blíž přírodě, trhat si okurky k obědu ze záhonku, vidět kdy kvetou třešně a kdy potom jabloně, kdy se líhnou vrabci, prostě sledovat ten koloběh ročních období zblízka každý den a mít možnost trávit čas pod širou oblohou. A letos jsme poznali, že je to opravdu tak dobré, jak jsme si to představovali. Šlo to hlavně proto, že jsem mohl pracovat odtamtud, že Žilvinas nemusel do školy a že si tam měl s kým hrát. Kamarádi spíš jezdili na náma, takže ani sociálně jsme nestrádali.

Ten rok nám nasadil brouka do hlavy jestli si nechceme ten život nastavit trochu jinak. Zvažovali jsme plnohodnotně se přestěhovat na venkov. V Praze pronajmeš byt, což ti samo o sobě pokryje část nákladů na skromný život na chalupě, zbytek bychom nějak dovydělali, vyřešili tam pár zbývajících komfortů jako pitnou vodu a mohli tam žít trvale. Nakonec jsme to zavrhli kvůli dětem. I když pominu kolik času by člověk musel trávit šoférováním do škol, prací a kroužků, naznali jsme, že škola v Praze přecejen skýtá víc příležitostí než na venkově. A co teprve v době, kdy děti budou teenageři a byli by připoutaní jako rukojmí s maminkou a tatínkem na dvorečku samoty u lesa. Bude asi taky výhledově praktické být po ruce mým rodičům, kteří rovněž nemládnou. 

Jak vyhasla skoro veškerá hudba a nic jiného z téhle kategorie se mi neobjevilo, ten rok mi taky odhalil to, že život zaměřený jen na práci k obživě a na tu chalupu je trochu jalový pokud ho nedoprovází ještě nějaká jiná práce, do které investuju energii a invenci. Nebo pokud to tam nemá nějaký další cíl, který by sloužil i dalším lidem (třeba že tam pořádáme nějaké kurzy), nebo třeba generoval nějaké peníze a dalo by se to tak považovat za příspěvek k živobytí na vlastní triko. Mám například dobrý pocit, že jsem tam nasázel asi šedesát ovocných stromů a třeba osmdesát keřů, ale zatím je to jen cíl sám pro sebe – nevím co s nima vlastně budu dělat až to bohdá všechno začne plodit. Tenhle jiný smysl mi dlouhou dobu suplovala právě především hudba, kterou teď ale provozuju minimálně a ani mě to vlastně teď samotného moc neláká. Asi v tom musí přijít nějaký vnější impuls.

Takže v tomhle roztržení mezi Prahou venkovem a taky v profesním smyslu se cítím teď trochu ve slepé uličce. Věčné chalupářské přenášení těžkých tašek po schodech, v pátek tam a v neděli zase zpátky zavání takovou měšťáckou zaprděností, stejně jako je otrava opakované zabydlování, vyhazování mrtvých myší, vytápění a zase vyklízení, což zabere překvapivě dost času a úsilí. Nemuselo by pokud by člověk žil na jednom místě. Zatím tedy nevíme co s tím. 

I když na to předchozí odstavce nevypadají, řekl jsem si, že nebudu tolik energie trávit analyzováním chyb a toho co dělám blbě a budu se snažit přemýšlet co a jak dělat líp. Vstupuju tedy do Nového roku s opatrným osobním optimismem v tom smyslu, že když budu držet dobrou kázeň, dobrou mysl a antény vystrčené, zase se něco obrátí a já budu vědět kam se napřít. Taky s mlhavýma obavama pokud jde o vývoj ve světě. A především s pokorou a vděčností za to, že se máme rádi, je nám spolu dobře a jsme zaplaťpámbu dosud zdraví. 

Od minulé neděle jsme zpátky v Praze. Nepřipadám si úplně doma ani na jednom místě, ale dobrý. Obě mají něco do sebe. Byli jsme teď o víkendu zpátky na chalupě jen s Žilvinasem a zazimovali. Otevřeli mezitím úsek dálnice, jehož stavbu jsme sledovali poslední dva roky, a cesta tam se ještě o něco zkrátila. Lze říct, že na chalupu to teď trvá zhruba stejně jako mně z domova do práce. Rybník je zamrzlý a tráva pokrytá jinovatkou ráno křupe. Nahrnul jsem listí na nové stromy a chvojím přikryl choulostivé rostliny. Vypustil vodu a nádoby venku a naolejoval nářadí. Další výhoda pobytu v přírodě která mi předtím nedošla je to, že se pocitově zkrátí zima. Jak jsem byl pořád venku a něco dělal, mám pocit, že léto sotva skončilo. Ale za měsíc už bude zase čas sázet semínka chili a celé se to už překlopí do očekávání jara. 

Dnové plynou. 

Koupili jsme myčku. Je pozoruhodné, že jsme myčce vzdorovali i v Praze až do letošního jara – a teď máme dvě. Ale tady se vyplatí obzvlášť, mýt nádobí každý den v dešťové vodě ohřáté na kamnech je opruz. Přijel ji zapojit Hop a zůstal přes noc. 

Nakoupil jsem další stromy, višně, jabloně, hrušně, jeden ořešák, dřín, mirabelku, zelenou ryngli, švestko-meruňku (ha!). Tím máme na louce a v okolí nasázeno kolem šedesáti stromů a v podstatě je plno. Zasadil jsem je tentokrát opravdu pečlivě, do velkých jam naplněných substrátem a s pevnou oporou – schválně jestli v tom bude rozdíl. 

Byl jsem taky v Landcraftu a koupil dva jejich vermuty – Druid a Nero. Fakt to dělají moc dobře. 

Byli jsme na výletě na skalnatou bývalou sopku Srdov, po rozbahněné cestě a potom po stepním svahu, kde je ve křoví nachytaná vlna pasoucích se ovcí, fouká tam vítr, tráva se ohýbá ve větru a v dálce je vidět hradba Krušných hor.  

Měl jsem hostující přednášky na Masarykově univerzitě v Brně a Palackého v Olomouci, teď moderuju třídenní konferenci v Turecku. Všechno na laptopu tady od českého rybníka. 

Udělali jsme s Alaverdi v podobném distančním módu track pro kompilaci Sananimu, je to pro nás taková dost netypická instrumentální sranda s elektronickýma bicíma. Nazval jsem to Good Times Lurking, jako takový optimistický vzkaz, že i když pro mnoho lidí teď dobré časy nejsou, ony jsou s námi pořád nějak skrytě paralelně přítomné, podle toho jak se na to díváš.

Dny se v životě tady u lesa vrátí do svého lesního režimu a běží jeden za druhým, velmi si podobné. Jsou to dobré dny. Pramálo sociální, ale to mi nevadí. A když se nestresuju tím, jestli by mi to náhodou vadit nemělo, vlastně mi tu nic nechybí. Stejné to bylo na jaře, vůbec mi nepřijde, že jsme tu už strávili skoro půl roku. Ale ony ty pražské dny v normálním režimu taky často rychle běží, ale nevnímáš je stejně, je to jen normální čas. To jen tady jsem pořád zvyklý, že je to trochu atrakce, spojená s nějakými mimořádnými událostmi, výlety, budováním. 

Stavili se rodiče, to je vždycky pěkné a v téhle době obzvlášť. Hodně pršelo a půda je nacucaná jako dlouho ne. Nebo ji možná touto roční dobou tady tak dobře neznáme. Díky tomu jdou v lese snadno vytahovat z hlíny i poměrně velké, třeba dvoumetrové, stromky. Přinesl jsem takhle pár javorů a dubů, ale borovice věrny své pověsti drží v zemi pevně a vytáhnout nejdou. Když svítí náhodou sluníčko, jdeme ven – zpracovávat jablka, porazit nějakou soušku nebo prostě jen tak na procházku na Dřevíč. Pořád se každé ráno koupu v rybníku, dá se tam postupně vydržet i déle. Nejdřív začnou bolet malíčky, zřejmě proto, že je to ta nejperifernější periferie, ale pak to zase přejde a člověk by tam vlastně vydržel i déle. Držím se pořád pro jistotu poblíž břehu jak zmíněno výše, ale jde to čím dál líp. Nazpíval jsem písničku pro Worm’s, což není přímo něco, čím bych se chtěl prezentovat kamarádům od seriózní hudby, ale je to každopádně legrace. Nevím kde jinde bych se dostal k tomu nazpívat „Satana!“ v metalovém čtyřhlasu. 

Ve čtvrtek jsme se vrátili na chalupu a nic nám tu nechybí. Jsou překrásné podzimní dny. Ráno se koupu v ledovém rybníku, ale nepouštím se příliš daleko, protože je to přece jen už echt studený a aby otec živitel a hlavní řidič zcepeněl ve vodě je nevhodné vždycky – a teď ještě míň. Což je ohled, který nevyhnutelně zabarvuje různé myšlenky v tento zvláštní podzim. Například roste velké množství zvláštních hub mnoha druhů, které jsem tu pokud vím ještě neviděl. V Cikánském dolíku leží tiché mokřady a trčí zvláštní rezavá tráva, vysoká jako člověk. U hájovny řepné pole až na horizont a tam jeden jediný strom. Dneska se krajem honí mlhy, najednou to přijde a zacpe to krajinu jako vatou. Máme dnes už zimní čas a jedna mlha přišla těsně před stmíváním a postupně přikryla všechno okolo, les, rybník i jinak jasný dorůstající měsíc. Mlha je cítit, venku dýcháme mlhu. Najednou jsme tu úplně sami. Rozsvítil jsem tři vnější světla domu a vypadal jako ponorka v hlubině. Uvnitř máme suché peřiny a teplo, jídlo a elektrické světlo. Je to taková vyvzdorovaná anomálie proti tmavé a vlhké přírodě. 

Koronavirus v Čechách prudce stoupá, jsme na tom nejhůř v Evropě a je už prakticky jisté, že nemocniční kapacity se zaplní nebo přeplní. Vláda působí bezradně a lidi začínají blbnout – čehož se v tom ostatně bojím nejvíc. Když se lidem daří špatně a bojí se, začnou dělat všelijaké kraviny a to křehké předivo společnosti se začne natahovat a trhat. Ale nenapadá mě co bych s tím ze své pozice mohl dělat, leda tak konejšivě hovořit k paní Charvátové nebo psát smířlivé posty na Facebook. Ale první nejde, protože si Charvátovi obehnali hájovnu červenou páskou a druhé už tak dělá většina ostatních co smýšlí smířlivě a mně přijde zbytečné do té kakofonie přidávat další hlas. Střídáme se ve starání o babulku, což vlastně obnáší jen jí vařit a občas uklidit a občas s ní pohovořit. Je to jinak pořád holka samostatná i ve svých devadesátipěti. Teď máme službu my. Až nebudeme, odjedeme asi zase na chalupu. 

Nám samotným zatím nic neschází, mám práci a jsme aspoň zatím v pořádku. Home office model mi vlastně docela vyhovuje, rozhodně víc než jezdit každý den do práce. 

Byl jsem na chalupě ve čtvrtek a pátek sám, abych to tam vytopil, ale nakonec jsem se sám vrátil domů skrzevá tu babulku a taky že bylo opravdu mimořádně hnusně. Objednal jsem ovocné stromy a keře, asi poslední várku co se nám rozumně vejde na pozemek. Vyrazili jsme na výlet deštivými lesy a poli až k pracovnímu táboru Vojna u Příbrami, kam komunisti posílali politické vězně těžit uran. Začal jsem číst Eat the Buddha: Life and Death in a Tibetan Town od Barbary Demick a je to čtivé stejně dobře jako její knížka o severní Koreji Nothing to Envy. 

Dost pracuju a je to samý call, což začíná být únavné. Je těžký držet u všech plnou pozornost. Jinak dobrý. 

Na chalupu přijel Marius s Barborou a zůstali až do neděle. Šli jsme překrásným podzimním dnem přes kopec a chmelnice a meze s obsypanýma trnkovýma keřema do Ročova. Cestou jsme potkali pár starousedlíků, kteří si ten městský gotický pár prohlíželi s velkým zájmem.  

Zajel jsem taky konečně do moštárny, což je už taková podzimní tradice. Ten zkvašený smrad na místě, bedny s jablky, sudy s kvasy na kořalku a ve velké místnosti vzadu ten veliký a respekt budící stroj s válci jako mandl, který si na jedné straně podává jablka z vodní lázně a na té druhé z něj teče mošt a padá suchá jablečná drť, to je každoroční atrakce nejen pro Žilvinasa, ale i pro mě. 

“U starýho domu si zpívám jako Zlata …”, notuje si mezitím Laime další z jejích šlágrů. O den dříve taky bráškovi sdělila, že má (jako bráška) pindíka normálního, na rozdíl od táty, který tam má tu “dalšou várku” a taky “chobotnici”. Ale doufám, že děti z přijatelně normálních rodin nakonec budou mít k nahotě přijatelně normální vztah. Ať už je dalšá várka co chce. 

Měl jsem poměrně sociální týden. Byli jsme v pondělí na obědě s ILLE, setkala se správní rada Demas, byl jsem na schůzce o Bělorusku na MZV. To všechno je zajímavé zejména s přihlédnutím k tomu, že nám Hop ve čtvrtek večer napsal že má Covid. Hned druhý den jsem šel na test, protože rodiče a protože babulka. Šlo to velmi hladce a já Covid nemám. I tak je to ale spíš jen otázka času a přemýšlíme s Alelií jak se k tomu postavit. Systém izolace se už zhroutil, o tom není pochyb – pokud je teď denně pět až osm tisíc pozitivních a každý se konzervativně potkal s dvaceti lidmi, mělo by každý den jít sto až stošedesát tisíc lidí do karantény, což se samozřejmě neděje. A pokud v tom všem zůstávají otevřené základní školy, kde si děti napříč společenskými vrstvami každý den navzájem ohmatají prstíčkama obličeje, je jasné že to půjde dál. Takže i když je technicky možné se přesunout na chalupu a tam se izolovat (a jak bych si to jinak přál!), co s tím, když to nemá žádný viditelný konec? Na týden? Na měsíc? Na rok? Než virus zmizí? Než bude vakcína? Být sám, klidně to vezmu jako výzvu a na nějakou dobu takhle zpoustevničím. Ale nejsem. 

Protože v pátek jsem pořád čekal na výsledek testu, jel jsem nakonec na den na chalupu sám s mi.pu. Vzal jsem s sebou taky Melody Makera a malé raritní kombo Marshall Lead 20 z roku 1980, které jsem nějakou náhodou objevil v létě na inzerát za pakatel. Je skvělý a protože tranzistorový, taky směšně lehký. Ale psaní písniček mi ani tak nešlo, i když bych byl rád. 

Jeli jsme s Žilvinasem na kole do Brd, je to tam opravdu krásný a nečekaně divoký, skoro jako taková Šumava za Prahou. Seděli jsme na zarostlé betonové ranveji bývalého vojenského letiště a kolem mlha a smrky.

Z.N. je rozhodně charismatická osoba a mně se i dost líbí, byť to okouzlení je krátké, protože brzy začnou charismatem prosakovat ty dominantní a hráčské rysy, které už moc přitažlivé nejsou. 

Hráči. Někteří lidé jsou hráči, nevím jak tomu lépe říkat. Upravují chování podle toho s kým mluví a kam ho potřebují dostat, dělají drobné nebo větší manipulace, které jsou někdy patrné rovnou, někdy až po nějaké době, případně jen těm, kteří dotyčného znají už delší dobu a už to párkrát viděli. Jasně, všichni asi trochu upravujeme chování podle toho s kým mluvíme a zejména pokud ho chceme někam dostat, ale pro některé lidi je tenhle manipulativní druh chování přirozenější. Já to nemám rád a snažím se to nedělat i když třeba zrovna vím jak by to šlo. Je třeba uznat, že pragmaticky vzato je hráčství užitečná vlastnost, která dotyčným přináší větší úspěch v práci (nebo notabene politice). Ale taky se domnívám, že tyhle mezilidské deformace přispívají k tomu, že svět vypadá jak vypadá a že se lidi nemůžou pořádně dohodnout když na sebe pořád něco hrajou. Tolik psychologické okénko, které zůstane mlhavé když nenapíšu kdo je Z.N. páč je to osoba známá, ani které další lidi v mém okolí to postihuje páč jsou to kamarádi. 

Jinak jsme strávili dlouhý víkend na chalupě a skoro celou dobu pršelo. Když ne, šli jsme na výlet a objevili v lese zatopený lom. Sbírali jsme šípky a trochu jablka a zbytek jahod a vína a taky tabák. Lezl jsem do studny, abych vyčistil dno a nasypal drén pod čerpadlo a i když je to studna jen šest metrů hluboká, jde z toho respekt. Tím spíš, že dole se válí oxid uhličitý nebo co a blbě se tam dýchá. A je jasné, že kdyby se ti tam zatmělo před očima, není síla, která tě odtamtud vytáhne dřív než bude pozdě. Ale dopadlo to dobře a doufám, že už tam zase dlouho nepolezu. Pomalu začínáme zazimovávat, ale já bych vlastně bral kdyby zase zavřeli školy a my se tam mohli přesunout zpátky. 

Což je další zajímavé téma. Taková Jana Kostelecká už se nemohla dočkat aby se věci vrátily do normálu. Myslím, že nejenom proto, že je tohle období obtížné ekonomicky, ale když se na tenhle typ lidí ve svém okolí podívám, zjišťuju, že jsou to lidé, kteří většinou dělají to co chtějí a co je baví. Já naopak cítím silnou touhu aby se všechno znovu zavřelo a zrušilo a abych mohl bydlet u lesa a zároveň mi nic neutíkalo, protože teď nemůže nikdo nic. Jinak se mám docela dobře a uvědomuju si, že je tenhle postoj trochu rouhání a trochu sobeckej, ne moc prospěšnej a vlastně se za něj trochu stydím. Ale musím si přiznat že to tak je.