Ošklivé jarní odpoledne

Jednou jsem seděl a přemýšlel o písničkách, které bych měl složit. To občas není nic mimořádného. Tou dobou bylo venku teplo - jeden z těch nepřirozeně silných dubnových záchvěvů jara, jaké se objevují poslední dobou častěji. Byl jsem sám ve svém pokoji a sledoval slunce na střeše protějšího domu. Otevřel jsem si okno a dovnitř pronikal vzduch, který byl po dlouhé době opět cítit životem. V letenských sadech nicméně tou dobou nastává apokalypsa, protože psí výkaly, které tam leží zmrzlé celou zimu, všechny náhle roztajou.

Tehdy jsem dost kouřil, chodil jsem vždy na cigaretu do kuchyně, tak každé tři čtvrtě hodiny. Asi ve tři odpoledne jsem dokouřil poslední. Chvíli trvalo, než jsem se sebral že sejdu na roh do trafiky koupit další. Když jsem vyšel z baráku, objal mě ten energický jarní vzduch naplno. Pocítil jsem vinu, že já v tak hezký den nemám co na práci a nic nedělám. Snaže se na to nemyslet, kráčel jsem k trafice. O víkendech tam obvykle pracovala černovláska, se kterou jsem se již dlouho zdravil, i když jsem se dodnes nedozvěděl její jméno. Kontakt s ní nikdy nedosáhl dále než dvě věty za onen pozdrav a styk s ní mě uváděl do rozpaků. Doufal jsem proto, že zrovna teď v práci není.

Pohled na ulici byl zvláštní. Moje oči, akomodované na monitor počítače, přinejlepším pak na stěny mého pokoje, nemohly přivyknout širšímu prostranství. Shora přijížděla tramvaj a i ta vypadala tak, jak jsem vídal tramvaje jako kluk po návratu z dvouměsíčních prázdnin v Luži. Jako nějaké cizí neznámé zvíře. Moc lidí okolo nebylo, asi měli všichni něco jiného na práci.

Došel jsem k trafice a spatřil, že má černovláska stojí za pultem. Vešel jsem donvitř, pozdravili jsme se a usmáli se na sebe. Koupil jsem Marlbora, zaplatil, znovu jsme se pozdravili, znovu se na sebe usmáli a já vyšel ven. Tramvaj tam stále ještě byla - na Strossmayerově náměstí nabírala těch několik lidí, co na ni čekali. O něco výš přes ulici přeběhla kočka. Pomyslel jsem, co asi zrovna dělá Linda. Další pocit viny, že jsem takový hloupý člověk, co nemá nic na práci a vůbec je tak nějak vně toho všeho, co normální lidé obvykle dělávají a cítívají.

Někdo z protějšího baráku se pustil do mytí oken a jak hýbal tabulemi, vrhalo to prasátka po celé Veverkově ulici. Jedno mě zasáhlo těsně před tím, než jsem vešel do domu, takže jsem pak vevnitř chvíli mžoural a těžko se mi trefovalo do klíčové dírky spodních lítaček. V předsíni jsem spatřil svou tvář v zrcadle. Vypadala trochu šíleně. Strhl jsem z cigaret celofán, kolek i alobal, otevřel horní kuchyňské okno dokořán, ponořil se do křesla a zapálil si. Chutnalo to hrozně - za celý ten den už jsem byl dost překouřený. Uvažoval jsem, že bych se asi měl zamyslet co budu dělat se svou bezprizornou existencí. Mohl bych si to namalovat na papír, pěkně utřídit a srovnat. To by neměl být problém, dělal jsem to už vícekrát. Chtěl bych ale zase složit nějaké hezké písničky. Tak se asi půjdu zamyslet, jaké by to měly být.

Do pokoje.