Maraspace

Upoutal mě takový triviální příklad jak všechno závisí jen na tom jak to vnímáme. VTM mají předehru k jedné písničce, kde počítají první dobu jinde než kde ji člověk přirozeně cítí. Kytara se pak připojuje na první dobu podle tohohle počítání a v tempu – jako obvykle – kolem 200 BPM je potřeba se trefit dost přesně. Každý muzikant potvrdí, že přenastavit si mentálně první dobu jinam než kde ji cítíme je hrozně těžké, mozek se zuby nehty drží toho konceptu který už má. Takže jsem se tam nemohl trefit. Pak jsem ale zjistil, že pokud počítám doby tak jak je cítím, a první dobu zahraju předraženou, je to ten samý moment a najednou je to úplně přirozené. Je to stejná nota, hraje ji stejná ruka, ale s jednou perspektivou to jde samo a s jinou hrozně těžko. To máš jako v životě.  

VT Marvin pořád ještě nesehnali kytaristu, a tak jsme se dohodli, že budou dál hledat a tu díru na půl roku zaplním já. Nastálo by se mi tam nechtělo, ale takovéhle omezené období mi vyhovuje. Jsou to koneckonců VT Marvin, ze kterých jsem byl poprvé u úplně vytržení v patnácti ve Mlejně, a jejichž desku DSPSN dodneška považuju za zásadní českou nahrávku 90. let. Kuláčův hlas, dobré texty a vražedně sehraná rytmika Marvin/Čedok mě baví už třicet let (což je teda hrůza času, když si to tak uvědomím). Včera jsme měli první zkoušku. Nechtěl jsem si uříznout ostudu, tak jsem se připravoval tak poctivě, až se mi dělá puchýř na ukazováčku, což se mi nestalo snad od osmnácti. Instrumentálně to většinou není vysloveně složité, ale je to strašně rychlý a jsou tam všelijaké stopky, jednorázové vyhrávky třeba jen po druhé sloce a další zrady. Ale dopadlo to se ctí, řekl bych. Hrajou fakt nahlas, víc než Alaverdi, a překvapilo mě jak jsou pracovití. Například pravidelné zkoušky každý týden jsem taky dlouho nezažil. Je fakt, že to vysvětluje proč jim to naživo tak šlape. Akorát budu muset trochu poladit gear, vedle té válcující Čedokovy basy má ten můj aparát co dělat. 

Víkend jsme strávili s ILLE u nás na chalupě. Bez Almely, protože si pár dní předtím vylosoval COVID. Byly to moc příjemné dny s blízkýma lidma, se kterýma jsem se vlastně docela dlouho pořádně neviděl, s pozorováním ptáčků na zasněženém krmítku a se všelijakým fajn vařením. I nějakou hudbu jsme udělali. Ráno jsem přehazoval slámu na louce a podkládal ji kartónama, pak jsme s Hopem probořili led v rybníku a zahájili den ponorem do vody jako křen. 

Měli jsme zkoušku i s Alaverdi a udělali novou písničku. V neděli budeme mít zkoušku s Worm’s, takže od neděle do neděle budu mít čtyři zkoušky se čtyřma kapelama. To se mi taky nestalo asi od dvaceti let. 

I když pracovní agenda po pár pomalých prvních lednových dnech rychle bytní, nemám důvod chodit fyzicky do práce, a tak jsem doma. Je to pohodlné, ale není to asi dlouhodobě úplně zdravé pro tělo ani pro sociální dovednosti. Seřadil jsem semínka na jaro a dokoupil nějaká další. A takhle nám teď běží dny. 

Už jsem to dával jednou na Facebook, ale mělo by to být zaznamenáno i tady. Naše čtyřletá Laime má rozhodně písničkářský tah. Často si jen tak pro sebe prozpěvuje a někdy z toho lezou vyslovené hiťáky. Už jsme zhudebnili “Asi toho ptáka snědla” a taky lovesong “My jsme upilovaní, my jsme zamilovaní”. 

Na zhudebnění čeká třeba filosofická
“Když někdo nemá svoje století
Tak se spolehne
Když někdo nemá svoje ponětí 
Tak se spolehne” 

Temná dylanovka 
“Promiň brácho že umřu
Promiň táto že umřu” 

Podobenství vesnické bídy 
“Plakalo dítě za polínko 
A já jsme za ním šla
A nevěděla jak pomoct
Nevěděla jak pomoct sama” 

Obraz lockdownového zmaru 
“Takže vy tu sedíte
Vy jste se nikdy neprohejbali 
A furt tu sedíte jenom doma 
A taky tu nemáte furt co dělat” 

Frivolní teenage pop
“Tak mě chytil po zadečku
Tak mě chytil po zadečku
Tak to je dobrá zpráva
Tak to je dobrá zpráva” 

Rurální horor 
“Nepůjdu nikam na hájenku
Protože už jsem byla jednou mrtvá” 

Dále vysokohorská “Půjdem sněhem za Kvídem”, prvorepubliková “U starýho domu si zpívám jako Zlata”, pozitivní “Problém mám – už je vyřešen!” nebo entuziastická “Uá uá uá – duha!” 

Myslím, že by z toho mohla být fajn deska.  

Vrátili jsme se včera po týdnu z chalupy, připravujeme se na nástup do prací, do školy, do školky. Uklidil jsem špajz, veden snahou zbavovat se věcí a vyhodil překvapivé množství věcí. Ani bych neřekl že se to tam všechno mohlo vejít. K tomu jsem poslouchal na random shuffle starou databázi iTunes. A včera jsem prozměnu trochu třídil fotky. Bylo to tedy takové trojí hrabání v minulosti. Naznal jsem, že jsou tam místa a období, ze kterých na mě dodnes jde trochu chlad, ale není to tak hrozné. Také jsem naznal, že se těch nepoužívaných věcí chci opravdu zbavovat.  A tak jsem prodal midiklávesnici a prodám taky osmismyčkový by-pass strip. Nemůžu se zatím odhodlat prodat Les Paula Standarda, kterého mám od osmnácti, i když na něj mám kupce a vůbec na něj nehraju. Asi hlavně proto, že ty peníze teď nepotřebuju, tak je mi s přihlédnutím ke všeobecně očekávané inflaci milejší je držet v kytaře než na účtu. 

Rok 2021 se zdá být takový přechodný mezirok, ve kterém se toho tolik nestalo. Můj obvykle tučný cestovní kalendář se smrsknul na jedno Chorvatsko, jedno Kosovo a jednu Ghanu. Letos se toho chystá už zase víc, ale bůhví jak to v téhle neplánovatelné době bude. Jsme spolu, máme se rádi, jsme zdá se zdraví. To stačí. Od návratu z Afriky se mi daří ráno meditovat. Nemůžu říct, že bych cítil nějakou masivní změnu, ale tu v téhle subtilní oblasti asi ani nelze čekat. Hlavně je potřeba to vydržet dál. Nebylo by od věci letos zajet na nějaké meditační ústraní, aspoň krátké. Taky od toho návratu nepiju alkohol, což mě baví a chci to tak na dohlednou dobu nechat. Pokud jde o hudbu, nemůžu říct že bych cítil nějaké silné puzení, ale vím že když se to rozjede, plní to nějakou důležitou misku psychických vah, o které jsem do té doby ani nevěděl že mě svědí, tak jsem tomu otevřený. Těším se na budování jedlé přírodní zahrady na chalupě, ale protože potřebuju fungovat taky v Praze, neupínám se k tomu moc, abych se neodkázal k věčnému roztržení. Takhle nějak tedy vstupuju do nového roku. 

Byli jsme na štědrodenním výletu s Jelenama a dalšími. Je to srandovní – co začalo jako výlet dvou rokenrolových muzikantů co měli strašně našláplou kapelu a jednomu bylo všehovšudy dvacet let, se pak proměnilo když se začaly přidávat první děti, a nyní se proměňuje znovu když některé děti začínají být plnoleté a otcové šediví. Velmi to utíká, co jiného se dá k tomu říct. Šli jsme na Barrandov k velkým kulisám, tentokrát už jsou oplocené poté, co jim to tam před pár lety celé vyhořelo. Skončili jsme v moc dobré italské restauraci na Smíchově. 

Štědrý večer jsme strávili jako obvykle u rodičů, babulku jsme vytřímali na vozíčku do schodů. Hodně si toho vážím a vůbec k tomu nepotřebuju dárky. Tím, že je babulce 96 let, všichni o to víc vnímají jak je to vzácné. Připili jsme si likérem od Landcraftu ze zelených ořechů a višní, který se jmenuje 96, takže jsem jí ho musel koupit. 

Dneska jsem šel do práce, nebyl jsem tu měsíc, skoro na den přesně. Nijak mi to nescházelo, ale je fakt, že interakce s živými lidmi tu energii zase tak nějak pomůže rozproudit. Dokončování věcí před svátky jde najednou poměrně snadno a vypadá to, že to i dokončím. Vyzvedl jsem si taky osm knížek, které mi přivezli kolegové z Washingtonu, kam jsem si je nechal naposílat. Musím si v tom dát pauzu, mám třeba čtyřicet nových knížek, které jsem nečetl. Ale když je to z nějakýho bazaru za pár dolarů, neberte to. 

V 16:58 se začaly prodlužovat dny, což je fajn. 

Pátek jsem strávil sázením další veliké várky sazenic na chalupě. Jak zmíněno, spíš menší věci pro podsazení stromů a všelijaké neobvyklosti. Borovice limba co mají jedlá semínka, čimišník, čilimník, košíkářské vrby, tavolník, hlošina, komule, kalina, cukrový javor. Až to začne všechno růst, bude to pecka. Akorát mi asi bude trochu scházet to sázení, asi budeme muset přikoupit nějaký pozemek. Byl slunečný zimní den, na rybníku ráno ještě led. 

V sobotu jsme konečně vyrazili všichni na výlet, do lesů u Řevnice, ke skále Babka a pak zase zpátky. I patnáctiletá čubka to zvládala důstojně, ale je už vidět, že ji to zatěžuje. Zejména asi když jsme dva týdny prakticky proseděli doma. Jednou jsem ji musel tahat z klacků a listí u potoka, kam zadkem zapadla a večer potom chodila toporně jako dřevěná loutka a bylo vidět, že ji bolí klouby. Založil jsem ječmenné koji, což už je taková tradice posledních prosincových víkendů. Ječmenné mugi miso je nejlepší. Snažím se dokončit pracovní věci před svátky a jde to ztuha. 

Vzbudil jsem se zase jednou dost nad ránem, šel jsem včera celkem brzy spát. Nejdřív jsem meditoval, ve tmě asi ve čtyři ráno. Potom jsem se přesunul vedle na gauč abych jim tam nesvítil a četl si. Kolem páté slýchávám dolní vchodové dveře jak jde táta venčit Elišku. Říkám si, že to je velmi vzácné, že tu jsme všichni spolu a jsme živí a zdraví a nic nám neschází. To nebude trvat napořád, ale teď je to tak a já si toho vážím. A s tím hned přichází odvěký osten pocitu viny – právě teď, když mám všechny podmínky krásně rozdané a nic mě nepálí, právě teď bych měl věnovat energii tomu, abych něco posunul, vybudoval, vytvořil, pomohl někomu nebo něčemu. Snažím se žít dobře, ale mohlo by z toho být víc věcí pro víc lidí, což není. Spíš míň, v téhle izolační době.

Dny dále plynou. Alelie přes den taky pracuje, sedíme naproti sobě u stolu, nebo já se válím na gauči. Děti hodně času pročučí do telefonů. Ujal jsem se taky zase vaření, protože mě to baví. Uvařil jsem květákovou polévku, kváskové tyčinky, o víkendu kuře v litinovém hrnci, cizrnu se špenátem, chleba do formy, rizoto. Hrál jsem Minecraft, který má Žilvinas stažený na mým notebooku. Přečetl jsem Polojasno od Václava Bartušky o hledání viníků 17. listopadu a teď čtu dystopický román Alexandria od Paula Kingsnortha. Objednal jsem další zásilku sazenic z nového a levného zahradnictví které jsem náhodou našel online (ekozahradnictvi.cz). Převážně jsou to keře a cibuloviny jako podsada stromů. Kolik jsem už asi do těch sazenic nacpal peněz?

Zajeli jsme s Laime na otočku na chalupu, abych tam zasadil čtyři borovice a zapojil GSM zásuvku, kterou si tam před příštím příjezdem zatopíme. Dovnitř se zase dostaly myši, poprvé i do koupelny, kde si natrhaly závěs a odnesly si ho do pytle psích granulí, kde se utábořily. Příjezdová cesta je neprůjezdná, museli jsme nechat auto za loukou. V jednom místě je to horší než to bylo na úplném začátku, přes všechnu snahu a tuny štěrku, co do toho místa už zahučely. Je to opravdu tak, že majetek tíží. Nechci fňukat že mám chalupu u lesa, ale je pravda, že ten chuchel problémů, které je tam třeba řešit, často opakovaně a často nevím jak, s sebou táhnu jako takové každodenní mentální závaží. Předtím by mě nenapadlo, že to bude takhle tížit, ale je to tak. Bere mi to docela hodně energie, kterou pak nevěnuju jinam. Vím, že by nemělo, že je to jen nějaká situace někde. Ale bere. Líp by se to zvládalo pokud bychom tam bydleli, ale to hlavně skrzevá děti jak víme není reálné. Tak můžu akorát trnout co se zase do příště stane a jak a za kolik peněz to budu potom asi řešit. Budu se tedy holt snažit smířit s tím, že to tak prostě je. A netrávit čas a energii obavama co tam zase najdu, kterýma stejně nic nevyřeším. 

Ta naše stará čubka dneska slaví patnácté narozeniny. Kdyby byla člověk, šla by si pro občanku. Když jsme si ji vzali domů, bylo mi osmadvacet, Alelii ještě míň. To je tyjo taky kus života.