středa, 6. prosince 2017, Yangon

Tak zase u nás doma v MK Hotelu. Přiletěl jsem v šest, spánku jen tři hodiny (k těm třem ze včerejška) a šup na schůzky. Matka s malýma dětma, co žili spolu na chodníku na kartónových podložkách, už tam nejsou. Doufám že za lepším. Mopslík na rohu už nelehává na betonovém květináči, teď spíš přímo v cestě. Béžová čuba, co lehávala rozcapená na chodníku, zase teď leží na rohožce pod tandoori pecí, kterou odminula asi zavřeli. Na rohu otevřeli dobrou seafood hospodu. Po městě zase přibylo obchoďáků, to jde fakt rychle.

Teď je hluboký večer a já se těším že se konečně vyspím. Je tu pěkně, mám to tu rád. Jezdil bych sem s rodinou na víkendy, kdyby to bylo o trochu blíž. Když se to tak vezme, znám se tu s mnohýma líp než s panem Sailerem od nás z chalupy.  

úterý, 5. prosince 2017, Doha airport

Sedím, čekám, mám pořád rýmu jako prase. Říkal jsem si že ne, že ty prášky nemám rád, ale nakonec jsem spolknul jeden Ibalgin, zapil ho z veřejné fontánky a za chvíli se mi projasnila hlava a cítil jsem se normálně. Je trochu strašidelný jak dobře to funguje. Ale já bych se radši normálně uzdravil, už to trvá moc dlouho.

pondělí, 4. prosince 2017

Případová studie: nemocný, blbý, nepříjemný a smradlavý.

Ve čtvrtek začalo být jasný, že se mi chřipečka s plnou parádou vrací. Víkend jsem strávil doma a v noci, zničehonic, si to zpestřoval zimnicí. Když koukám do monitoru, mám před očima zvláštní mžitky. Alelie je na tom o něco líp, ale podobně. Něčemu se třeba zasmějeme a oba se ohneme do záchvatu chrchlání. Je to srandovní a zaplaťpámbu, že aspoň děti to zatím tolik nepostihuje.

Už se mi to táhne přes tři týdny a je to svým způsobem zajímavý trenažér. Blbě se mi soustředí, takže když chci udělat něco pracovního, v hlavě se mi to moc nespojuje. Vem si, že takhle se cítí lidi, kterým Pámbu nadělil o pár tuctů IQ míň a vzpomeň si na to příště až tě bude štvát něčí nedovtipnost.

Jsem snadno nepříjemnej, protože mi není dobře a říkám si potom co tady vlastně sakra dělám a mám pramalou náladu na sociální kontakt a chci akorát zalézt doma do postele. Mám ucpanej nos a nemám moc energii na domácí práce. Taky asi psychosomaticky nepomáhá, že mi svým způsobem vyhovuje válet se doma s rodinou a hodně si číst, zejména když zemědělských prací v tuhle sezónu moc není a do ničeho jiného se mi mimo zdi bytu nijak zvlášť nechce.

No a není to nakonec takhle, jak vznikají nepříjemní, blbí a smradlaví dědkové? Únava, je ti blbě, moc ti to nemyslí, chceš si zalézt a ne se bavit s lidma, přestáváš stíhat prát propocené košile a připochcané trenky a časem si na to tak zvykneš. Je asi užitečný si to trochu vyzkoušet.

Mně ovšem pomáhá Alelie a taky Ibalgin, takže jsme všichni pekli a zdobili perníčky včetně jedné chaloupky (vypadá jako z hororu, protože je křivá a zejí v ní tmavá okna a taky jsou na ní připláclí ti želé netopýři upatlaní od polevové krve). Taky jsem udělal pomerančovou marmeládu, špagety carbonara, dashi vývar a klutánky.

Už se těším, až budu zase zdravý, chytrý, příjemný a voňavý.

Byl jsem taky přednášet v Brně a na snídani s Igorem B.

středa, 29. listopadu 2017

Pohádky vystřelily na první místo Velké sedmy Rádia 1, druhé je Zvíře jménem podzim, což je kuriózní. Snad tam chvíli vydrží. Je to namáhavej proces s touhle deskou, takže tyhle momenty kdy se něco podaří jsou fajn. Taky se mi líbí jak ta písnička nakonec dopadla.

Poskládávám se a vnitřní baterie jdou zase celkem rychle nahoru, zaplaťpámbu. Doma vysmrkáváme a vykašláváme, ale vypadá to, že snad jsme už z toho víceméně venku. Za okny je šedo, mokro a lehce nad nulou. Ale co bys koncem listopadu taky čekal.

Žilvinas přinesl ze školky básničku o Mikulášovi, kterou jsme obratem upravili veršem “Neber s sebou anděly, ti by tady prděli”. Tak doufám, že to nebude recitovat zase ve školce.

pondělí, 27. listopadu 2017

Poslední dva týdny mám poněkud v mlze. Z chřipečky se pořád ještě vylízávám, Žilvinas kašle, mezitím slehla i Alelie a Laime a u nás doma to zní jako v tuberkulózním sanatoriu. K tomu jsme od minulého pátku odehráli pět koncertů s Hrůzou – Jihlava, Sušice, Brno, Hradec a Budějovice. Taky jsme se u nás na chalupě fotili na desku s Eliškou Podzimkovou, taky jsme nahrávali u Dušana další písničku. K tomu taky jaksi musím občas do práce, takže dny to byly plné a cítím se dost vyndanej, ale teď už snad zase bude čas se jaksi poskládat.

středa, 15. listopadu 2017, Kyjev

Na Ukrajině jsem počtvrté a vždycky to z nějakého důvodu bylo v listopadu nebo prosinci, kdy je to tu nepříliš přívětivé. Ale aspoň mi tentokrát netečou boty. Mám horečku, na schůzkách jsem díky tomu trochu přiblblý a večer se oddávám třesení v posteli. Všude ty obrovské domy, hlubokánské metro a nazdařbůh sprtané dvorky a zdi, celé to působí jako by to sem někdo náhodou nasázel v Minecraftu.

Za ty tři roky co jsem tu nebyl se Kyjev nicméně změnil, k lepšímu. Ubylo oligarchických Rolls Royců v ulicích, místo nich jsou tu hipsterské kavárny. Ne že by byly hipsterské kavárny to nejlepší na světě, ale vždycky mi budou milejší než Rolls Royce, u kterých hlídkují třímetroví chasníci s boulí na saku. A ti lidi, které tu potkávám, jsou strašně dobří. Většinou mladí, vypadají úplně jako my, ale nemají v sobě ani ždibec českého švejkovství. Nedají se odchýlit od cíle, vydupali za pár let ze země skvělé věci ze kterých se můžou učit všichni i u nás a myslí to smrtelně vážně – někteří z nich se tu před třemi lety kryli na ulici před snajperskou palbou a tahali mrtvé a raněné do provizorních nemocnic, které sami s kámoši zařídili jak se dalo. Už mi to tak trochu přišlo naposledy, ale s tím jak se to u nás ztemňuje mi to přijde ještě víc – Ukrajina je naděje Evropy! Jestli se jim to tady plusmínus povede, je to úžasná vzpruha i pro nás. Jestli ne, bude to o to horší.

pondělí, 6. listopadu 2017

Je to už nějakou dobu, co jsem naposledy hrál klubový koncert pro pětset lidí. “Tohle turné je zkouška mého ega”, pravil A. “Je mi skoro čtyřicet a jedu zadarmo dělat předkapelu skupině, ve které jsem dřív hrál”.
Cestou z Prahy jeho autu odešla spojka, tak jsme se vrátili pro moje.
Tomu se za dvacet kilometrů rozehřálo zadní kolo tak, že se na něm plivanec se syčením hned vypařil. Jako vždycky pohotový Víťa ale poradil po telefonu, zatahal jsem pod autem za lanko a ono to kupodivu přestalo.
Náladu nám to zásadně nezkazilo. Kolem a kolem vzato, bylo to celé dost pěkné. Zábřeh, Krnov. Hrát pro hodně lidí je fajn, i když nejsou tvoji, i ten výlet s kamarády je pěkný. I dopolední procházky po slunečném podzimním Krnovu. I ta Michala Hrůzy parta je fajn.
Takže dobré.
Dneska je zamlžený podzimní den a já si připadám jako bych měl jen půlku mozku.
Po nějaké době na mě jde zase stýskání, jak by bylo fajn vědět čemu se doopravdy chci věnovat a tomu se věnovat. Když to náhodou někdy vím, nevadí mi usilovně na tom pracovat a cítím se v podstatě dobře. Když nevím, naopak. Ale co, nemůžeš mít pořád všechno.

pátek, 3. listopadu 2017

Cestou domů mi v letadle chcípnul telefon a nepodařilo se ho už oživit. Strávil jsem bez něj skoro týden a nemohl si to vynachválit. Nevýhody byly jen drobné, jako například když jsem se nemohl dobouchat za Olgou a Dušanem do studia. Půjčil jsem si telefon od neznámého kolemjdoucího a zavolal Alelii jejíž číslo si pamatuju aby zavolala Olze. Jenže ta měla telefon vypnutý, já už zase mimo příjem a ta má žena šikovná produkční sehnala telefon na nejprominentnějšího českého producenta asi během pěti dalších minut.

Jsou to dny střízlivé a pracovité, ráno chodím skoro každý den plavat a večer jsem doma. Hodně čtu a telefonu nemaje, málo googluju. Líbí se mi to. Laime se naučila se křenit, s čímž se užije spousta legrace. Když sedí v nosičce u stolu, zvykla si osahávat velký hákový kříž v červeném poli na obalu knížky Rise and Fall of the Third Reich, kterou má zrovna na dosah. Miminko a svastika vypadají dohromady zvláštně. Když jí foukám zpředu do vlasů na šešulce, přivírá se zasněným úsměvem oči.

Dneska vyjíždíme na první koncert a já se těším. Když na to tak myslím, docela dlouho jsem nehrál čemu by se dalo říct velkej klubovej koncert.

čtvrtek, 26. října 2017, Washington

Spolu s Yangonem je Washington cizí město, které znám vlastně nejlíp. V obou se cítím už skoro jako doma, tady jsem jednou i pár týdnů pobýval. I ta cesta je povědomá, Evropa, pak chvíli nic, pak přelet přes Britské ostrovy, pak dlouho nic (jen jednou byla někde nahoře nad Grónskem polární záře), a pak začnou ty studené pustiny severní Kanady, kde jsou jen řeky, kopce, lesy a sníh. Pak se začnou objevovat silnice, vyfrézované dlouhé přímky do té prázdné krajiny. Pak sem tam městečka, větší města, už je to lidský kraj, občas je vidět New York, Manhattan jako na dlani, za tmy normálně rozeznáš duhově světélkující Times Square a černý obdélník Central Parku, a už klesáme nad nekonečnýma suburbs a golfovýma hřištěma a jsme tu, Dulles airport, i s těma jeho srandovně zastaralýma zvedacíma autobusama, které cestující převážejí mezi terminály.

Je krásně, něco málo pod dvacet stupňů a slunce. Mezi schůzkama se člověk dost nachodí, a v takové dny je to vyloženě parádní. Vždycky se mi tu líbily ty široké větrné ulice i ta klidná atmosféra, skoro taková maloměstská. Je to klidné, mají tu skvělé jídlo a knížky, lidi jsou si tu vlastně docela podobní. Aspoň tedy v centru. Washington – město šprtů!

Cestou z letiště jsem se samozřejmě nechal rovnou vyklopit před Kramer Books. Ale bál jsem se něco kupovat, protože mě tu už u kamarádky čeká dvaadvacet knížek, co jsem si k ní naposílal z Amazonu a nejsem si jistý, jestli to už tak uvezu.

Jediné co bych tomu vytknul je, že peníze tedy zejména ve schůzkové dny lítají jako divé. Sklenička džusu? Čtyři babky, kámo. Oběd? Pod dvanáct s ničím nepočítej. Whole Foods? Haha! A tak to jede jedno za druhým.

Co ještě?

Nesehnal jsem masku Batmana, kterou by teď užil Žilvinas. Alelie už má pro něj hotový plášť, ale já jsem viděl akorát gumovou masku bílého jednorožce. Zkoušeli jsme tedy dítěti navrhnout, že by to mohl zkombinovat a kostým by se jmenoval “Batman jde na maškarní bál”, ale dítě to zavrhlo.

Tabard Inn, supr levný a řekněme boutique hotel, tady jsem ještě nebydlel. A sdílenou koupelnu jsem měl naposledy snad na lyžáku, haha.

Buredo – sushi rolky velikosti burita. Skvělý. Kde se ten pokrok jen zastaví?

Rakuya hned za Kramer’s.

Second Story Books hned nedaleko, se stojany knížek po dvou dolarech na chodníku. Měl jsem si přecejen vzít větší kufr.

Buffalo Exchange – můj oblíbenej second hand, i když od minula zdá se taky trochu zvedli ceny.

Staples – pro fetiš s notýsky, zápisníčky a dalším papírnictvím.

CVS Pharmacy – pro fetiš s Doritos Dinamita, Tostitos a dalšími doma nedostupnými slanými pochutinami.

Zbývá den a zase domů. Je toho všude dost a nějak se zdráhám si připustit, že za týden začínáme s ILLE turné s Michalem Hrůzou.

úterý, 17. října 2017

Normálně jsme dostali pojeb od vydavatele. Na mě to mělo kýžený efekt, i když jsme se na tom dopředu trochu domluvili – paradoxně mi to velmi pomohlo a najednou se mi ty věci dělat chce, což se mi předtím nechtělo. Navíc se nám podařilo domluvit na obalu singlu se skvělou Eliškou Podzimkovou, kterou jsem dvě hodiny na to potkal náhodou na ulici. Vzal jsem to za dobré znamení.

Je nádherné babí léto, listy na Dřevíči jsou světle žluté a oranžové až oči přecházejí, obloha bez mráčku, vlastně skoro počasí na koupání. Chodíme lesem s Honzou K. a jeho rodinou, ryjeme s Žilvinasem záhonky. Čtu o Třicetileté válce od výborné C.V. Wedgwood, Laime se co chvíli připlazí a ocucává rohy knížky. Na obalu je rytina a na ní oběšenci, dohromady ta scéna s miminkem vypadá zvláštně a člověk si připomíná, že žijeme na parádním místě. Laime vyrostly dva spodní zuby, stejné jako před pár lety Žilvinasovi.