pátek, 9. září 2016

Byl jsem na obědě s Davídkem Landštofem v Javánce. Prsty od chili, přišel ze záchoda a stěžoval si, že ho to tam teď pálí. Moje žena Alelie, kterou má v telefonu uloženou podobně jako mě, se dost divila, když jí později přišla od Davídka sms “Furt mě pálí pytlík!”

Abychom si to vyjasnili (vole, co píšeš mojí ženě vo svym pytlíkovi?), šli jsme večer běhat do Stromovky. Krásný letní večer, skoro až příliš teplo. Uběhli jsme osm kilometrů, což je na mě až dost. Ten šílenec běžně běhá dvakrát tolik. Pak jsme leželi ve vodě zmíněného rybníka, koukali na hvězdy a od Šlechtovky nám k tomu hrál Justin Lavash. To je ti zajímavý, některý muzikanty, třeba právě Justina nebo Lenku Dusilovou, okamžitě spolehlivě poznáš po zvuku, i když je to třeba zdálky nebo v hluku, mudrovali jsme ve vodě. Život je dobrý.

Justin zrovna dohrál, tak jsme ho šli aspoň pozdravit. Ukázalo se, že zatím neřešil jak se s kytarama, efekty a PA bednama dostane odtamtud domů a se svýma zádama sotva něco z toho unese. Tak jsme si s Davídkem každý vzali na záda jednu PA bednu, podělili se o zbytek a došli s Justinem až domů do Holešovic, páč je to kamarád a navíc to bylo v podstatě při cestě.

Parádní večer. Dneska chalupa a nakládání suti na kontejner.

čtvrtek, 8. září 2016

Byl to krátký výlet, takové jsou nejlepší. Posnídal jsem v Lundu, k obědu si koupil něco do ruky v Kodani a odpoledne už se koupal s Žilvinasem a dalšíma dvěma mrňousama v nově vzniklém jezírku ve Stromovce. Navíc přímo nad tunelem Blanka. To se takhle cachtáš ve venkovském rybníku a deset metrů pod tebou proudí auta v betonovém tubusu. Zajímavé věci jsou na světě v tom jednadvacátém století.  

úterý, 6. září 2016, Lund

O Lundu jsem předtím neměl ani ponětí, to jméno mi znělo srandovně a trochu přisprostle. Lund, viď. Skutečný Lund je jako z pohádky, univerzitní město plné cihlových a kamenných domů, usměvaví lidé všech možných ras ale stále většinově blonďatí, klidné, otevřené, zelené a vkusné, k tomu je krásné počasí. Švédsko ve své nejlepší podobě.

Studoval a žil tu autor mé oblíbené knížky Zrzavý Orm. A v jedné cimrmanovské hře se mluví o švédském dramatikovi Augustu Strindbergovi, který vyfukoval tabákový kouř do vody, zkoušeje zda touto cestou nevznikne zlato. Ta historka je kupodivu pravdivá a pochází z domu, ve kterém tady bydlím. Právě odsud její autor pozoroval Strindberga při jeho podivném počínání v okně naproti.

Šel jsem brzy ráno běhat do parku. Jeden den byl krásný už od začátku, druhý v cihlových ulicích ležela hustá mlha a z přízemního okna prádelny se valila prádlem voňavá pára. Mlha se rozplynula a začal další krásný blankytný den v tomhle elfském městě.

úterý, 9. srpna 2016

Žilvinas se učí autonomii: Chystáme se stříhat vlasy.
já: “Ale víš, že bába s dědou mají rádi když máš delší vlasy”
Žilvinas pokrčí rameny: “Tak to nebudou mít co chtějí, protože mně se líbí krátký”.

Byli jsme na víkendu v Luži, kde je to vždycky velmi fajn. Požehnané pomalé letní Čechy! Úplně vážně. Po slaměném týdnu jsem se už na rodinku dost těšil.

Čtvrteční koncert ILLE v Tiskárně byl taky vysloveně povedenej.

Jedeme dál a já se snažím pilně pracovat a chce to dost disciplíny.

čtvrtek, 4. srpna 2016

Mám slaměný týden v Praze.

Nařezali jsme s tátou v Luži dřevo na zimu.

Ondra Ježek poslal první část mixů.

Odvezl jsem na chalupu nová okna.

Potkal jsem se s Matěm a Davidem Karonem z KHDK, uděláme krátké video z natáčení Alaverdi. Je to sympatickej a normální člověk.

Měli jsme zkoušku s ILLE a dneska hrajeme ve Stromovce v Tiskárně na vzduchu.

Blbě se mi soustředí, musím s návratem rodinky najet zase nějakou disciplinovanější rutinu.

Doma je prázdno, založil jsem chili pastu a uklidil.

Konec hlášení.

pondělí, 25. července 2016

Jsme po třech týdnech zpátky v Praze.

Ohrnoval jsem vždycky nos lidma, kteří chodí běhat na venkově (to vem vole radši do ruky lopatu nebo konev, ne?), takže mě dost překvapilo, když jsem začal chodit každý den běhat taky. Vždycky lesem do prudkého kopce, až nahoru k padlé lípě u starého hradiště. Někdy večer, ale většinou ráno tak kolem šesté. Je odtamtud vidět daleko do kraje a nikde ani živáčka. Jsou to krásné momenty a den tak začíná úplně jinak a dobře.

Tak jsem se v tom červnu rozjel, že bych byl vůbec poprvé býval radši než do Smilovic jel třeba někam na turné. Běhání to pomohlo zase normalizovat. Alelie ty změny sledovala trochu zaraženě, ale velmi tolerantně.

Snažil jsem se meditovat a moc mi to nešlo. Vzal jsem si s sebou spoustu knížek, ale přečetl jsem jen jednu. Chtěl jsem se učit rusky, ale neučil. Seznam prací nebyl zdaleka tak dlouhý jako loni, a tak jsem toho i míň dělal. Bylo to tedy hodně jiné než loni, ale to už tak bývá a bylo to dobré.

Nahrál jsem pár demáčů pro ILLE a taky různé doplňky perkusí, barytonky a zpěvu pro Alaverdi. Nahrávat perkuse je těžší než jsem si myslel, hlavně pokud mají být přesně. Což by zrovna perkuse dost být měly. Je zajímavé, jak jsou tyhle jemné pohyby rukou specializované – když není problém nahrát přesně rychlý šestnáctinový part na kytaru, předpokládal jsem, že stejný pohyb zápěstí prostě předvedu s rumba koulí a bude to taky oukej. Omyl, bude to tak maximálně hodně shufflované oukej. Je to holt jiná disciplína a je třeba se to naučit znova.

ILLE demáče se užily na soustředění, kde jsme taky zjistili, že máme už zhruba deset věcí, které lze bez uzardění považovat za písničky, plus nějaké další, které k tomu směřují. Nacvičili jsme čtyři věci, z toho dvě až tři už můžeme hrát i na koncertech. Domluvili jsme první termín nahrávání na říjen, věci se konečně hýbou!  

Tracky pro Alaverdi jsme nasadili u Ondry Ježka minulý týden. I tam to vypadá, že to bude i  hezké. Ondra se zdá být dobrá volba.  

M. oznámila svému muži že ho opouští, v naší hostovské ložnici jednoho jednociferného červencového večera. Jejich dvě děti si hrály s Žilvinasem na dvorku. V tomhle případě se není čemu divit a asi se to mělo stát dřív, případně vůbec nestat, ale je to přesto vždycky hrozně smutný, zejména kvůli těm dětem. Můžu psát “vždycky”, páč se to děje někomu každou chvíli, v týhle naší pokročilý době.

Stavil se taky Qwerty se Štěpánkou (ráno rozlepili oči a pak už pořád jen makali a skoro nic nejedli – napekli chleba, Qwerty naštípal celou tu hromadu špalků naskládanou u domu a Štěpánka vyplela všechny zanedbané záhonky)

Stavila se Juditka s Fredericem, taky Jirka s Čendou a všichni čtyři Kvídovi přijeli velkým starým Saabem.

Postavil jsem v nové ložnici knihovnu, na což jsem jako městskej inťoš docela pyšnej. A je to knihovna překvapivě velká. Díky tomu jsem taky stahal z půdy těch šest banánovek knih, které jsme zdědili s domem. Je to úžasná knihovna, pravděpodobně hlavně po tatínkovi Marka Štyse. Je tam například:
– spousta starých amerických paperbacků
– na délku asi dva metry výběrových sborníků Světová literatura ze 60. a 70. let
– kompletní dílo Jacka Londona v prvorepublikovém laciném vydání
– slovníky a učebnice německé, maďarské, ruské, arabské a další
– spousta starých cestopisných knih, hodně o Súdánu, ale taky o Maroku, Sumatře, Egyptu a jiných
– Hoši od bobří řeky a pár dalších klukovských knížek
– učebnice pro šachisty
– Havlovy knihy a různá další těsně porevoluční vydání
– stará vydání ruské klasické literatury
– pár kuriozních komunistických srágor, které evidentně už někdo jako kuriozity vybíral – například “Dokumenty o protinárodní a protilidové činnosti T.G. Masaryka” z roku 1953, nebo “Jak Voloďa přemohl krutého cara”
– Leninův životopis jako pohádka pro děti.
– chemické pohádky o dobrodružství plynů (např. “Jak se pan vodík ženil”)
– brožurka o Koránu a intoxikantech z pera libyjského ministerstva kultury z roku 1976
– baťovské poučky ze série “Kurzy Osobní Výkonnosti”
– ve starých originálech Rudyard Kipling, Stephen Leacock, Gerald Durrell, John Steinbeck, Karel Čapek
– knížky, které jsou snad v každé osvícené knihovně normalizační doby – Jitro kouzelníků, různý Ludvík Souček, různý Ray Bradbury
– atlasy hub, atlasy světa a zahrádkářské příručky
– tři prdele další beletrie o které jsem nikdy neslyšel, převážně staršího československého vydání.

Byli jsme párkrát u Honzy Černýho na farmě Létající koza, to je vždycky fajn setkání a skvělý sýry. Člověk vejde na dvorek, tam bordel, kozy, kusy starých pluhů, a někde za rohem tam stojí u vidlí takovej rozcuchanej týpek a říká “tak jsme ušetřili Dopravnímu podniku 1,7 miliardy!”. Je to pravda, podařilo se právně sestřelit nějakou vykutálenou smlouvu, kterou si někdo na DP vylobboval, a ze které by skutečně 1,7 mld odteklo někam na Kypr. 

Zpátky do Prahy se nám samozřejmě nechtělo. Ale jsme tu, a i když to hlavní je už za náma, léto ještě zdaleka nekončí.

Včera jsem se dozvěděl, že MaZel je prý v Bohnicích, což ze všech možných scénářů ještě není zdaleka ten nejhorší. Někdy příští týden se za ním pokusím stavit.