Maraspace

Tak jsme opravdu pozitivní všichni čtyři. Ale naštěstí všichni máme podobně milosrdný průběh. Pořád si přijdu jakoby hloupej a taky se rychle unavím. Beru to jako trenažér na stárnutí a snad to ještě přejde. Dny plynou. 

Bydlím dál u Žilvinasa na patře v pokoji do dvora. Těžko věřit, že už čtvrtý den. Dneska je mi už skoro podezřele dobře – jen se rychle unavím a přijdu si pořád takovej jako trochu zhulenej a jako bych byl na palubě lehce se houpající lodi. Což vlastně není špatný. Taky si přijdu blbej, nepamatuju si věci, nemůžu se moc soustředit. Snad to přejde. Ale vlastně mi to tady v tom pokojíčku na patře celkem vyhovuje, tím spíš, že už jsme se začali doma stýkat, protože Alelie začala sléhat taky a tím to začalo být trochu jedno a navíc bylo potřeba abych se zapojil do chodu domácnosti. Takže se vídáme, ale já si potom vždycky zalezu do svého kutlochu. Ráno jsem začal ještě za tmy půl hodiny meditovat. Jsem odhodlanej tomu dát prioritu a tu rutinu udržet. Alelie měla narozeniny, ale když jsme všichni zavření, byly skromné. 

Plán byl takový, že v sobotu odpoledne přijedu domů, tam se všichni poveselíme, a v neděli brzy ráno poletím do Washingtonu, kde touto dobou budu už běhat po schůzkách a knihkupectvích. Úplně to nedopadlo, protože před-odletový domácí COVID test mi vyšel pozitivní, což byla možnost, kterou jsem popravdě vůbec nečekal. Kdyby mě to napadlo, určitě bych si ho udělal před tím, než jsem všechny doma po příletu olíbal. Pak jsem šel pro jistotu ještě na rychlé drahé PCR, to vyšlo taky pozitivní, a pak už nic nebránilo tomu, abych si připustil, že mi vlastně začíná být blbě, což jsem do té doby připisoval jen přesnoční cestě z 35C do mrazu, plné klimatizovaných místností. Ale dobrý, zatím se to chová jako normální chřipka s horečkou, od tý soboty se to zase už jen zlepšuje. Takže pokud nenastane ještě nějaký zlom, a především pokud by to ode mě mohli nechytit ostatní doma, neřkuli třeba moji rodiče, není to tak zlé. Washington mě mrzí, je to pracovně dost důležitý týden a dlouho jsem tam nebyl, ale oproti viz výše je to prkotina. 

Takže ležím izolovaný na patru, kde má normálně Žilvinas pokojíček a Alelie si mě přibrala k dětem, práci a psovi do portfolia toho, co musí opečovávat. 

V Prištině jsem potkal různé fajn lidi, i když můj celkový názor to zásadně nezměnilo. Je to země, kde už se vyzkoušelo leccos, legislativu mají modernější a parádnější než ve Skandinávii, jen ji pořád nějak odmítá naplňovat ta realita. Najít něco, čemu lze v té poměrně krátké době jednoho programu smysluplně pomoct, je proto oříšek. Je to asi jediné místo na světě mimo Arkansas, kde stojí socha Billa Clintona. Nejdřív bylo docela teplo, třeba patnáct stupňů, pak se ochladilo. 

Hráli jsme ve čtvrtek s ILLE a Sebedrásem v Potrvá na Hradčanské, náš první koncert od února 2020. Byl fajn, byl dobrý, takový střední.

O víkendu jsme zazimovali chalupu. Bylo mokro a mlžno, rybník po výlovu byl pořád skoro vypuštěný, volavky stály na měkkém bahnitém břehu. Sázel jsem na vlhký svah křen a kostival, který jsem nadloubal po okolí. Vypustil jsem vodu a vyčistil okapy od listí, Alelie pokryla růže a levandule chvojím. Po čtvrté odpoledne se stmívá. Začíná zima. I to má něco do sebe, a nejenom proto, že potom je jaro. 

Jsou to velmi plné dny, už druhý týden. Z největší části naplněné prací v Praze, ale byl jsem taky na Škole lidských práv v Náměšti nad Oslavou a poprvé se potkal s ústavní soudkyní Kateřinou Šimáčkovou. Je úplně stejně fajn jako to vypadá z rozhovorů. Vůbec celý ten jejich ŠLP podnik tam je moc dobrý, Vítězslav Dohnal je velký sympaťák. 

Je zajímavé, že když toho mám hodně, stihnu toho víc. To není tak pitomá myšlenka jak na první poslech zní – myslím tím, že toho stihnu víc ještě nad rámec toho co odbavit musím. Všelijaké ty odsouvané drobnosti jako zavolat sem, zajít tam, vyměnit olej v autě, nechat zasklít okno. To všechno najednou ubývá nezvyklým tempem jen proto, že je člověk jaksi v ráži a nepáře se s tím. Je to známá věc, ale je dobré si to pořád připomínat, protože to funguje na obě strany. Když toho má člověk málo, stihne toho málo. A když nemá skoro nic, má po nějaké době pocit že je zahlcený když musí ten den třeba akorát dojít na poštu. Což jsou zrovna slova Honzy K., když mě ze své vlastní zkušenosti varoval při odchodu z bývalé práce před nástrahami příliš dlouhého volna. A já si to od té doby pamatuju, protože když to postihuje tohohle supervýkonného správce financí mamutí neziskovky, postihuje to asi skoro každého. 

Zdá se, že tenhle blog poslední dobou moc nežije. Ale možná se to zase rozběhne s návratem do Prahy. 

Byli jsme s Žilvinasem a partou dalších na čundru po Rychlebských horách. V noci na čtvrtek, když jsme stanovali u zříceniny hradu Kaltenštejn, začalo pršet a pršelo nakonec asi třicet hodin v kuse. Ráno jsme sbalili mokré stany a sešli šest kilometrů dolů do Žulové. Nejdřív jsem šel sám a doháněl Žilvinasa, který se vydal napřed s Gallovými. Na širokých kopcovitých pastvinách mrholilo, v zatopených lomech nebyla ani noha. Boty mi promokly hned na prvním kilometru, ale nakonec se zevnitř ohřály i s tou vodou jako neoprén a nebylo to vlastně ani nepříjemný. V Žulové se rada otců rozhodla být zodpovědná, a tak jsme se na tu noc ubytovali v penziónu, kde jsme mohli v pokoji postavit mokré stany a rozvěsit mokré oblečení. Uschlo to nad očekávání rychle a druhý den jsme už kráčeli lesy a borůvčím a po česko-polském hřebenu a koupali se v potoce a tábořili u srubu, co v lesích postavili sovětští zajatci za války. 

Poslední noc jsme tábořili deset metrů od polské hranice a kouř z ohníčku šel do Polska. Mezinárodní incident z toho ale nakonec naštěstí nebyl. V noci přišla bouřka a blesky osvětlovaly vnitřek stanu.  

Na chalupu přijeli na motorce Marvin s Bárou.  

Přijeli znovu i canny s Maruškou.  

Přijeli Žilvinasovi kámoši Viktor s Vítkem a já opět pracoval. 

Strávili jsme týden ve skryté vesnici Smokvica na Pagu na doporučení kamaráda Davora, soudce ze Zadaru. Vyvezl nás i na lodi a Žilvinas asi půl hodiny sám řídil. Není to úplně triviální, vlny to strhávají na obě strany a kormidlem je potřeba otáčet trochu dřív a trochu míň než by člověku velela intuice. Žilvinas si vedl moc dobře a Davor pravil že je talent. Jinak jsme dělali sotva co jiného než plynuli slanou vodou nebo se čachtali na různých plážích. Přes den nebylo slyšet nic jiného než vítr v hrubých jehlicích tamějších borovic a v noci se úplněk odrážel v širokém pruhu černého moře. 

Byli jsme se podívat na přírodní zahradu u Stejskalů, obhospodařují tam vyprahlé tři hektary s jurtou uprostřed na jižním svahu dříve zničeném průmyslovým zemědělstvím. Jsou to fajn lidi a nám to vlilo elán do žil, neboť náš vyprahlý jižní svah je oproti tomu jejich najednou oáza zeleně a nadto šestkrát menší. 

Teď jsme už týden zase v Praze, na což se nikdo z nás netěšil, i když to nakonec není tak zlé. Je to prostě tak. Vplouváme do pražského rytmu. Jako by ten úplně mimořádný rok a půl ani nebyl. Když přišel COVID, vlastně jsem přivítal možnost zalézt do doupěte a žít u lesa. Nebyla to samozřejmě nora úplná, v práci komunikuju s lidmi po světě a střídalo se nám tam dost návštěv, ale přesto to byl rozhodně víc izolovaný a přírodní život než v Praze. Zjistil jsem, že mi to tak vlastně vyhovuje. A vesmír, jak to tak bývá, vyšel tomu mému přání a nastavení vstříc a já jsem po té době opravdu docela odpojený od věcí, od kapel i od lidí. Ale ježto jako dvojnásobný tata tomu směru nemůžu jít dál naproti a úplně se zapavoučit v nějaké noře u lesa, je asi čas to zase trochu napojit zpátky. Když nic jiného, ten čas jsme si společně moc užili a naučil jsem se toho spoustu nového o přírodě, která nás obklopovala. 

Dostal jsem taky nabídku hrát ve V.T.Marvin, a i když je mám moc rád, rád bych trochu víc hrál a dřív jsem si občas i říkával jaké by to s nimi bylo (šlape jim to opravdu strašně dobře), nakonec jsem naznal, že to není role pro mě. 

Žijeme u rybníka jen s velmi občasnými a neochotnými odskoky do Prahy a střídají se nám tu hosté. 

Byli jsme v Luži pomoct se dřevem a taky pobýt s rodiči. To je vždycky fajn a dost si tam odpočinu. 

Hovořili jsme s ILLE v OKu o budoucnosti naší skupiny. Není zatím úplně jasná.

Byly u nás jako každé léto holky z Moravy, co přivezly kopu dětí a meruňky a víno a spoustu dalších věcí. 

Byli jsme na hradu Pravda, já tam kupodivu ještě nebyl a je to zřícenina velká jako blázen. 

Koupili jsme paddleboard a Žilvinas s Laime na něm rejdí okolo ostrovu. 

Odvezl jsem rodinu k Petře do Heřmanova a sám strávil dva dny v Praze schůzkama. 

Stavila se Olga s Toníčkem.

Přijel Jirka s Čendou a pak ještě Jakub s Maruškou a byly to moc fajn dny. Zakončili jsme to koncertem Kittchena v Novém Strašecí. Maruška ho chvilku sledovala s námi z povzdálí, pak se vydala blíž k pódiu, cestou se obrátila na náhodného diváka a řekla mu hrdě: „To je můj tatínek! Moje maminka je doma.“ 

Vystřídali je moji rodiče a byly to ještě nějaké fajn dny navíc. Alelie vyráběla různé výborné pokrmy z cuket, až se člověk divil, že to v nich je. Zasadil jsem totiž před létem polykulturu zvanou tři sestry, tj. kukuřici, dýně+cukety a fazole. Ono se to asi opravdu nějak navzájem podporuje, protože tam vznikla rozlehlá a hustá houština zcela krytá velkými listy, do které kdykoliv se odvážím vlézt, odnesu odtamtud pět cuket jako dětské stehno. 

Přijel Tomáš Purchart a vnuknul nám zásadní nové směry ohledně tvorby jedlého lesa, do čehož bych se moc rád pustil na našem jižním svahu. Těším se na to, je to daleký horizont, na cestě k němuž je spousta pozorování přírody, sázení semenáčků a další srandy. 

Byli jsme ve vsi na českobratrské svatbě a byl to takový sympatický a srandovní kmen ex-chartistů a motorkářů, všichni chlapi v těch plnovousech vypadali hrozně podobně. 

Je mi dobře, trávím čas s Alelií a dětma a nabírám sílu.