pátek, 19. května 2017, Gaziantep

Město je úplně jiné než jsem čekal. Očekával jsem beton, prach a nepořádek jako v Tunisu, navíc hraniční města bývají hezká málokdy. Ale Gaziantep je dobře udržované a zelené místo, víc podobné středomoří než blízkému Východu. Neplánoval jsem, že bychom mohli chodit po ulici, ale hned první večer jsme seděli ve venkovní restauraci spolu s místními i řadou zápaďanů.

Dny jsou dlouhé a vyčerpávající jen když sedíš u stolu, snažíš se soustředit a skládat z toho guláše v hlavě něco s čím bychom tady mohli a uměli pomoct. Na konci většinou chci zalézt zpátky do svého pokoje a ven vyrážím jen ze společenské slušnosti nebo se k tomu donutím, že bych teda jako měl i něco vidět.  Ale když to udělám, je to dobré, jako vždycky. Staré město Gaziantepu, kamenné pevnosti, mešity, pistácie a koření, sušené lilky v dlouhých copech, kníratí strejdové s cigárem, holky v krátkých sukních, holky se šátky a pak i ty v nikábech, u kterých se člověk chca nechca neubrání dojmu, že vypadají jako strašidelné černé kuželky. Před pár lety bys tady nikáb nepotkal ani náhodou, říká Manfred. A to je pravda skoro v každé islámské zemi od Tuniska po Indonésii. Stávají se víc konzervativní.

Olga mezitím chodí za Dušanem do studia a jsme technicky vzato v procesu nahrávání desky. Takový model je asi nejlepší – ať to začne od nich dvou, a my tři ostatní jsme to proaktivně navrhovali. Olžiny písničky, ve kterých si je jistá, nakonec většinou stejně fungují nejlíp. A ježto každý z nás má nějaký názor, rozmohla se nám v kapele neplodná demokracie. Ale naštěstí jsme to už zase utnuli. Ty demáče, co jsme nahráli s Dušanem jako kapela, znějí dobře. Ono je to občas těžký dát dohromady i prakticky.

Almela má Mekyho Žbirku a Kafka Band v Brémách a Johannes Benz.
Olga má Michala Hrůzu a Kašpárka v rohlíku.
Hop má taky Kašpárka a k tomu Bratry Orffy a domácnost pendlující mezi Prahou a Krnovem.
Já momentálně celkem intenzivně cestuju kvůli práci, k tomu mám Alaverdi a nárazové akce typu Microbphone v Tel Avivu, nepočítaje v to další drobnosti, jako že někdo na chalupě tu trávu sekat musí.
Co je ještě zásadnější – dali jsme se dohromady jako bezdětní, ale teď máme dohromady v kapele sedm dětí, takže práh toho být ochoten jen tak někde trávit čas se výrazně zvýšil. Takže to není úplně máček a vzhledem k tomu, že tentokrát zatínáme finanční sekeru poměrně hluboko, doufám, že se nám to všechno povede, bude to pěkné a někdy to i splatíme.

Ale co naděláš – ve zpětném zrcátku už ta koordinace ani ty prachy nebolívají a člověk je rád, že z toho něco vytřískal – v tomhle případě desku. Aspoň pro mě to takhle vždycky bylo.

Plány na Microbphone v Tel Avivu jsou čím dál bizarnější. Marvin to musel zrušit, ale povedlo se změnit už koupenou letenku a místo něj jsem sehnal Vojtu Kalinu, dudáka celkem pražských Pipes&Pints. Zvláštní je na tom hlavně to, že Vojta je stejně jako Marvin můj bratranec, byť o koleno vzdálenější. Styděl jsem se organizátorům přiznat už naše příbuzenství s Marvinem, páč to spolu s tím švihlým projektem vypadá jako nějakej východní podvod. Teď už to ale zamlčím tutově, minimálně dokud za sebou nebudeme mít úspěšný workshop – jinak bych musel říct “you know, the bagpiper – my cousin – he had to cancel, he had to cancel! But you no worry my friend, I have another bagpiper, he also my cousin!”. Zní to poněkud arabsky a myslím, že v Tel Avivu by si toho všimli. Dost na tom, že tam pojedu se štemplama z Tunisu a Káhiry a Benghází a Ammánu a Ramallahu a teďkonc Gaziantepu na hranici Sýrie.

That said, máme letenky a já se na to vlastně dost těším, byť jsem to chtěl ještě minulý víkend celé odvolat (má moudrá žena mě nakonec udržela). To nějak snad dáme, je to výzva a taky se mi na tom líbí to příbuzenský propojení s člověkem, kterýho vlastně skoro vůbec neznám – podobný to bylo s Marvinem na začátku Alaverdi.

V Istanbulu na letišti jsem se potkal s Radkem B., čerstvě rozvedeným a letěli jsme spolu do Prahy. Celkem mě tím zklamal, abych pravdu řekl. Vůbec to teď zase nějak lítá. J. se rozešla s Fredem. Rodiče nechali utratit kočku Zuzanku a umřela Maraka, dvojnice mi.pu.

pondělí, 15. května 2017, Gaziantep

Syrští soudci jsou vážnější, tišší než znám odjinud. Jsou poměrně soustředění a chodí na čas, což je taky nebývá vždy. Ne že by soudci, kteří strávili většinu kariéry pod Asadem byli nutně všichni bůhvíjací správňáci, ale tihle všichni utekli ze země když byli nuceni vojáky a tajnýma službama podepisovat tresty smrti pro pokojné demonstranty, vydávat zmučené mrtvoly rodinám a vystavovat papíry s falešnou příčinou smrti. Jejich domy a často celé čtvrti jsou zničené, viděli vesnice celé vyhlazené provládními milicemi z Íránu nebo Libanonu, někteří utekli před válkou na východ a potom zase těsně před Islámským státem sem do Turecka.

Venku je slunce. Lidé jsou mrtví a nic se s tím nedá dělat, kvetou pistácie, svět běží dál a moc se o to nestará.

A oni tady visí v časovém i legálním vzduchoprázdnu, čekají. Snad to jednou skončí a na těch sutinách se začne znovu stavět. A že bude co! Vláda na opozičních územích vypálila archivy, neví se komu patří jaké pozemky, kdo je kdo, kdo má diplom. Milióny lidí utekly, budou se asi chtět vrátit, ale často není kam, když jejich domy jsou zničené, nebo je prý vláda cíleně osadila loajálníma rodinama íránských a jiných milic.  Jsou tam spousty dětí, které buď o rodiče přišly, nebo se narodily už během války a neví se komu. Některé z nich nechaly za sebou evropské holky, které si přijely vzít bojovníka Islámského státu, povily dítě a pak utekly zpátky do Evropy bez něj. Takových případů je hodně.

A co dělat se všema těma dětma a adolescantama, kteří v podstatě nikdy nechodili do školy, nic neumějí, a jsou radikalizovaní islamisty – víc zvyklí koukat na hlavy napíchnuté na kůlech než do učebnic?

sobota, 22. dubna 2017, Tunis

Koupil jsem pět kilo datlové pasty, pět litrů olivového oleje, v tržnici něco okry a pár bergamotových citrónů. Dary města Tunis tímto považuju za vytěžené.

Dneska jsem vstal kolem půl sedmé, venku bylo slunečné ráno, palmy voněly svou typickou připálenou vůní. Byla dost zima a voda byla ještě horší, ale vzdát jsem to už nemohl. První dva bazény jsem v tom ledovém bazénu lapal po dechu, což poněkud ztěžuje plavání když se potřebujete nadechovat jen každé třetí tempo. Ale i tak to stálo za to.

Když mě začaly brnět prsty u nohou, šel jsem na snídani.

 

středa, 19.dubna 2017

Zase ty obavy nad diářem. Tak nás opravdu zvou s Microbphonem do Tel Avivu. Jsem sice na jednu stranu polichocenej, že mě chtějí dvě různá Česká centra na dvě různá místa ve dvou úplně různých jakože-uměleckých rolích (ta druhá jsou ILLE v Bruselu), na stranu druhou mám ovšem trochu obavy, aby se to všechno stihlo bez průšvihů a ideálně bez přílišných nedopečeností. Ale snad to nějak půjde.

Je to tentokrát pozoruhodný řetězec. Na natáčení klipu Zapomenout zmínila Máša HotKarot a mně bylo okamžitě jasný, že s nimi musí Alaverdi něco udělat. Tak jsem se seznámil s Lubošem a potažmo s MaTerií. Ta zase zvláštní shodou okolností zrovna začínala studovat v Singapuru, kudy jsem občas jezdil do Barmy. A tam jsme nad pivem v Geylangu vymýšleli všelijaké ptákoviny, včetně kváskového workshopu a taky tadyhle Microbphona, které jsme posléze většinou i realizovali. Toho si nějak všimla tutok Denisa Kera a než se nadějeme, letíme sami dva s Marvinem a s dudama do Tel Avivu, nestačíc se divit.

Je to takovej typicky alaverdí příběh, řekl bych. Alaverdi jsou vůbec takový Forrest Gump rokenrolu.

pondělí, 3. října 2016, Tunis

Když se spojí přírodověda s vášní pro svět strojů, vznikají zajímavé věci. Například brouk “hovniválec”.

Začátek října je tady na okraji Tunisu, vystrčeném do Středozemního moře, moc hezký. Teplota těsně nad pětadvacet stupňů, mírný vítr, ve vzduchu voní létem vysušené rostliny, moře a písek. Odpoledne visí nad pláží opar, chlapi rybaří s dlouhými pruty zapíchlými do písku, rodiny se procházejí. Sem tam stojí kůň nebo velbloud, kteří jsou tu hlavně pro turisty, ale protože tu skoro žádní nejsou, většinu času jen tak stojí a melancholicky koukají na moře.

Tentokrát se za ten týden skoro nehnu z hotelu. A vlastně mi to vůbec nevadí. V Tunisu-městě jsem byl hodněkrát a nic zvláště hodného návratu jsem tam neobjevil. Snad kromě zeleninové tržnice, ale bergamotové citróny teď nejsou v sezóně a za těch dvacet kilometrů taxíkem to samo o sobě nestojí.

Mimo práce samotné tady vedu takový produktivně-ozdravný život. Ty volné večery jsou k tomu praktické a snažím se je využívat. Dotahuju různé pracovní resty, připravuju věci pro Alaverdi a pro ILLE, každé ráno už před sedmou plavu víc než kilometr sám v obrovském bazénu, dobře jím, večer cvičím jógu, čtu, po večerech si skypujeme s Alelií a Žilvinasem.

Dva dny jsem měl mezi programy volno. Ráno po plavání a po snídani jsem šel vždycky po pláži do sámošky, kolem těch znuděných velbloudů, a potom igelitem zasviněnou uličkou s betonovými zdmi a polámanými zaprášenými stromy. Byla to krásná rána a já přemýšlel jak to udělat, abych si zase podobné momenty uměl více užívat, jako jsem to uměl když jsem byl mladší. Jak být prostě a jednoduše v tom momentu a nemyslet neustále na to, že po tomhle se musím pustit do tohohle a potom do tamtoho. Až si člověk nakonec připadá pod neustálým tlakem, i když si ho dělá hlavně sám.

Pak jsem se zase vrátil do hotelu a pracoval. Docela dost jsem toho za ty dva dny udělal.

Mám celý den i celou noc doširoka otevřené dveře na balkón. Jen na noc přes ně přetahuju záclonu kvůli komárům, což někdy pomůže a někdy ne. Když se k tomu přidají kocouří zápasy na střeše dole, spánek je omezený. Ráno pak na stěnách občas sedí macatý komár plný krve, kterého se mi ve tmě nepovedlo zaplácnout.

úterý, 6. září 2016, Lund

O Lundu jsem předtím neměl ani ponětí, to jméno mi znělo srandovně a trochu přisprostle. Lund, viď. Skutečný Lund je jako z pohádky, univerzitní město plné cihlových a kamenných domů, usměvaví lidé všech možných ras ale stále většinově blonďatí, klidné, otevřené, zelené a vkusné, k tomu je krásné počasí. Švédsko ve své nejlepší podobě.

Studoval a žil tu autor mé oblíbené knížky Zrzavý Orm. A v jedné cimrmanovské hře se mluví o švédském dramatikovi Augustu Strindbergovi, který vyfukoval tabákový kouř do vody, zkoušeje zda touto cestou nevznikne zlato. Ta historka je kupodivu pravdivá a pochází z domu, ve kterém tady bydlím. Právě odsud její autor pozoroval Strindberga při jeho podivném počínání v okně naproti.

Šel jsem brzy ráno běhat do parku. Jeden den byl krásný už od začátku, druhý v cihlových ulicích ležela hustá mlha a z přízemního okna prádelny se valila prádlem voňavá pára. Mlha se rozplynula a začal další krásný blankytný den v tomhle elfském městě.