sobota, 10. června 2017, Yangon

Zatím jsme se dešti až neuvěřitelně vyhýbali. V Sittwe byl pár dní před námi cyklón. Když jsme byli v Sittwe, bouřky zaplavily část Yangonu. V Nay Pyi Taw byly taky bouřky těsně před naším příletem. Až teprve dneska nás to v Yangonu chytlo a leje. Ale ono to vlastně není špatné. Všechno je mokrý, jasně, ale tolik to nevadí, protože je pořád teplo.

středa, 7. června 2017, Sittwe   

Včera ráno jsem se šel projít horkýma ulicema. Nedaleko je opuštěná mešita, protože všechny muslimy vyhnali před pěti lety z centra města do slumů, normálně se tu po ulicích lynčovalo.

Kolem poledne jsme se vydali na letiště, v Yangonu si vyzvedli kufry, zase je odevzdali do jiného letadla a odletěli do Nay Pyi Taw. Nikdy jsem tu nebyl, je to opravdu zvláštní místo, nepodobné zbytku Barmy. Účelově postavené město v podstatě uprostřed ničeho, osmi a víceproudové dálnice, po kterých skoro nic nejezdí, nákupní centrum jako kráva – vlastně první plnohodnotně západní, které jsem tu viděl. Ve městě nebydlí skoro nikdo jiný než úředníci, expati a obslužný personál všech těch vládních úřadů. Není to tak příšerné jako třeba Astana, přecejen je tu aspoň teplo a zeleno, ale je to úplně jiný svět.  

Už se to zas krátí. Těším se domů, ale pobudu tam jen týden a pak zase mizím do Tel Avivu.

pondělí, 5. června 2017, Sittwe

Létají tu netopýři macatější než zdejší havrani. Viděl jsem letku včera pozdě večer, ale v té tmě jsem se zdráhal věřit tomu, že ty velké pomalé stíny jsou opravdu netopýři. A voni jsou.

Konečně sprchlo a trochu se ochladilo. Vypadl proud. Jíme místní silnou rybářskou polívku a srkáme z ulit mořské šneky.

Moře je kalné a zvlněné, v dálce se z vody tyčí rozpálené skály.

Nemůžu chytit hotelové wifi, ale vidím jedno z jedné velké francouzské nevládní organizace, která dělá smíšeně dobrou práci, občas i míň dobrou. Jejich velký šéf-šéfů a zakladatel Frederick si mě jednoho večera v Bengházi posadil naproti sobě a pustil do mě plnou palbu francouzské ukřivděnosti co jsem o nich v tom smyslu někde řekl. Pak se ukázalo, že si spletl Marky a chtěl takhle přišpendlit Marka Š., který skutečně něco takového někde řekl. Trochu ho ta záměna umírnila, ale ne úplně. To jejich zdejší heslo nicméně neznám a ptát se mi nechce. I já si myslím, že to za ty prachy dělají spíš blbě.

neděle, 4. června 2017, Sittwe

Včera kolem šesté ráno jsem se šel podívat na trh u zálivu, už v tu hodinu plný lidí, na konci u pobřeží prodávají maso a ryby. Ze země, v blátě. To by ještě asi šlo, zřejmě se to tak dělá odjakživa. Pobřeží je plné odpadků. To je horší, je to takhle skoro všude a upřímně nechápu jak to, že to těm lidem nevadí.

pátek, 2. června 2017, Sittwe

Od úterka jsem vlastně pořád v pohybu. Z Ruzyně na Heathrow, už tam naštěstí dali dohromady ten hrozný systémový kolaps British Airways, co se jim stal v sobotu. Pak Hong Kong, jel jsem se podívat do Kowloonu, ale staví se tam všude tak zběsile, že jsem většinu času bloudil krytýma uličkama pro chodce a nakonec to vzdal a jel zase zpátky na letiště. V Yangonu v hotelu jsem byl kolem půl druhé ráno, hned ráno jel zase zpátky na letiště a do Sittwe. Před pár dny tu byl cyklón, jsou tu popadané stromy, elektrické vedení a billboardy. A tady jsem rovnou nasedl do auta a jeli jsme do Mrauk U. Přijeli jsme tam akorát na večeři a já už hodně potřeboval do postele. Dneska od pěti ráno jsme chodili po pagodách, teď večer jsme dorazili zase zpátky do Sittwe a práce tím vlastně teprve začíná.

Vyšťourali z konektoru chuchlůvku a telefon se zase nabíjí.

pátek, 19. května 2017, Gaziantep

Město je úplně jiné než jsem čekal. Očekával jsem beton, prach a nepořádek jako v Tunisu, navíc hraniční města bývají hezká málokdy. Ale Gaziantep je dobře udržované a zelené místo, víc podobné středomoří než blízkému Východu. Neplánoval jsem, že bychom mohli chodit po ulici, ale hned první večer jsme seděli ve venkovní restauraci spolu s místními i řadou zápaďanů.

Dny jsou dlouhé a vyčerpávající jen když sedíš u stolu, snažíš se soustředit a skládat z toho guláše v hlavě něco s čím bychom tady mohli a uměli pomoct. Na konci většinou chci zalézt zpátky do svého pokoje a ven vyrážím jen ze společenské slušnosti nebo se k tomu donutím, že bych teda jako měl i něco vidět.  Ale když to udělám, je to dobré, jako vždycky. Staré město Gaziantepu, kamenné pevnosti, mešity, pistácie a koření, sušené lilky v dlouhých copech, kníratí strejdové s cigárem, holky v krátkých sukních, holky se šátky a pak i ty v nikábech, u kterých se člověk chca nechca neubrání dojmu, že vypadají jako strašidelné černé kuželky. Před pár lety bys tady nikáb nepotkal ani náhodou, říká Manfred. A to je pravda skoro v každé islámské zemi od Tuniska po Indonésii. Stávají se víc konzervativní.

Olga mezitím chodí za Dušanem do studia a jsme technicky vzato v procesu nahrávání desky. Takový model je asi nejlepší – ať to začne od nich dvou, a my tři ostatní jsme to proaktivně navrhovali. Olžiny písničky, ve kterých si je jistá, nakonec většinou stejně fungují nejlíp. A ježto každý z nás má nějaký názor, rozmohla se nám v kapele neplodná demokracie. Ale naštěstí jsme to už zase utnuli. Ty demáče, co jsme nahráli s Dušanem jako kapela, znějí dobře. Ono je to občas těžký dát dohromady i prakticky.

Almela má Mekyho Žbirku a Kafka Band v Brémách a Johannes Benz.
Olga má Michala Hrůzu a Kašpárka v rohlíku.
Hop má taky Kašpárka a k tomu Bratry Orffy a domácnost pendlující mezi Prahou a Krnovem.
Já momentálně celkem intenzivně cestuju kvůli práci, k tomu mám Alaverdi a nárazové akce typu Microbphone v Tel Avivu, nepočítaje v to další drobnosti, jako že někdo na chalupě tu trávu sekat musí.
Co je ještě zásadnější – dali jsme se dohromady jako bezdětní, ale teď máme dohromady v kapele sedm dětí, takže práh toho být ochoten jen tak někde trávit čas se výrazně zvýšil. Takže to není úplně máček a vzhledem k tomu, že tentokrát zatínáme finanční sekeru poměrně hluboko, doufám, že se nám to všechno povede, bude to pěkné a někdy to i splatíme.

Ale co naděláš – ve zpětném zrcátku už ta koordinace ani ty prachy nebolívají a člověk je rád, že z toho něco vytřískal – v tomhle případě desku. Aspoň pro mě to takhle vždycky bylo.

Plány na Microbphone v Tel Avivu jsou čím dál bizarnější. Marvin to musel zrušit, ale povedlo se změnit už koupenou letenku a místo něj jsem sehnal Vojtu Kalinu, dudáka celkem pražských Pipes&Pints. Zvláštní je na tom hlavně to, že Vojta je stejně jako Marvin můj bratranec, byť o koleno vzdálenější. Styděl jsem se organizátorům přiznat už naše příbuzenství s Marvinem, páč to spolu s tím švihlým projektem vypadá jako nějakej východní podvod. Teď už to ale zamlčím tutově, minimálně dokud za sebou nebudeme mít úspěšný workshop – jinak bych musel říct “you know, the bagpiper – my cousin – he had to cancel, he had to cancel! But you no worry my friend, I have another bagpiper, he also my cousin!”. Zní to poněkud arabsky a myslím, že v Tel Avivu by si toho všimli. Dost na tom, že tam pojedu se štemplama z Tunisu a Káhiry a Benghází a Ammánu a Ramallahu a teďkonc Gaziantepu na hranici Sýrie.

That said, máme letenky a já se na to vlastně dost těším, byť jsem to chtěl ještě minulý víkend celé odvolat (má moudrá žena mě nakonec udržela). To nějak snad dáme, je to výzva a taky se mi na tom líbí to příbuzenský propojení s člověkem, kterýho vlastně skoro vůbec neznám – podobný to bylo s Marvinem na začátku Alaverdi.

V Istanbulu na letišti jsem se potkal s Radkem B., čerstvě rozvedeným a letěli jsme spolu do Prahy. Celkem mě tím zklamal, abych pravdu řekl. Vůbec to teď zase nějak lítá. J. se rozešla s Fredem. Rodiče nechali utratit kočku Zuzanku a umřela Maraka, dvojnice mi.pu.

pondělí, 15. května 2017, Gaziantep

Syrští soudci jsou vážnější, tišší než znám odjinud. Jsou poměrně soustředění a chodí na čas, což je taky nebývá vždy. Ne že by soudci, kteří strávili většinu kariéry pod Asadem byli nutně všichni bůhvíjací správňáci, ale tihle všichni utekli ze země když byli nuceni vojáky a tajnýma službama podepisovat tresty smrti pro pokojné demonstranty, vydávat zmučené mrtvoly rodinám a vystavovat papíry s falešnou příčinou smrti. Jejich domy a často celé čtvrti jsou zničené, viděli vesnice celé vyhlazené provládními milicemi z Íránu nebo Libanonu, někteří utekli před válkou na východ a potom zase těsně před Islámským státem sem do Turecka.

Venku je slunce. Lidé jsou mrtví a nic se s tím nedá dělat, kvetou pistácie, svět běží dál a moc se o to nestará.

A oni tady visí v časovém i legálním vzduchoprázdnu, čekají. Snad to jednou skončí a na těch sutinách se začne znovu stavět. A že bude co! Vláda na opozičních územích vypálila archivy, neví se komu patří jaké pozemky, kdo je kdo, kdo má diplom. Milióny lidí utekly, budou se asi chtět vrátit, ale často není kam, když jejich domy jsou zničené, nebo je prý vláda cíleně osadila loajálníma rodinama íránských a jiných milic.  Jsou tam spousty dětí, které buď o rodiče přišly, nebo se narodily už během války a neví se komu. Některé z nich nechaly za sebou evropské holky, které si přijely vzít bojovníka Islámského státu, povily dítě a pak utekly zpátky do Evropy bez něj. Takových případů je hodně.

A co dělat se všema těma dětma a adolescantama, kteří v podstatě nikdy nechodili do školy, nic neumějí, a jsou radikalizovaní islamisty – víc zvyklí koukat na hlavy napíchnuté na kůlech než do učebnic?

sobota, 22. dubna 2017, Tunis

Koupil jsem pět kilo datlové pasty, pět litrů olivového oleje, v tržnici něco okry a pár bergamotových citrónů. Dary města Tunis tímto považuju za vytěžené.

Dneska jsem vstal kolem půl sedmé, venku bylo slunečné ráno, palmy voněly svou typickou připálenou vůní. Byla dost zima a voda byla ještě horší, ale vzdát jsem to už nemohl. První dva bazény jsem v tom ledovém bazénu lapal po dechu, což poněkud ztěžuje plavání když se potřebujete nadechovat jen každé třetí tempo. Ale i tak to stálo za to.

Když mě začaly brnět prsty u nohou, šel jsem na snídani.

 

středa, 19.dubna 2017

Zase ty obavy nad diářem. Tak nás opravdu zvou s Microbphonem do Tel Avivu. Jsem sice na jednu stranu polichocenej, že mě chtějí dvě různá Česká centra na dvě různá místa ve dvou úplně různých jakože-uměleckých rolích (ta druhá jsou ILLE v Bruselu), na stranu druhou mám ovšem trochu obavy, aby se to všechno stihlo bez průšvihů a ideálně bez přílišných nedopečeností. Ale snad to nějak půjde.

Je to tentokrát pozoruhodný řetězec. Na natáčení klipu Zapomenout zmínila Máša HotKarot a mně bylo okamžitě jasný, že s nimi musí Alaverdi něco udělat. Tak jsem se seznámil s Lubošem a potažmo s MaTerií. Ta zase zvláštní shodou okolností zrovna začínala studovat v Singapuru, kudy jsem občas jezdil do Barmy. A tam jsme nad pivem v Geylangu vymýšleli všelijaké ptákoviny, včetně kváskového workshopu a taky tadyhle Microbphona, které jsme posléze většinou i realizovali. Toho si nějak všimla tutok Denisa Kera a než se nadějeme, letíme sami dva s Marvinem a s dudama do Tel Avivu, nestačíc se divit.

Je to takovej typicky alaverdí příběh, řekl bych. Alaverdi jsou vůbec takový Forrest Gump rokenrolu.