pondělí, 2. prosince 2019, Yangon

Lidé spjatí s bývalým režimem jsou v Barmě jiní než si pamatujeme od nás.

My jsme byli zvyklí na socialistickou vládu dělnických primitivů, kdežto tady jsou ti lidé spíš taková vládnoucí manažerská třída, která je lépe vzdělaná a živená a kouká obecně na prostý lid z patra. Ten režim byl teoreticky socialistický, ale byla to především tvrdá vojenská diktatura, podobnější spíš latinskoamerickým zemím než středoevropskému komunismu.

pátek, 29. listopadu 2019, Myeik

Datová síť je tu poslední třeba dva roky bezvadná a levná a můžeme si domů denně volat s videem. Pro třetí svět je to typická situace. Úplně vynechal fázi počítačů s internetem a nastoupily rovnou mobilní telefony a mobilní data. 

Laime mi na dálku ukazuje nové samolepky s různýma zvířecíma mláďátkama a popisuje mi je, seč jí slovní zásoba stačí. Většinou stačí, ale i když ne, ví si rady: 

“Tady je opičátko, tady je kočičí – pičátko …”, vysvětluje pohotově. 

středa, 27. listopadu 2019, Yangon

Na skok v Yangonu, protože to z Nay Pyi Taw nešlo do Myeiku najednou. Aspoň jsme se sešli s UKM domluvit se co by šlo dělat pokud se ho opravdu pokusí zavřít. 

Zašel jsem taky na reflexní masáž a bylo to dobré, ale brali to tak důkladně, až mám modřiny na lýtkách a bolí mě chodidla. Ale zdá se, že mi tím spustil v orgánech nějaký očistný proces, protože jsem hned potom dostal zimnici a průjem, v noci jsem se potil v posteli, ráno vyčůral tmavě žlutou moč a od té doby je mi báječně, vlastně o dost líp než předtím. 

úterý, 26. listopadu 2019, Nay Pyi Taw

Nay Pyi Taw, město duchů zakletých do křídel pětimetrových mahagonových dveří poloprázdných hotelů. Potkali jsme se mimochodem s Maelem Reynauldem, který toho o Barmě hodně ví a vyplatí se ho poslouchat. Po pracovním programu jsme se ocitli na domácí večeři i s několika poslanci z etnických států, byl zrovna shanský Nový rok. Poslanci s sebou přivezli zajímavé lokální kořalky, například rýžovici s macerovaným ženšenem a goji, kořalku s ume švestkama a mocnou česnekovici. Ale nepřeháněli jsme to. 

pondělí, 25. listopadu 2019, Mandalay

Celých pět dnů mi v hlavně zní písnička “Feeble Screams” od norské blackmetalové kapely Burzum. Začíná takovým charakteristickým syntezátorovým zvukem a někde za zdí mého pokoje je výtahová šachta, ze které se při každém pohybu výtahu ozve velmi podobný zvuk. Velmi potichu, ale stačí to na to aby mi v hlavě hned naskočil ten zbytek. 

Potkali jsme před hotelem čirou náhodou Min Ko Nainga, kterého si velmi vážím, a který je tu v podstatě takový Václav Havel. S tou výjimkou, že Havel šel v roce 89 na Hrad a Min Ko Naing v roce 88 zase zpátky do vězení, protože tady se tehdy převrat nekonal. 

Buddhismus vs. Ora et Labora

Buddhismu, aspoň tak jak ho znám odsud, by podle mého názoru prospěla trocha toho Labora. Nelpění na hmotných statcích je jedna věc, ale to, co je míněno jako odpojení od věcí pozemských, se podle mě může zejména ve veskrze lidském prostředí klášterů změnit v obyčejnou fyzickou lenost. A ta, jak známo, bývá obvykle doprovázena i leností ducha. Potom je z toho v zemi ten všudypřítomný nepořádek a zanedbanost (hodně z toho je dáno složitějšími problémy, ale hodně by taky šlo vyřešit kdyby někdo vzal do ruky koště), nebo fakt že se tu pořád učí ze sto let starých britských učebnic i když dávno už nikdo neumí anglicky. Mám pocit, že nějaká evropská infúze pracovitosti do buddhistického prostředí a naopak buddhistického pohledu na svět do toho evropského, pokud by byly citlivé a přinesena ze svobodné vůle dotyčných, by mohly být velmi prospěšné pro obě strany. Vždycky se mi při tom vybaví starý francouzský buddhistický mnich Matthieu Ricard, který je podle mě toho velmi dobrým příkladem. 

úterý, 19. listopadu 2019, Incheon Seoul

Let s korejskými aerolinkami a pobyt na letišti ve mně potvrdil pocit, že Korejci jsou trochu divní. Taky jsou často nepříjemní, což ještě já dostávám ve slabé verzi, ale třeba S. z Barmy v té plné, jakožto v jejich očích ještě nižší národnost než já. Ale ta kuchyně a její využívání fermentovaného jídla, to je opravdu skvělé. 

pátek, 4. října 2019, Jeruzalém

Dny jsou naplněné od rána do večera schůzkama; pokud potom ještě můžu, jdu psát barmský projekt. Probouzím se s mlhavýma pochybnostma co tu dělám, ale během první schůzky a druhého kafe se to většinou rozpustí. Projekt jsem dopsal, i když z něj nemám tak dobrý pocit jako před čtyřmi lety. Ten předchozí z těch asi šedesáti projektů skončil na prvním místě, což mě dost překvapilo. Tak snad tenhle doleze aspoň přes čáru. Ale i časy se mění, takže člověk nikdy neví. 

K. mi v něčem připomíná L. kdyby nebyla taková bábovka. Krásná holka, takovým čistým způsobem, vůbec nenosí makeup. Vzdělaná a intelektuální a taková jaksi celkově na úrovni – elegantně oblečená, dělala právničku támhle a na mezinárodním tribunálu tuhle, správně drží vidličku, je předurčena k tomu aby se její vkusně vybrané punčocháče třely o kožené sedačky kvalitních vozů a prsty hladila ušlechtilé kovy diskrétních barev. Je to vlastně normální holka a umí chytnout rukou mouchu v letu, ale je to zároveň i jiná lidská třída, a kromě toho už i jiná generace co má skoro urážlivě pozdní data narození – v tomto případě 1990. 

Jedeme zpátky na letiště, izraelští profileři spatří blízkovýchodní razítka v pasu a uslyší o Ramalláhu a hned si nás všechny čtyři vytáhnou na důkladnější péči. Ale s tím jsme počítali a vlastně člověk tenhle jejich systém i trochu obdivuje – nesmlouvavý, ale celou dobu zdvořilý a podle všeho dost efektivní. Být ovšem Palestinec nebo nějaká jiná podezřelá národnost, byla by ta péče asi ještě větší a možná ne tak zdvořilá. V našem případě pořád v podstatě chtějí abychom se někdy vrátili a taky abychom je po Evropě pokud možno nepomlouvali.

středa, 2. října 2019, Ramalláh

Všude stojí nové věžáky s vápencovým obložením, hodně z nich prázdných, jako duchové. Taky velké budovy nefungujících ministerstev, zaplacené bůhvíkým. Město je jinak přívětivější než si ho pamatuju z doby před čtyřmi lety, i když pro lidi které nezajímá Arafatovo mauzoleum toho pořád nemůže nabídnout moc.  

Pokaždé když přiblížíš oko, najdeš nové dělení na nesmiřitelné tábory, jako takový zvláštní kaleidoskop. Tak zdálky máme samozřejmě Izraelce a Palestince. Potom jsou tu Palestinci, rozdělení na Gazu pod Hamasem a Západní břeh pod Fatahem. V rámci Západního břehu jsou pak ti, kteří jsou s vládou a ti kteří spíš proti ní. Ti proti ní se pak rozpadají na další a další frakce. Je to v podstatě docela malé prostředí, takže to nakonec dospěje k omezenému počtu starých mazaných kocourů, z nichž každý hraje své hry s některými a proti jiným. A v tom vrchním patře jsou to takové rotující dveře, které zrovna třeba tady v oblasti spravedlnosti o které mluvím, vynesou tutok kocoura do židle předsedy Nejvyššího soudu, aby ho potom zase jiní kocouři svrhli a posadili tam sami sebe a své kamarády, aby on zase z jiné pozice přesvědčil Abbáse aby udělal čistku mezi soudci a zbavil se tak těch druhých šmahem všech. 

Tomuhle nedůstojnému kolotoči přihlížejí západní ambasády, UN a EU a většinou se neodvažují ho kritizovat i když ho mocnými penězovody celý platí. Neodvažují se protože na výtky uslyší tirády o tom že za všechno zlé může izraelská okupace (to je reálný a velký problém, samozřejmě, ale nemůže zase úplně za všechno). Neodvažují se taky proto že čekají jak se věci vyvinou, klíčový moment typicky prošvihnou a pak už je zbytečné něco říkat. Neodvažují se i proto, že rotujícím diplomatům (z nichž tu většina stráví jen pár let) radí stálí palestinští zaměstnanci jejich ambasád, kteří mají vlastní loajality a vlastní příbuzné v té či oné soupeřící partě. A nakonec se západní diplomati neodvažují i proto, že mají rozjeté projekty, do kterých se jim nechce hodit vidle, protože co pak s těma penězma a hlavně by to taky v Bruselu, Ottawě nebo Amsterdamu vypadalo jako jejich neúspěch. A tak radši neříkají nic, nebo to nějak neurčitě promumlají a jede se dál jako by nic. 

Je to velká ostuda. A dokud zahraniční dárci nebudou daleko přísnější, věci se moc nezmění, protože druhá strana ví tohle taky a naučí se že jí všechno projde. Což ostatně do velké míry, byť v jiných problémech, platí i o vztahu USA a Izraele.