středa, 3. října 2018, Tunis

  Jako obvykle tady, říkám si, že to vlastně není tak špatné. Něco se zase dozvím a naučím když budu chtět, ti lidé jsou nakonec fajn a do toho hotelu se vlastně rád vracím. Vlastně když tu denní rutinu popíšu a představím si, že bych si takhle stěžoval sobě samému v době, kdy jsem velmi chtěl v práci cestovat, nejspíš by mi mé mladé já dalo pár facek. Brzy ráno vstanu a jdu si zaplavat v otevřeném bazénu pod palmami, slunce vychází a zdálky šumí vlny Středozemního moře. Pak jdu na velkou snídani, pak si zamedituju a začne práce. Kolem páté skončíme a kolem sedmé jdeme někam na večeři – v tomhle případě jednou na rezidenci švédského velvyslance a jednou do hogofogo restaurace The Cliff. Pak jdu spát.

 

pondělí, 1. října 2018, Řím Fiumicino

Probudil jsem se ráno nervózní. Kromě toho mě obcházel takový divný smutek. Jestli je za tím ta cesta nebo nahromaděná práce – nevím. Jestli bych neměl dělat nějakou jinou práci. Jestli se nepoutáme s chalupou na zaprděnej dvoreček místo abychom byli otevření novým věcem a jezdili po světě, že by taky děti nabraly nějaké nové vhledy. Že bych se vůbec měl víc věnovat dětem a co bych měl dělat abych je víc rozvíjel. Že nechci jet do Tunisu a trávit tam čas. A všechny ty další cesty do konce roku, že bych prostě chtěl být radši doma. Že se něco podělá v nových programech, které teď začínáme a musíme se v nich lecos naučit a já zatím nevím jak to půjde. Že nestihnu napsat projekt s deadlinem za tři týdny. Jestli mě vlastně ještě vůbec baví hrát na kytaru nebo jestli to dělám už jen ze setrvačnosti. Prostě všechno možný.  Usnul jsem na pár minut v letadle z Prahy a probudil jsem se už v normálnější náladě.

I tak mám pocit, že se v životě možná zase blížím nějakému rozcestí. Baví mě tedy ještě hrát na kytaru? Budu pít nebo se na to definitivně vykašlu? Jak dlouho chci dělat tuhle práci? Budu se věnovat chalupě nebo budeme radši jezdit na výlety a cesty?

Dal jsem si dvojité espresso, tyčinku s Nutellou a lékořicový Tic-Tac. To taky trochu pomohlo. Itálie, viď.

 

úterý, 11. září 2018, Washington

Spánek mám tentokrát rozhozenější než obvykle, a tak se budím kolem druhé ráno. Pak se tak do šesti převaluju, protože na čtení se cítím příliš utahanej a taky doufám že přecejen zaberu. A taky že jo, tak kolem tý šestý to na mě přijde, akorát to už zase za chvíli vstávám a začínám den unavenej. Na pobřeží míří hurikán Florence, snad stihnu odletět než dorazí. Je vlhko a pod mrakem a najednou se oteplilo, ale já trávím stejně skoro všechen čas v uzavřených místnostech bez přístupu denního světla, tak si toho ani skoro nevšimnu. To dokonce tentokrát i v hotelu, v neobvykle nóbl Grand Hyatt, kde mé okno vede jen do obrovského vnitřního atria, takže je to trochu jako bydlet v obchoďáku. Mám tu tentokrát málo času, to je pořád něco. Snad se stihnu zajít podívat aspoň do knihkupectví Kramer’s.

 

středa, 25. července 2018, Dublin

Je to pravda, Irové fakt vypadají zhusta jako takoví naštvaní alkoholičtí skřítci jak je znám z filmů. V Dublinu je pěkně a překvapivě horko, asi je to teď tak všude. Evgeny mi poradil tip na výlet na útesy v Howth a nakonec se ke mně přidala skupina dalších. Takže Rus poradí Čechovi kam jít v Irsku na útesy a s ním se vydají Tibeťan z Kanady, Mexičanka, Američanka, Slovenka z Barcelony, Keňanka, Němec a Súdánka. Navíc takoví, kteří se věnují vývoji kryptovaných komunikačních aplikací. Jedenadvacáté století. Mořští racci jsou zblízka opravdu velké bestie. Někde támhle za mořem je Liverpool, ale u domů na útesech jsou vysázené palmy. Některé útesy jsou celé porostlé obrovskýma kapradinama, celé je to zelené, od moře duje vítr a vypadá to celé dost jako v Irsku. Zpátky dole jsem si na sluníčku před dřevěnou hospodou dal Guinnesse, rybí polívku a čtyři místní ústřice. Místní ústřice jsou skvělé. Stejně jako všechny ústřice je to takový koncentrovaný panák moře, který tě na několik vteřin přenese do vody někde v příboji, houpaného vlnami a větrem a křikem racků nad tebou.

 

pátek, 1. června 2018, Mawlamyine

Jeli jsme do Mawlamyine vlakem, což bylo velmi dobré rozhodnutí. Sice to trvá o pár hodin déle, ale lze si tam natáhnout nohy nebo chodit okolo a jede se pozvolnou barmskou krajinou mezi vesnicema, rýžovými poli, střídá se déšť a slunce, a promoklí buvoli odevzdaně sledují projíždějící vlak. Konečně jsem taky opustil projekt s luxusními hotely a přidal se k tomu našemu obvyklému, kde jsou všechny materiální požitky docela obyčejné. A moc mi to vyhovuje, cítím se takhle líp. Čímžto nic proti tomu občas přespat v Hiltonu.

 

středa, 30. května 2018, Yangon

Přiletěli jsme do Yangonu a hned jak jsme dojeli do hotelu, spustil se strašný vichr a déšť, ve kterém bychom asi nepřistáli a museli to nejspíš otočit někam jinam. V tomhle globálním světě člověka i tak trochu zarazí, když přijde do báru na druhém konci světa a v báru sedí Bára, která ještě předevčírem postovala fotky z litevského skanzenu Rumšiške.  Tak jsme šli ven na pivo. A dneska v pět ráno, ještě s D., podívat se na Schwedagon. Není to už samozřejmě takové zjevení jako to pro mě bylo poprvé před devíti lety, ale i tak je to velmi mimořádné místo.

 

pondělí, 28. května 2018, Mandalay

Prší tu tak hezky způsobně v noci. Za tmy začne bouřka, vyprší se to a ráno je zase sucho. Byli jsme se podívat do Golden Monastery, což je takový dřevěný vyřezávaný buddhistický folklór. Přišla bouřka a déšť a ochladilo se a já jsem sám plynul v tom slejváku rozehřátým venkovním bazénem.

Dá se na to zvyknout, na tyhle luxusní hotely. Ty snídaně, nadýchané ručníky, francouzská mejdlíčka, župánky a koberce s extra dlouhým vlasem. Ale když si vezmu, co takhle z Barmy uvidí třeba tadyhle mé staré kolegyně soudkyně, zjišťuju, že toho moc není a ten obrázek budou mít asi dost jiný. Vidíme hotely, vidíme z dodávky co je okolo silnice, vidíme letiště. Utvrzuje mě to v tom, že dokud budu chodit, budu rád zkoumat města pěšky. A že bydlet v laciných hotelích je sice méně pohodlné, ale tak nějak to kalibruje člověku co je normální a staví ho to zase nohama na zem.

 

neděle, 27. května 2018, Mandalay

Posledních pár dnů proběhlo v mlze. Začalo mě bolet v krku jako snad ještě ne a jednu mandli jsem najednou měl asi dvakrát větší než tu druhou, k tomu obvyklá zimnice, prostě taková ta typická chřipečka, která na mě z neznámých důvodů přijde jednou nebo dvakrát ročně ať dělám co chci. Tak kloktám slanou vodu a posledních pár nocí propotím triko i polštář a když v šest ráno vyleze slunce na mandalayskými horami za mým oknem, cítím se znovuzrozený. Dneska je to snad už zase na dobré cestě a jako vždycky je takovýhle stav dobrá příležitost se trochu vyčistit. Bydlíme tentokrát nóbl v Hiltonu hned vedle královského paláce, což je takový samostatný čtvercový ostrov o straně asi dva kilometry dlouhé a obehnaný širokým vodním příkopem a oblým červeným cimbuřím. Mandalay je takové, jaké si ho pamatuju před čtyřmi lety – vlastně jako takové velké prašné nic bez jasného centra, kde jsou všechny domy hranaté a nemají víc než pár pater. Oproti začernalým a zdobným koloniálním činžákům v centru Yangonu je to velký rozdíl. Šel jsem se taky podívat do pagody na vrchu Mandalay Hill, odkud je vidět plochý zelený kraj a hory okolo něj. Slunce už zase pomalu zalézá, nad horami jsou těžké bouřkové mraky a dlaždice okolo pagody jsou tak rozpálené, že se to dá naboso sotva vydržet.