Category: Deník

Krátké kytarové video s Matěm nakonec nebylo tak úplně krátké, ale byl to aspoň pro mě velmi příjemný rozhovor.

Pokračuje studený květen. Já jsem zašel k doktorovi, ale ten nic zásadního nezjistil, čímž se mi ulevilo a zašel jsem včera na COVID očkování. Pracuju a taky skládám pro Alaverdi, po delší době mi to jde. Chodil jsem taky minulý týden do práce, protože jsme najali kolegyni ze Španělska a přivezli si ji na úvodní týden. Byl to veliký nezvyk. Je pravda, že různé důležité vrstvy komunikace se při kontaktu online ztrácí a po nějaké době to začne chybět a ta koordinace se začne rozkližovat. Ale ten koncept, že by se měl člověk každý den prodírat městem do nějakého cizího baráku (kde o pauze ani nepohladí dítě, ani nezaloží chleba), jen aby tam seděl jako rukojmí a dělal to, co může zrovna tak dělat doma – to je věc, ke které se budu snažit už na pět dní v týdnu nevrátit. I když jak tak koukám na pracovní kalendář, který se formuje na další rok a půl, bude toho hodně.

Už zase žijeme v Praze. O víkendu jsme byli na chalupě jen s Žilvinasem a přibrali jsme k sobě opět i Maťa. V sobotu jsem se probudil znovu s náběhem rýmičky a bolehlavu, ale bylo mi trapný přiznat že je to zpátky, tak jsem si vzal Ibalgin a ono to přestalo. V neděli už to bylo dobré. Zasadil jsem všechny sazenice a postavil základ dřevníku. Cestou zpátky jsme se stavili na pikniku na hřišti Mrázovka s Jelenovýma, Smetáčkovýma, Königovýma a dalšíma. Bylo to fajn a osvěžující je zase vidět. Kdo by to byl řekl, že Štěpán bude jednou běhat v montérkách a opravovat dům a stodolu. Ale je fakt, že i v těch montérkách vypadá na fotkách velmi rokenrolově. 

Vůbec to byl takový docela inspirovaný týden. Hrál jsem na kytaru a skládal nějaké věci pro Alaverdi, myslím, že mi uzrál koncept na pátou desku. Mám čistou hlavu. S tou horečkou minulý víkend se zdá se opravdu něco změnilo a já si připadám, jako by ze mě spadla nějaká pavučina kterou jsem měl dlouho na sobě a já zase vidím jasněji. Aleluja.  

V neděli se prudce oteplilo a najednou je úplně jako v létě. Přijeli jsme do Prahy a až tam nám došlo, že než budu mít výsledek PCR testu, stejně se budeme stranit lidí a mohli jsme tam tím pádem zůstat. A tak jsem zašel na test co nejdřív v pondělí ráno a rovnou jsme jeli zase zpátky na chalupu, protože začínal další zářivý a horký letní den a my měli nulovou chuť strávit ho ve městě. Nabrali jsme k tomu Maťa, aby se taky vyvětral. Pak jsme si povídali, Maťo si hrál s dětma, děti se koupaly v rybníku, natočili jsme krátké kytarové video pro Maťův kanál a probrali ve stínu lecjakou esoteriku. Navečer mi už přišel výsledek a je to takový moment k zamyšlení nad našimi životy, že výsledek „negativní“ v nás kromě okamžité úlevy vyvolal hned i automatické „sakra“, když jsme si uvědomili, že dva týdny karantény nebudou a musíme zpátky do města. Pravda je taková, že se netěšíme na návrat světa jak býval. Přiznat si to je dobrý začátek. 

Tak jsme jeli zpátky do města modravým teplým soumrakem, obě děti přismahlé od sluníčka a úplně unavené. Já cítím poslední dozvuky chřipky, ale ten pocit restartu a nějaké znovu nalezené svěžesti mám pořád a jsem za to rád. 

Na trávníku se jednoho časně květnového dne objevila myšátka. Byla úplně hloupoučká a poprvé jsem na ně málem šlápnul. Zblízka vypadala skoro jako ptáčci, velké vykulené oči, přední nohy skrčené, vypadalo to že skáčou jen po zadních. Ani se nebála. Proč se utábořila zrovna tam, na takovém zranitelném místě, byla záhada. Příroda ji vyřešila o dva dny později v podobě zvláštního černobílého ptáka, kterého jsme tam do té doby neviděli. Podle barev by to mohl být ťuhýk, ale vypadal větší. Zaklovnul jedno myšátko a odložil si ho na trávník. Druhé vylovil zpod dřevěného schodu a zaklovnul i to. Odletěl s ním a za chvíli se vrátil pro to druhé. Za dvě minuty bylo po všem a trávník zůstal prázdný. 

Člověk se neubrání otázce proč to tak je zařízené. Ale na to už se snaží přijít lidstvo od počátku věků a ještě pořád to nemá. Možná s výjimkou buddhistů, kteří jsou v té otázce „proč“ pozoruhodně nezvědaví a zůstávají skoro úplně zaměření na to „jak“. To znamená jak vidět realitu čistě a ne zkresleně, jak se k ní stavět, jak pomáhat umenšovat utrpení ostatních i své. Takové křesťanství touží vysvětlit i proč to tak všechno je, čímž se zamotá do těžko řešitelných problémů když má spojit milujícího všemocného Boha s drsnou realitou vůkol. Proto je mi taky buddhismus blízký, připadá mi z toho co jsem poznal nejvíc pravdivý, nejvíc skutečný. I když pořád nechápu proč je to tak zařízené a kdyby na to existovala odpověď, rád bych se ji asi dozvěděl. 

Všechno bylo až do středy normální a pak mě složila nějaká blesková chřipka. Zatím nevím jaká, ale vzhledem k tomu, že po čtyřech dnech se cítím zase už téměř zpátky a že jsem neztratil čich, to je spíš obyčejná chřipka obecná. Zítra zajdu na PCR test, ale spíš jen pro sichr kvůli blízkým. Ale bylo to intenzivní a bolela mě u toho hlava, což se mi jinak nikdy nestává. 

Je zajímavé, jak horečka a ta související slabost a změněné vnímání dovedou člověka restartovat. Tři noci jsem se převaloval, koukal do stropu, potil se nebo se naopak klepal zimou. Bylo to nepříjemné, i proto, že hlavou mi k tomu šly různé věci, které jsem kdy udělal blbě, případně které jsem neudělal, nebo které dělám blbě nebo nedělám dodnes. Ostatní něco dělají, na něčem pracují a z tebe se všechna pracovní energie teď nějak vypařila. A co sis vlastně myslel že děláš tady s tímhle barákem u lesa? Není to ani k uživení jako sousedovic penzión, ani něco, co by k sobě vázalo další lidi a umění a energii jako Davídkova škola v Křižanech. Tihle dva kluci na rozdíl od tebe přemýšleli než do toho šlápli, kdežto ty ses tady zamanévroval do něčeho, kde jsi sice v přírodě jak sis přál, ale v podobě úplně jalový a neplodný, a teď budeš buď sedět a prďochovatět na vlastním dvorečku, nebo žít v pražské králíkárně, kde je ti to teď cizí a nevíš co tam se sebou. Že pandemie je právě příležitost změnit si trochu život, abys tam mohl nějak být víc a aby to nějak i fungovalo? Na co si to hraješ? Dyk po roce nemáš vůbec nic a stále naprosto závisíš na své vejplatě. V jiných oborech už o tobě skoro nikdo neví, nikdo od tebe nic nechce. Odejdi z práce a nemáte co jíst. A tak všelijak podobně. Ale vlastně to bylo dobré, měl jsem pocit, že po tomhle nezbytném sebedrásu se poprvé po delší době začínám zase na věci dívat konstruktivně. 

V sobotu ráno jsem se probral, ve studeně vlhkém tričku ale zdaleka ještě ne ve své kůži, ale rozhodně jaksi na druhé straně. Cítil jsem se odlehčenej, bylo mi veselo, začínal úplně nový den. Po dlouhý době mě bavilo hrát na kytaru. Teď už se cítím skoro úplně zdravej, ale ten dobrý pocit přetrvává. Od včerejška ke mně přichází i nějaké nápady a vhledy.  

Jak vidno, delší dobu jsem nic nenapsal. Nějak se mi do toho nechtělo, vlastně mi tohle psaní teď nějak nejde do ruky. Žijeme doma nebo na chalupě, podle toho jestli je zrovna otevřená škola. Je váhavé, vlhké jaro Dost pracuju a taky mě obcházejí různé druhy starých pochyb v nových hávech. Upekl jsem třeba chleba a postavil třeba zeď, taky zasadil fůru sazeniček, ale zatím to zůstává víceméně při starém. A tak to nebudu lámat přes koleno, žejo. 

Jakou má asi karmu takový Petr Kellner? Mínus za utrpení z predátorského půjčování a rozhodčích doložek? Plus za práci, kterou dal spoustě lidí? Minus za to, že naši zemi táhnul k Číně? Plus za to, že to třeba nakonec Čína spasí pokud se Evropa sebezničí, páč je pořád méně utrpení v normalizaci než ve failed state? Jak se to asi počítá u lidí, kteří měli dopad na mnoho dalších? Králové, předsedové vlád. Ale třeba i takový John Lennon, který dělá písničkama radost stovkám milionů lidí, ale podle všeho v osobním životě mnoho dobré karmy nasbírat nemohl. Je to otázka stejně zajímavá jako zbytečná. 

Jsme na den v Praze a je nám to tu povědomé i cizí. 

Už se těším na jaro.

Přišel silný vítr a polámal stromy, semínka u okna klíčí. Vzbudil jsem se v hlavě s veršem

„mrkni se do zrcadla

narostly ti tykadla“

Zatím nevím přesně co se mi mé podvědomí snaží říct. 

Pokračují chladné dny. V noci mrzne, přes den sněžívá, i když se sníh už na zemi udrží jen v zákoutích u lesa. Zuzka zdolala COVID, ale dostal ho Roman. Včera po více než týdnu vylezl ven a místo obvyklého energického sedláckého kroku se ploužil po hrázi jako zombík. Je to trochu strašidelný. Je spíš otázkou času kdy se to dostane i k nám, tak to snad nějak zvládneme. Víc s tím asi nenaděláme.