úterý, 12. června 2018

O víkendu jsme byli na chalupě a spíš se tak jen plácali a já si konečně i odpočinul. Chili rostlinky to kupodivu přežily a  některé vesele plodí, tráva roste jako o život – tohle je to období růstu, který je skoro strašidelný. Taky mi tou dobou bylo třicetdevět, ale skoro jsem si ani nevšiml. Měli jsme zkoušku s Worm’s – trochu míň dobrou než tu předchozí, ale pořád dobrou. Říkáme Jakubovi, až budeš chtět ten groove skončit, tak udělej nějaký hodně výrazný gesto podle kterýho se můžeme ostatní chytit. Víš co? Zvedni obočí! Jakub má totiž velké a srostlé obočí, ze kterého si děláme srandu už přes dvacet let.

 

čtvrtek, 7. června 2018

Dopadl jsem do Prahy rovnýma nohama a pořád jsem se ještě úplně nedohnal. Furt me trochu bolí v krku a navíc mě bolí ledviny, což je trochu divné. V pondělí jsme se stihli akorát přivítat s Alelií a dětma a hned jsem večer vytuhnul. V úterý to bylo trochu podobné, jen jsem se ještě učil repertoár a pil u toho mandalayský rum. Včera jsme měli zkoušku s Worm’s, kde nám to hrálo vysloveně dobře a ještě jsem pak přiblížil domů Davida Gaydečku, který mi přecházel před autem u Rudolfina. A teď jsem tady. Na balkóně rostou různé druhy chili, ale o tu druhou polovinu rostlinek, která je v tomhle hrozném suchu už tři neděle venku, jsem asi přišel. Uvidíme zítra. Což mi připomíná, že je vedro – je velké a suché vedro, už třeba ty tři týdny. Jako by byl konec srpna a ne začátek června.

 

pátek, 1. června 2018, Mawlamyine

Jeli jsme do Mawlamyine vlakem, což bylo velmi dobré rozhodnutí. Sice to trvá o pár hodin déle, ale lze si tam natáhnout nohy nebo chodit okolo a jede se pozvolnou barmskou krajinou mezi vesnicema, rýžovými poli, střídá se déšť a slunce, a promoklí buvoli odevzdaně sledují projíždějící vlak. Konečně jsem taky opustil projekt s luxusními hotely a přidal se k tomu našemu obvyklému, kde jsou všechny materiální požitky docela obyčejné. A moc mi to vyhovuje, cítím se takhle líp. Čímžto nic proti tomu občas přespat v Hiltonu.

 

středa, 30. května 2018, Yangon

Přiletěli jsme do Yangonu a hned jak jsme dojeli do hotelu, spustil se strašný vichr a déšť, ve kterém bychom asi nepřistáli a museli to nejspíš otočit někam jinam. V tomhle globálním světě člověka i tak trochu zarazí, když přijde do báru na druhém konci světa a v báru sedí Bára, která ještě předevčírem postovala fotky z litevského skanzenu Rumšiške.  Tak jsme šli ven na pivo. A dneska v pět ráno, ještě s D., podívat se na Schwedagon. Není to už samozřejmě takové zjevení jako to pro mě bylo poprvé před devíti lety, ale i tak je to velmi mimořádné místo.

 

pondělí, 28. května 2018, Mandalay

Prší tu tak hezky způsobně v noci. Za tmy začne bouřka, vyprší se to a ráno je zase sucho. Byli jsme se podívat do Golden Monastery, což je takový dřevěný vyřezávaný buddhistický folklór. Přišla bouřka a déšť a ochladilo se a já jsem sám plynul v tom slejváku rozehřátým venkovním bazénem.

Dá se na to zvyknout, na tyhle luxusní hotely. Ty snídaně, nadýchané ručníky, francouzská mejdlíčka, župánky a koberce s extra dlouhým vlasem. Ale když si vezmu, co takhle z Barmy uvidí třeba tadyhle mé staré kolegyně soudkyně, zjišťuju, že toho moc není a ten obrázek budou mít asi dost jiný. Vidíme hotely, vidíme z dodávky co je okolo silnice, vidíme letiště. Utvrzuje mě to v tom, že dokud budu chodit, budu rád zkoumat města pěšky. A že bydlet v laciných hotelích je sice méně pohodlné, ale tak nějak to kalibruje člověku co je normální a staví ho to zase nohama na zem.

 

neděle, 27. května 2018, Mandalay

Posledních pár dnů proběhlo v mlze. Začalo mě bolet v krku jako snad ještě ne a jednu mandli jsem najednou měl asi dvakrát větší než tu druhou, k tomu obvyklá zimnice, prostě taková ta typická chřipečka, která na mě z neznámých důvodů přijde jednou nebo dvakrát ročně ať dělám co chci. Tak kloktám slanou vodu a posledních pár nocí propotím triko i polštář a když v šest ráno vyleze slunce na mandalayskými horami za mým oknem, cítím se znovuzrozený. Dneska je to snad už zase na dobré cestě a jako vždycky je takovýhle stav dobrá příležitost se trochu vyčistit. Bydlíme tentokrát nóbl v Hiltonu hned vedle královského paláce, což je takový samostatný čtvercový ostrov o straně asi dva kilometry dlouhé a obehnaný širokým vodním příkopem a oblým červeným cimbuřím. Mandalay je takové, jaké si ho pamatuju před čtyřmi lety – vlastně jako takové velké prašné nic bez jasného centra, kde jsou všechny domy hranaté a nemají víc než pár pater. Oproti začernalým a zdobným koloniálním činžákům v centru Yangonu je to velký rozdíl. Šel jsem se taky podívat do pagody na vrchu Mandalay Hill, odkud je vidět plochý zelený kraj a hory okolo něj. Slunce už zase pomalu zalézá, nad horami jsou těžké bouřkové mraky a dlaždice okolo pagody jsou tak rozpálené, že se to dá naboso sotva vydržet.

 

pondělí, 21. května 2018, Nay Pyi Taw

Strávil jsem večer a noc v Yangonu, skoro jako doma, akorát tentokrát v nezvykle nóbl hotelu Sedona, u jezera severně od centra. Teď jsem v Nay Pyi Taw, úplnou náhodou hned vedle hotelu, kde jsme byli loni touhle dobou. I ten je víc nóbl než ten loňský, a tak chodím ráno do bleděmodrého bazénu pod širým nebem, hned nad kalným rybníkem pod kvetoucími stromy, občas mi na záda ťukají kapky deště a pak trávím chvíle opřený o břeh té čiré vody a koukám do té špinavé dole, s tmavě zelenýma řasama a hnědými pulci. Je to příjemné a trochu perverzní, jako když koukáš ze saténového divanu na sirotčinec. A říkám si že právě tam je líheň života a ta má voda je naopak ta nepřirozená. Ale stejně bych tam neskočil. Asi hlavně proto, že líheň života znamená, že se to rychle točí a většina těch věcí co se tam mrcasí v brzké době chcípne. A to já bych při vší úctě ještě nerad. Jako bývá jinde v pokojích Bible, tady je na stole Buddhovo učení, barmsky a anglicky. Přijde mi to dobré – i s tou Biblí, a tím spíš s Buddhou. Cestovatelé bývají vykolejení a citlivější, a taky mají většinou po večerech čas nazbyt. Proč jim nepodsunout něco důležitýho.

 

neděle, 20. května 2018, Dubaj

Dražanová kdysi říkala, že pokud přijde Apokalypsa, začne nejspíš v Dubaji. Myslím, že měla pravdu. Letištní plocha je rozpálená, vzduch je horký a vlhký až si člověk nejdřív myslí, že na něj vane odfuk z motorů letadla, ale ono ne, takhle tady opravdu je.  Horizont je v kalném nahnědlém oparu a vysoko na obloze nad hangáry se vznáší přízračná svislá stříbrná linka – to je mrakodrap Burj Khalifa, jako fata morgana nad pouští. A ten obrovský a pitomý luxus uvnitř, sporťáky a vodopády a zlato. A ty skupinky pákistánských a bangladéšských a bůhvíjakých dalších dělníků, co se v oranžových vestách a žlutých přilbách choulí do prachu betonových stínů venku.