23/7/2003
V Bolívii věci plynou jako po arabsku, všechno má dost času a nikdo se nezlobí, když autobus nejede třeba tři hodiny. Je to romantické, ale občas vás to stejně prostě naštve.
Odjezd do solných plání byl stanoven na jedenáctou (to se dodržuje, aby gringos nebreptali a nejeli s někým jiným), takže jsem věděl, ze mám dost času podívat se do místního miniaturního zaprášeného muzea mumifikace a trepanace (víte, co je to trepanace? No, staří Inkové prostě věřili, že se leckterý neduh těla i ducha vyléčí, prorazí-li se dotyčnému dostatečně velký otvor do lebky). Muzeum otevírá v půl deváté, takže pak stihnu ještě zajít na internet, který je tak od devíti.
Jenže - muzeum vůbec neotevřelo a v internetové kavárně čekali až někdo přijde a zapojí server. Na jedenáctou jsem dorazil do cestovky, kde mi včera slíbili, ze razítko do pasu pro opuštění Bolívie vyřešíme spolu. Dnes se divili, že ho ještě nemám. Včera mi udělali slevu, abych jel s nimi a ne s konkurencí, které je tu spousta, dnes to zkusili v tom smyslu, že jsem platil méně, a tudíž si musím vézt vlastní vodu. Je docela zajímavé se s někým přít se slovní zásobou typu ty-říkáš-levnější-včera,ne-voda-neříkáš, ale dobře to dopadlo.
No, a vyjeli jsme, kromě mě šest Francouzů. Neumím a nechci popisovat všechna ta další a další přírodní hýření, která se vynořovala z pouště, tak se zaměřím na tu odvrácenou stránku. Jak jsem se zmínil, cestovek se zhruba stejným programem je v Uyuni spousta, takže na zajímavých místech se občas potká více nez dvacet (dnes bylo nejvíc 24) jeepů po šesti sedmi turistech.
Celý den jsem tak osciloval mezi opruzem z toho, že jsem účastníkem zájezdu amatérských fotografů a vytržením z obrazů vůkol. Dnes táboříme v další poloopuštěné osadě v horách a Slunce ruku v ruce s andskými vrcholky předvedlo tak divutvorný konec dne, že je vše odpuštěno. Mimoto dostáváme pravidelně najíst, což se mně samotnému normálně také vždycky nedaří.
 

25/7/2003
Jsem opět v Chile. Zbytek výletu popisovat nebudu, jen zmíním, že andské kuriozity jsou nesmírné, řidič byl trouba a snad všichni turisté tu byli Francouzi. Asi před dvěma hodinama jsme prošli tuhými chilskými hranicemi, které popravdě oddělují civilizaci od třetího světa a chovají se podle toho. Hezké bylo, když si jedna holka spletla policejního čichače s obyčejným pouličním psíkem a odehnala ho od svého batohu ve stylu “jedešpotvoro!”. Celníci se tomu náramně divili a projevili zájem o obsah jejího zavazadla.
Teď sedím v městečku San Pedro de Atacama, což je taková ospalá a teplá ( po vražedném větru ve výšce 5000 m zvláště fajn) vesnice na severu Chile. Je tu hrozně moc turistů, tolik, že jsem nemohl sehnat ubytování a čím dál tím naštvanější chodil prašnými stezkami sem a tam asi hodinu. Všichni ti mladí gringos si to tu náramně užívají a ten jejich štěněcí entusiasmus mě dohřívá ještě víc, tak jsem byl v pokušení opustit město ještě dnes. Nakonec mi svitl bystrý alternativní plán – opiju se ( vůbec poprve zde) a přece jen zůstanu dozítra. Zatím to vychází skvěle.

 

26/7/2003
Jelikož mě včera v pozdních večerních hodinách popadla touha po volnosti, probudil jsem se dnes ráno na poušti za městem a zdáli na mě shlížel šestitisícový vulkán Licancabur. Podobně jako nedávno v Tupize, obloha hrozila bouřkovými mraky (což je komické, protože tu naposledy pršelo v třetihorách) a prudký teplý vítr proháněl uličkami mračna prachu.
V San Pedru čas stojí a návstěvníci ospale bloumají mezi domy. Když k tomu připočtete to, že díky vodě, která se tu bere bůhvíkde, je městečko jedinou zelenou oázou široko daleko, není to nakonec tak špatné místo. Za odpočinkem sem jezdí i samotní Chilané, jen jsem je předtím nepoznal, protože na rozdíl od bolivijských Indiánů si je s Evropanem splést lze. I jejich španělština je jiná - poté,co jsem se naučil jakž takž rozumět v Bolívii, jsem opět ztracen. Navíc se mnou v hostelu bydlí Australané a Irové, a tak mam pocit, ze nerozumím ani anglicky.
Odjíždím dnes do města Calama, což je pro mě taková přestupní stanice na cestě k oceánu a posléze už zpět do Santiaga. Spoje už zase jezdí načas a z prachu se mezi domečky a toulavými psy jako zjevení vynořil obrovský dálkový autobus s utrženou polovinou přední masky. Nevím proč, ale řidič byl oblecen jako Zorro, včetně širáku a černé pásky přes oči. S pasažéry jednal s důstojnou vlídností a po většinu cesty pak do mikrofonu měkkou španělštinou vyprávěl cosi, čemu jsem nerozuměl, zatímco pohodlný autobus svištěl pustou a rozervanou vulkanickou krajinou s pláněmi červeného stěrku.
Calama je další oázou v pustině, ale tentokrát je to už normální západní město. Hory na obzoru, v korunách palem štěbetají ptáci, ulice jsou dláždené a lidé navečer courají po pěší zóne. Vládne tu téměř středomořská atmosféra, a i když mi Bolívie učarovala více, je příjemné být zase chvíli v civilizaci.
 

28/7/2003
Když mě dnes v šest ráno vyklopil autobus do temné Caldery, nemaje mapu jsem strávil nějaký čas tím, že jsem hledal centrum. Pak jsem se ubytoval, na chvíli usnul, probudil se, vyšel ven a ejhle - vždyť já jsem zrovna na břehu Pacifiku! Celé to klidné městečko se svažuje k zátoce s přístavem, který se v sousední Bahia Inglesa mění prý v pláže bílého písku (zatím nevím, chystám se tam zítra). Zde tráví mnozí Chilané své letní dovolené, ale protože tu léto spadá zhruba na leden, teď je tu příjemně prázdno.
Vyšel jsem na útesy mezi oběma městy, které jsou prozměnu tvořeny černými lávovými balvany. Připádáte si tam jako v Říši obrů - ty kameny jsou tvarované jako normální malé oblázky, ale přitom mají v průměru třeba čtyři metry. Ze škvír vykukuje něco, co budou buď velké ještěrky nebo malí varani. V duchu této atmosféry, jestli znáte Saudkův komiks Arnal, na pláži stojí věrná replika Dračí skály.
Oceán je krásně čistý, ale na koupání to přece jen není, ani pro mě. Vzdálenosti a směr tady na poušti vážně klamou, a tak se z plánované dvacetiminutové procházky stal čtyřhodinový ostrý pochod. Zato jsem objevil areály těžebních společností (hezké na ostravský způsob) a místa, kam rybáři vyvážejí prázdné schránky škeblí a krabů (svou rozlohou smutné).
A cobydup je zase tma.