7/7/2003
Díky svému časnému vstáváni jsem byl už před polednem v městečku Copacabana u jezera Titicaca - ano - Titicaca. Milé a tiché místo, jen je tu hodně gringos, protože je to mimojiné hlavní báze pro výlety na Isla del Sol, kde se podle incké mytologie zrodil jejich národ (nebo samo Slunce?). Každopádně to nebude nic pro mě, protože netoužím sdílet mystická místa a momenty s pěti sty dalšími turisty, kteří si přitom povídají o fotbalu. Vedle holořitních studentů jako já tu samozřejmě nechybí ani ten klasický typ bohatého hotelového západního výletníka s foťákem s půlmetrovým objektivem (i když je jich tu relativně málo). Trochu mě štve, že v očích místních jsme všichni jedna sorta, a proto, když se třeba před nimi ukáže, že nosím foťák zabalený v ponožce, cítím se povznesen.
Odešel jsem za město ke břehu jezera, no a to bych to nebyl já, kdybych tam nevlezl, že. Vydržel jsem to sice jen asi dvacet sekund, ale bylo to very cool, v obou významech. Chtěl bych dnes z nějaké skály shlédnout západ slunce nad jezerem a už předem vím, že to nevydržím nefotit, i když myslím, že je to nesmysl.
Nad městem se tyčí Cerro Calvario, ideální vrch pro pozorovaní zapadajícího slunce. Bohužel jej právě pro tento účel doporučuje také Bible všech cestovatelů - Lonely Planet. Proto jsem se vyšplhal do kopce na pustý útes a zdáli je viděl jak se tam tísní. Kupodivu bylo mezi nimi víc domorodců.
Lezl jsem nahoru mimo cesty a případné uklouznutí hrozilo po chvíli místo odřeného kolena pádem s desetivteřinovým výkřikem, ale už to moc nešlo se vrátit a slunce už se chýlilo k obzoru. Nakonec jsem se uvelebil, prožil západ slunce a kdo by to byl řekl - najednou byla tma. To byl další lapsus, neboť jsem stále seděl na útesu, na nějž se šplhalo těžko už za světla. Nakonec z toho ale bylo jen několik horkých minut.
Dnes jsem také poprvé ochutnal Inca Kolu, nápoj, o němž Lonely Planet říká, že "tastes like boiled lollipops and has a radioactive urine hue", což ve mně přirozeně vzbudilo očekávání. Mohlo to být lepší. Bydlím ve svém hotýlku asi úplně sám, navíc hned o pár schodů výš je úžasná betonová střešní terasa, z ní vedou ještě další schůdky do kukaně - nejvyššího bodu domu - kde je záchod. Tam musí být posezení opravdu královské. A tak jsem tam tak večer seděl (tedy na terase), koukal na ty jiné hvězdy a na měsíc (který byl prozměnu přesně nade mnou, což tuším také není v Evropě zcela obvyklé), když tu mě povědomé zvuky přinutily nahlédnout z terasy na střechy okolních domů. Mohu teď konstatovat, že indiánský reprodukční proces probíhá asi stejně jako ten náš.
 

8/7/2003
Opět v La Pazu. Slečny z mého hostelu (vetšinu ubytování tu obsluhují jen ženské, zvláštní) odzívly mé přání být vzbuzen, a tak jsem se jen zázrakem probral včas na autobus. V sousedním domě totiž panovaly manželské neshody a musely být asi závažné, protože jejich řešení zabralo většinu noci. Nakonec se mi přecejen podařilo vyšetřit asi čtyři hodiny spánku za pomoci daru od Air France - špuntů do uší.
La Paz všedního dne je ještě frenetičtější, než když jsem tu byl v neděli. Narvané centrum (které tu ale nějak neirituje) se proměňuje v křivolaké uličky plné podivných výjevů. V jedné třeba sídlí naproti sobě několik tiskáren a mechanický klapot a sykot prastarých tiskacích strojů se v tom úzkém prostoru odráží a proplétá a spojuje se do něceho, co by dobře posloužilo jako soundtrack k Ocelovému městu. Jinde se zase ze tmy zpoza zamřížovaného okna linul ryk nějaké pekelné dechovky, kde každý hrál trochu něco jiného a s ostatními se v rytmu i v tónech potkával jen zřídka, zato s ohnivým nadšením. Jinde zase kypí Mercado de los Brujos (tedy trh čarodejnic), což je i celkem profláklá městská kuriozita, kde další špinavé babičky prodávají milostné vodičky, kouzelné prášky a rozličné vysušené mrtvolky malých zvířátek.
Zapadl jsem do jedné z mnoha hospůdek na almuerzo - tedy takové obědové menu cirka za 5 boliviánů, což není ani dolar. Mimochodem, je příjemné být (snad poprvé) v zemi, kde je levněji než u nás. Číšník na mě vyklopil dnešní varianty, a protože jsem mu nerozuměl ani slovo, zopakoval jsem po něm to, co šlo nejlépe vyslovit. Z toho se vyklubalo kuře s jakousi horčicovou omáčkou a pečeným banánem, což dohromady chutnalo hodně jako - no - ja vím přesně jako co, ale stydím se to napsat. Charles Bukowski by věděl.
Zítra vyrážím směr Rurrenabaque, tedy konečně do džungle. Části té trasy se říka " the world´s most dangerous road", protože tam silnice na 70 kilometrech klesá o 3300 metrů a vlastně to ani silnice není. Díky tomu tam v jednom kuse někdo padá do roklí, kde opravdu nemá moc šanci přežít. Jelikož se nechci svěřit do rukou bolivijského autobusového macha, který tři noci nespal, rozhodl jsem se tu nejhorší část do městečka Coroico sjet na kole, což provozuje několik místních cestovek. Tak jsem zvědav.
 

9/7/2003
V osm ráno nás, deset gringos, naložila dodávka a vyvezla do průsmyku nad La Pazem. Tam každý vyfasoval kolo, helmu a rukavice a jelo se. První část byla asfaltová silnice a také jedno stoupání, na němž jsem v těch 4000 metrech málem vypustil duši. Pak nahle asfalt skončil a šlo do tuhého. Místy neuvěřitelně uzounká rozsekaná prašná cesta, po levé ruce většinou hrozivá hloubka. Přesto se tu potkávají autobusy s kamiony.
Jak jsme klesali, hnědé kamenité vrchy typické pro Altiplano začaly obrůstat zelení a vrcholky hor se počaly halit do mraků. Zanedlouho už to byla džungle v horách - úžasná a nesmírná. Sem tam bylo nutné projet vodopádem, které v období dešťů dělají ze silnice ještě veselejší místo, občas mi do hlavy narazil nepatřičně veliký motýl.
Čím níže, tím byla cesta prašnější, a brzo z toho byla apokalypsa zažloutlé mlhy, přes níž chvílema ani nebylo vidět na výmoly a kameny, které nam letěly v ústrety. Teplota šla s každým kilometrem nahoru a když nás, deset zaprášených uslzenců, dorazilo do cíle, byli jsme někde úplně jinde - miniaturní vesnička Yolosa, pražící slunce, hory, prach a okolo džungle. Zájezd se vracel zpět do La Pazu, já a ještě tři Finky jsme zůstáváli, směřujíc do Rurrenabaque. Těch sedm kilometrů do kopce do Coroica nás vyvezl domorodec na korbě prastarého Chevroletu a hned na náměstí nas odchytl hotelový naháněč. Když se z navrhovaných 60 Bs za noc stalo 25, ubytoval nás v hotelu Gloria, což je skutečná výhra. Hotel je takový zašlý koloniální luxus se širokými schodišti, lustry a dvorem s popraskanou kašnou, za nímž je už prudký svah dolů a výhled na podmračené Andy. Na verandách jsou proutěna křesílka, jen tam posadit kolonizátora s bílým kloboukem a sklenicí mátové limonády.
Zítra jedu do Rurre a cestou budu přemýšlet, kde vyperu své jediné oblečení, v nemž teď vypadám jako dělník z cementárny po šichtě.
 

11/7/2003
Včera se toho opravdu moc nestalo. Před polednem se svezlo třináct lidí s třinácti batohy na korbě pickupu dolů do Yolosy na autobus, který skutečně po třech hodinách přijel. Pak jsme dalších patnáct hodin cestovali do Rurrenabaque. Autobusy tu mají terénní, aby se s nimi vůbec dalo na zdejších cestách pohybovat, takže vzadu je výška karoserie nad zemí zhruba v úrovni mé brady.
To nejzajímavější na cestě džunglí byly pro mě vůně. Projížděli jsme mraky a ten pach je jako kombinace zmoklého prachu, lesa po dešti a kouře z ohníčku ( to nevím proč, ale je to cítit dost často). Toto s hlavou vykloněnou z okna. V opačném případě to byly tři Izraelky vedle mě, což byla zase úplně jiná sféra vůní, nicméně sprchu už potřebujeme všichni. Tyto tři si navíc cestu krátily zpěvem populárních hebrejských písní, ale byly při tom tak veselé, že jim to nebylo možné mít za zlé. Je zajímavé, že naprostá většina cestovatelek jsou tu co do tělesné konstituce takové ramenaté a prsaté sýrovité krabice. Subtilnější stvoření lze obvykle nalézt jen v pánské společnosti.
Projeli jsme také dvěma narko-kontrolami a naše batohy si očichal jeden vlčák a jeden husky. Policisté do toho šli svědomitě, ale nikdo z nich nebyl ozbrojen. Pašerákovi by k hladkému průjezdu stačila pistole. Ačkoliv na té horské stezce by pak stejně neměl kam utéct.
Teď jsem v Rurre, a to je tedy opravdová řiť na hranici pralesa. Ono jak to vypadá ve filmech, je to i doopravdy. Zítra chci vyrazit do hlubin džungle, takže se na nějakou dobu odmlčím. Doufám, že se vyčasí, zatím je zatracená zima.
 

11/7/2003 (pokr.)
Je vůbec chmurný den. Karel Čapek napsal, že mu přijde zajímavější cestovat zemí, jejíž jazyk nezná. Že je pak clovek hluchý a němý a nerozptylují ho hlouposti, o kterých si lidé povídají, tak jako kdybychom poslouchali hovory u nás třeba v Novém Bydžově na náměstí. Docela s tím souhlasím, byť možná z trochu jiného úhlu.
Protože jsem už před výletem znal něco z italštiny, po tom týdnu tady jsem schopen se jakž takž domluvit o základních věcech španělsky a někdy bych si přál, abych neznal ani slovo. Nerozuměl bych tak všem těm pouličním konverzacím, kdy se mě - evidentního gringa - snaží někdo přimět, abych si něco koupil, nebo mi říká něco, co mě nezajímá, neznaje angličtiny bych nemusel vstupovat do nekonečných whereareyoufrom konverzací s ostatními cestovateli. Na nervy by mi tak lezlo jen všudypřítomné a většinou bezohledně hlasité hebrejské chrochtání.
Dnes je opravdu podmračeno a chladno. Zítra to bude lepší.
 

13/7/2003
Medocu, jsi tu? Už zase spím v chůzi, drahý. Pod kobercem se pohybují rostliny...