27/6/2003
Zakládám tyto stránečky, které by se měly během července plnit mými bystrými črty zasílanými rovnou z Chile a Bolívie, tedy pokud tam je občas nějaký ten internet. Výkop je 1/7, konec utkání by měl být 3/8.

30/6/2003
Sedím u gate A4 na Ruzyni a čekám na letadlo. Francouzské aerolinky jsou zatím opravdu věrny ležérní pověsti svého národa. Zatímco i lety v jedenáct hodin večer už dávno vyvolávaly pasažéry k přepážce, můj spoj ve 20:55 měl stále dost času. Letadlo by teď mělo mít půl hodiny zpožděni, voilá! Už když jsem volal do kanceláře Air France před pár dny, doporučili mi, abych se ozval před letem zpět, kdyby náhodou byla zrovna stávka, že to je prý běžné opatření. Jestli mi ztratí batoh, tak to bude teprve ten spravný rock´n´roll.

1/7/2003
Ubytován v Santiagu de Chile. I s batohem, naštěstí. Když jsme včera přistáli v Paříži, byl jsem jediný, kdo z našeho letadla přestupoval směr Jižní Amerika a jelikož jsme byli zpožděni, ty čtyři stovky lidí čekaly na mě. Ledva jsem vystoupil, popadla mě letuška a ostrým krokem mě hnala asi kilometrem různých chodeb a hal až do druhého letadla. Čekající pasažéři mě probodávali dost nevraživými pohledy. Chtěl jsem jim vysvětlit, že to není moje vina, že letadlo mělo zpoždění, ale neumím francouzsky ani španělsky, a tak jsem se cestou na své místo jen omluvně usmíval. Nezdálo se, že by je to obměkčilo.
Při zastávce v Buenos Aires jsme se museli dolů prodrat obludnými tmavěšedými mraky, pod nimiž se objevily nekonečné lány ušmudlaných malých (sic! - co také z letadla není malé, že?) chatrčí, u nichž parkovala na dohled všehovšudy asi tři auta. Tyhle slumy byly obklopeny takovými zčásti zatopenými mokvavými poli, to celé v barvě nevábně hnědozelené a za asistence asi polovičního množství světla, než se ve dne sluší. Tam mi tedy trochu zatrnulo. Nicméně tady v Santiagu je hezky, i když je to při taková smogová kotlinka. Když jsme klesali k Santiagu, všude na dohled byla jen monotónní hnědá pláň. Letadlo začalo klesat a pasažér zmateně kouká dolů a okolo a říká si, kde to hrome chceme přistát, když tu není žádné velké město? Teprve níže nad zemí počne jedna hnědá skvrna měnit barvu a nakonec z ní začnou vylézat vrcholky budov. Je to Santiago, kryté dokonalými smogovými mimikrami. Jinak nemusím asi obsáhle psát, ze přelétat Andy je monumentalníˇ. Bál jsem se, že tu bude zima, ale je tu dobrých 17C a navíc tu pere bezozónové jihoamerické slunce. I tak jsem jediný, kdo tu chodí v triku, ostatní mají kabáty. Santiago samo zatím vypadá nejvíc jako nějaké trochu přičmoudlé italské město. Vidím všude nízké domky v asketicky zdobném koloniálním stylu a domorodci jeví se sympaticky (tedy - jeden na mě volal "čurákos, čurákos", ale ukázalo se, že mě jen lákal do své restaurace ke konzumaci pokrmu toho jmena). Na druhou stranu - můžu tu jít do McD nebo Burger Kinga, k Baťovi nebo do Avis. Neříkám, že je tu všechno stejné - Algida se tu jmenuje Bresler a do kin jde na rozdíl od Evropy "El Hulk" a "Matrix Recargado". V tomto ohledu je to trochu smutné. Jdu hledat českou ambasádu, abych jim tam nechal letenku a koupit lístek na autobus do Aricy na úplném severu Chile, kam bych se chtěl vydat zítra. Bolivie volá.
 

2/7/2003
Tak jsem si koupil lístek na autobus. Těsně před odletem se mi podařilo nastydnout, takže jsem coural autobusovým nádražím, pálilo mě v nose a myslel jsem na to, že se půjdu osprchovat a pokusím se dospat co mi schází. Před nádražím mě začalo v nose pálit ještě víc a za chvíli už jsem naplno slzel. Většina ostatních lidí na tom byla stejně, drželi si před nosy kapesníky a plakali. Že by ten smog byl tak hustej? Ne, to jen chilska policie má ve zvyku řešit nežádoucí srocovaní lidu pomocí slzných granátů. Tentokrát to byli nějací studenti, kteří chtěli kdovíco. Bylo mi vysvětleno, že je to tu na denním pořádku. To vypadá na nějaké Pinochetovo pohrobenství.
Školáci tu nosí uniformy a od těch našich se také moc neliší. Sem tam nějaký ten piercing a každá druhá školačka v puse cigaretu. Oči mají tak uhrančivé, jak je to jen u čtrnáctiletých tmavých slečen možné. Kromě těch očí toho nicméně na místních slečnách moc víc uhrančivého nenacházím. A chlapi, to je jako Španělsko nebo Itálie. Zajímavé je, kolik lidi tu vypadá řízlých nějakým Orientem. Historicky erudovaný člověk by mi to jistě vysvětlil, ale já jsem z toho byl na větvi. Nejspíš to nebude Orient, ale indiánská krev. Ale zase když mohl být peruánským prezidentem Fujimori... Prostě nevím. Dnes jsem byl shánět ambasádu a díky tomu jsem objevil další tváře Santiaga. Vylezl jsem z metra a kolem byly najednou mrakodrapy. Hlavní třída, která se táhla do dáli a ztrácela se ve všudypřítomném hnědém oparu a za tím jako zjevení Andy. Businessmani, banky, reklamy atd. Česká ambasada obývá hezkou vilku v Avenida El Golf, bohužel na mě paní velvyslancová zapomněla, a tak jsem strávil třičtvrtěhodinku bloumáním v jejich zahradě a prohlížením českých časopisů z roku 1997. Cestou zpět jsem se konečně šel podívat do centra. Mohu odpovědně prohlásit, že zatímco bankovní čtvrť okolo El Golf mě vzrušovala minimalně v tom makabrózním smyslu, v jakém mám rád třeba 80. léta, centrum je jednoduše řečeno čirý opruz. Neuvěřitelné množství lidí, obchody a všechen ten brak ve všech cenových relacích. Pokud jste kdy byli v jakémkoliv evropském ci americkém velkoměstě na pěší zóně, obarvěte si ty lidi natmavo a počet znásobte dvěma a máte to úplně stejně. Ani jsem nevěděl, jaké jsem měl štěstí s lokací ubytovaní. Bydlím v Barrio Brasil, což je taková trochu studentsko-umělecká klidná čtvrť stranou od všeho toho bordelu. To se mi tu libí zatím nejvíc.
 

3/7/2003
Včera odpoledne jsem tedy vyrazil do města Arica, kde bychom měli být snad dnes večer. Je zvláštní, že mraky tu jsou téměř výhradně jaksi rozmázlé, jako bývají ty opradu vysoko. Když jsme vyjížděli, zapadalo zrovna slunce, což činilo celou tu scénu opravdu impozantní. Kupodivu bylo asi půl šesté. Elian tvrdí, že před nějakou dobou vláda posunula v Chile hodiny, aby lidé chodili spát dřív a vstávali zase brzo do prace. On je taky kapitola sama pro sebe. Nedlouho po odjezdu ze Santiaga se dal se mnou do řeči, a protože mluví (snad jako jediný tady) slušně anglicky, docela nám to šlo. Povahou mi ukrutně připomíná mého italského bratrance Stefana, aspoň z doby, kdy mu taky bylo osmnáct. Elian sice nehraje na kytaru - kreslí komiksy - ale je to přesně stejná směsice hyperaktivity, talentu, sebevědomí a takové nějaké naivity. Posuďte třeba tohle - ve svém věku kdovíjestlivchilevůbecplnoletém chodí s holkou, které je čtyřiatřicet a chce si ji neprodleně vzít a mít s ní děti. Právě se k ní vrací do Aricy po čtyřech měsících v Santiagu (kde žil v přísném celibátu, přestože vypadá hodně jako pan Matrix) a napadlo ho, ze slečně zatají svůj příjezd a zjeví se jako milé překvapení, obrazně řečeno se snubním prstýnkem v zubech. Já jen doufám, že mu to dopadne dobře, je to fakt sympaťák, i když po 24 hodinách v autobuse už mi taky trochu leze na nervy.
Těch asi 1500 km, které leží mezi Santiagem a Aricou jsou kolem Panamericany k vidění jen nekonečné hnědé a pusté kopce a pláně, tu a tam ozdobené betonárkou nebo fabrikou na síru s archaickou železniční vlečkou. Mám pocit, že čím dál na sever, tím jsou ty osady zchátralejší a zajímavější. Není výjimkou minout třeba rozpadlé obvodové zdi deseti domů a u nich například kostru autobusu.
Místní mají také zvyk (snad ještě z dob, kdy Inkové počmárali Nazcu) skládat podél silnice z kamení ruzné nápisy a pomníčky. Často jim dominuje takový půlpsíbouda kostelíček, a někdy si z toho asi taky dělají srandu - míjeli jsme jeden takový kostelíčkový pomník, kolem něhož byla z bílých oblázků vyskládána ohrádka a z ní na silnici jásal kamínkový nápis "kung fu". Jinde zase "hare krishna", což tady opravdu působí legračně. Jo, taky začínám trochu smrdět. To brzo.
 

později
Elian mě upíchnul u své babičky a sám odjel překvapit přítelkyni. Babička je moc milá paní, ale žije ve velmi bídném obydlí na periferii Aricy. Stěny jsou z neomítnutých tvárnic a střecha z čehosi jako papundekl, se zamřížovaným střesním oknem přibližně v nohách mé postele. Staré paní to to ale na zdraví zřejmě neubírá. Po návštěvě koupelny mohu odpovědně prohlásit, že její zažívací trakt je dosud schopen neuvěřitelných výkonů. Tady už je to více Jižní Amerika jak jsem si ji předstaoval, ale všichni jsou pořád velmi milí, takže se nebojte - vy co se máme rádi. Dobrou noc.
 

4/7/2003
Ráno jsem se přestěhoval od babičky do ubytovny a zbytek dne jsem strávil couráním po městě. Na zítřek jsem si zařídil jízdu do Putre a k jezeru Chungara a v neděli autobus do La Pazu. Takže hory. Teprve poté mi došlo, že jet na výlet, který těch 4500 m od oceánu k Chungara vystoupá během pár hodin, není možná ten nejlepší nápad. Ale aspoň zjistím jak jsem na tom s dispozicema k výškové nemoci.
Aricu jsem prochodil křížem krážem, je to co do velikosti takové půl-Brno s živým centrem a ospalými zakoutími okolo. Jak jsem tak chodil cik cak pres centrum na okraj a zpět, připadal jsem si spíš jako že já stojím na místě a ten lidský ruch vždycky odněkud vybublá, probrebentí okolo mě a zase odezní. Nad městem je kopec jakési památné bitvy, v níž Chilané šlohli Boliviánum poslední kus pobřeží (což jim poškozená strana dodnes nezapomněla), také tam stojí takový ten rozpažený Ježíš riodejaneirskeho typu, jen o dost menší. O rozeklaných útesech a vlnách majestátně se o ně tříštících už bylo napsáno tolik, že se omezím na konstatování, že na kopci je hezky a je z něj vidět na město a na oceán.
Místní přístav je přehlídka tichých rezavých krakenů a před stánkem, kde rybáři kuchají úlovky, se tísní pelikání, stejně jako se lidi tlačí u stánku se zmrzlinou. Jiní ptáci zase hnízdí na stromech, které jsou teď bez listů a celé bílé od ptačích hoven. To je docela surrealistický pohled - úplně bílé holé stromy plné úplně černých ptáků. Jen kdyby to kolem tolik nesmrdělo.
Vypada to, ze všude mají nějaké oblíbené obchody - tady v Arice není snad nic jiného než jídelny, drogerie, autoopravny a textil. Plus takový ten turistický business, ale skoro žádní turisté, jen dobrodružná švýcarská malířka Fiona, kterou jsem potkal na ulici a která o sobě tvrdí, ze vlastně vůbec dobrodružná není, akorát odjela sama na tři měsíce do Jižní Ameriky. Jako Švýcarka mluví německy a francouzsky, mluví anglicky, protože tak mluví každý, za tu dobu tady se naučila španělsky a učí se rusky. Poprvé jsme si také všimli šišatého jižního měsíce, který tvoří srpek nikoliv ze strany, ale zespoda. Fiona říká, že to jihoamerické pohádkové postavičky mají jednodušší, že vždycky, když jako malá viděla nějakého vodníka nebo panáčka namalovaného jak sedí na okraji srpku měsíce, bála se, že spadne. Chilský vodník by si dost možná mohl i pohodlně lehnout.
Dobrou noc, zítra v sedm si vyrážím pro nevolnost.
 

5/7/2003
Takže dnes byl zase cestovní den. Opustili jsme Aricu a po chvíli jsme počali stoupat, až jsme se nakonec vystoupali do 4600 mnm. Pokud jde o výškovou nemoc, nic takového jsem na sobě ani šesti ostatních účastnících zájezdu nepozoroval. Můžu-li soudit podle sebe, cítíte v hlavě takový jakoby přetlak, při námaze se hned zadýcháte a unavíte. Toť vše. Na pěší túře je to ale asi jiné.
Poprvé jsem taky dneska ochutnal maté de coca. Asi na dvě minuty to bylo jako dát si poránu silný kafe a cigaretu, pak jste opět sami sebou. Žvýkat to je jako žvýkat zelený čaj (takže celkem chutné), jen vám za chvíli zdřevění jazyk (to je taky sranda). Aby chemie mohla začít tančit, je třeba k tomu do pusy přihodit coby katalyzátor kousek bikarbonátu, který je zde obvykle zastoupen v rostlinném popelu a vypadá jako kámen. Tato směs už chutná onačeji – něco jako zmoklý pes, zvláštní rybí jídlo a trocha prachu z cesty dohromady.
Samotný výlet vedl do národního parku Lauca a ke zmíněnému jezeru Chungara, podle průvodce nejvyššímu jezeru na světě (nevěřím mu). Pruvodce mluvil španělsky, ale překládal nám to Eric z Atlanty, který tu už pár let pracuje pro DEA, jež se snaží přimět státy Jižní Ameriky, aby to s drogama viděly stejně jako USA. Jinak moc milý chlapík.
Je mi opět trapné rozepisovat se o kýčovitých scénách, takže to vezmu stručně. Viděli jsme - mraky, hory, petroglyfy, Inkozdi, Inkopole, potoky horizontální i svislé, tekoucí i zamrzlé, louže, zátočinky, zátoky, laguny, jezero, kaktusy ty i ony, lamy, vikuni, alpaky, činčily, pelikány, plameňáky, sopky a psy. Náš průvodce se zpočátku pokoušel udat kdejakou volovinu. Tak třeba zastavil, ukázal dolů do údolí na shluk chatrčí v mezi mraky a upozornil nás, že v této vesnici žije devadesát lidí, pěstují oregano, brambory a alfalfu (co to je ?), mají tam i školu, poštu a dokonce i tělocvičnu. Chvíli na nás to velké sdělení nechal působit, pak zase nastartoval a jel dál, zatímco všichni koukali jako vejři a čekali, až jim to Eric přeloží. Jindy zase zastavil v "magnetické zóně", která je dokonce označena i cedulemi a vyznačuje se tím, že v ní auto na neutrál jede do kopce. To je sice pravda, ale ten sklon je tak malý, že kdoví jestli to nebyla jen optická šalba a mam.
Zatímco zájezd se vracel do Aricy, já jsem zůstal v horském městečku Putre. Tady bych chtěl mít chalupu. Líbí se mi tu tolik, že si krátký popis neodpustím :
Putre leží ve výšce 3500 mnm na snížené horské plošině, ze třech stran obklopené kopci. Některé kopce jsou kamenité a hnědočervené, jiné zase zarostlé a plné terasových políček, která tu zbyla ještě po Incích. Tu a tam vykukuje nějaká opravdu vysoká hora, většinou sopka, temně šedá se sněhovou čepicí. Z jedné strany se okolo Putre vine ještě kaňon s čistou řekou. Jak den postupuje, celá scéna je postupně osvětlována sluncem v ruzných úhlech a barvách. Od té vybledlé ostré ranní až po tu opravdu nevkusnou červenou večer. Žije tu tuším 3400 lidí, domy jsou nízké a občas se slaměnými střechami, uličky jsou prašné. Uprostřed je náměstí s kostelíčkem, kašnou a nepatřicně velikými schody, na nichž se scházejí domorodci a klábosí. Dvěstě metrů dál se pasou lamy, kozy a krávy mezi políčky oregana. No není tu hezky? Je tu hezky. Ale stmívá se a začíná být pěkná zima. MOIRO, do toho!
 

6/7/2003
Protože tu slunce zapadá brzy a jediná věc, co lze často poté dělat, je jít do nějakého gringo baru, což se mi nechce, chodím spát tak v osm. Díky tomu jsem se ráno probudil kolem šesté a rozhodl se dojít těch pět kilometrů z Putre na zastávku autobusu pěšky. Je to do kopce a tady je ta výška už cítit, zvlášť s pětadvacetilkilovým batohem na zádech.
Zkrátil jsem si to přes kopce, což mi na dechu ještě ubralo, ale zato jsem objevil rokle se zmrzlými bystřinami. Zastávka není značená, takže jsem omylem vystoupal asi o kilometr výš, na vyhlídkovou plošinu nad Putre, kde nám včera indiánská babička prodávala turistické srágory za nesmyslné ceny. Když jsem tu seděl, zrovna ji přivezl syn na dnešní šichtu. Je to zvláštní, zatímco normální lidi jsou tu opravdu milí, tihle venkovští turističtí businessmani jsou opravdoví burani, asi tak jako stánkaři v pražské tržnici nebo hospodští u Mácháče - nevstřícní a neochotní holiči prachů. Ale zato jezdí zánovním Subaru Legacy, z něhož se naplno line andský pop.
Ten je taky zajímavý. Obsahuje všechny obludnosti latinského diskopopu (včetně toho, ze zpěvák musí zpívat jako nachlazený buzík), navíc se do toho míchají panovy flétny a všelijaká indiánská chrastítka. V obchodech s CD mají zvláštní regály na "pop espaňol" a i obaly těch desek jsou úžasné. Kdyby mi nebylo líto materiálu, udělal bych si fotografickou sbírku všech těch něžných a tajemných tváří. Zaplať pánbůh za Ilonu Csákovou a Martina Maxu!
 

6/7/2003 - pokr.
Během čekání na autobus se ke mně přidali dva Izraelci, takže jsem se mohl pochlubit jediným hebrejským slovem, které znám (machačůča), ale vůbec mi nerozuměli. No nic.
Autobus přijel o hodinu později ale přece a za chvíli jsme už byli v Bolívii. Rozdíl oproti Chile je veliký, tady je to už skutečně třetí svět. Archaická auta a autobusy (některé ověšené kytkama), špinavé babičky v buřinkách, ženské s dětmi v dece na zádech atp. Na širých pláních mezi Chile a La Pazem sem tam nějaká vesnička jednopatrových neomítnutých domů, hodně z nich nedostavěných, takže ty vesnice občas připomínají Drážďany v roce 1945. Lidé mi tu ale připadají ještě více v pohodě než v Chile.
Příjezd do La Pazu byl neuvěřitelný. Trefili jsme to zrovna na západ slunce, takže ten pohled byl až sci-fi. Město vyplňuje takový kráter o průměru cirka 10 kilometrů a vypadá to trochu jako kdyby se Baťa zbláznil a posázel svými dělnickými domečky dno a stěny toho kráteru do posledního místa. Nad tím zasnězené hory a přiopilý jižní měsíc. Centrum La Pazu je psychotický mumraj Indiánů, pouličních prodavačů a proplétajících se motorizovaných starožitností, to vše v takovém hypersanfranciském terénu.
Svezl jsem se se svými izraelskými kamarády do zde známého hostelu El Lobo, který nejenže je Izraelci vlastněn, ale prakticky nikdo jiný tam ani nebydlí a většina nápisů je hebrejsky. Byl jsem tam jako pěst na oko, ale přesto mě zdravili "šalom". Dal jsem si jakousi židovskou večeři a šel spát.