Zde jsou mé zápisky tak, jak jsem je během cesty odesílal na web.
Není to cestopis, takže nečekejte nějakou rozsáhlou vlastivědu, ale chvílemi je to docela legrace.




Kdy přijíždím do Santiaga de Chile, během cesty na sever do města Arica potkávám Eliana, vydávám se na výlet do národního parku Lauca, objevuji vesnici Putre a nakonec vyrážím autobusem do La Pazu.



Zde se dočtete o cestě k jezeru Titicaca, o tom, že po západu slunce je tma, o toulkách uličkami La Pazu, o pekelné jízdě na kole "nejnebezpečnější cestou světa", o orlím hnízdě Coroico, cestě do Rurrenabaque, ženských turistkách, narkokontrolách a Karlu Čapkovi.
Kapitola končí výkřikem z džungle.


Pojednává o džungli, očích indiánsých dětí, výjevech okolo Rurrenabaque, další cestě "nejnebezpečnější silnicí" - tentokrát vzhůru, o ideálu ženské krásy, o třetí a poslední návštěvě La Pazu, o tom, jak je hezké se smát a o potížích s fotografováním bez zoomu.


V níž se objevují pochmurné myšlenky, protože jsem v Potosí a v hlavě mi straší jen zmrzačení žebráci, kolonozátoři, otroci, katolíci, horníci, lamí krev, alkoholická sebedestrukce a ďábel.
Pak jedu do města Tupiza, učím se něco o fyzice a jsem líný. Na závěr se přesouvám divutvornou přírodou do Uyuni a trávím večer na surrealistickém hřbitovu lokomotiv.


O tom, že Bolívie není Německo, o velikém zájezdu přes Salar de Uyuni, všemožné laguny až do San Pedro de Atacama v Chile, o opilecké touze po volnosti a nocí na poušti pod vulkánem Licancabur, o civilizaci ve městě Calama, o Bahia Inglesa a tom, že vzdálenosti na poušti klamou, a o tom, proč je zápisků posledních dnů tak málo.



Jsou události, které jsem zveřejnil až při odjezdu domů aby se o me doma nebáli.



Jsou věty, které se ztratily.