Author: admin

Uteklo to jako voda. Na chalupu přijeli Vachudovi, udělali jsme spolu z modré ložnice webinář pro univerzitu v Mawlamyine a pak strávili s ženami a dětmi příjemné odpoledne a večer. Přijela Olga s Dominikem a Toníčkem a pak už jsme se zase museli všichni vrátit do Prahy. 

V Praze pokračovaly horké letní dny, vlastně až dodneška, seděli jsme na trávě v parku, pili s Alelií cider a koukali po lidech. Stavil jsem se na chalupě na otočku abych sklidil švestky, větší část z nich odvezl Ondrovi Kopičkovi do Landcraftu k vypálení a zbytek jsme usušili a proměnili v kompoty. 

Žilvinas šel poprvé do Skauta, což jsme dlouho chtěli, a zaplaťpámbu to vypadá zatím jako že jo. To je vůbec zajímavé a možná jsem si to sem už psal – oba s Alelií jsme za svého dospívání měli ze skautů spíš trochu srandu – ty jejich přezdívky a správňáctví a šátky. Až za hluboké dospělosti jsme si všimli, že hodně fajn, spolehlivých, pracovitých a poctivých lidí co potkáváme, jsou bývalí skauti. A tím to Žilvinas měl zpečetěný, páč kde jinde dneska brát tuhle kombinaci hodnot a přírody. V Brawl Stars ani v křesťanské vojenské polepšovně určitě ne.  

Dneska je pořád slunečno, ale ráno už bylo docela důstojné podzimní chladno.

Laime má talent vymýšlet jednoduché chytlavé verše, které si zničehonic začne zpívat a já je potom nemůžu dostat z hlavy. Už na jaře jsme tak společně zhudebnili její bezstarostný šlágr “My jsme upilovaný, my jsme zamilovaný” a taky abstraktnější “Asi toho ptáka snědla”. Přes léto k tomu přibyla rovnostářská a motivační “My jsme nejlepší, My jsme všichni nejlepší” a taky přírodní vypsano-fixovská “Uá uá uá – duha! , Uá uá uá – duha!”, kterou bych chtěl zkusit s Alaverdi. K tomu ještě temná bluesová “Promiň brácho že umřu, promiň táto že umřu”. Kam na to jenom chodí?   

Je taky normální, že lidé se snaží historky trochu přibarvit superlativy. Tadyhle tříletá holčička to ještě nemá tak zvládnuté, takže ptáček u nás na okenním parapetu nejdřív “hrozně odpočíval a potom strašně uletěl!” 

Fungujeme opět na chalupě, Žilvinas je na škole v přírodě. Ve všední dny je tu úplně prázdno a ticho. Jen slunce svítí, okolo mlčenlivá zelená krajina plná dozrávajících barevných plodů, nahoře les a obloha a dole hladina rybníka. Je to skvělý, i když pracuju uvnitř, je to úplně nesrovnatelné s životem v Praze. Ráno se chodím koupat do rybníka. Venku už ráno bývá kolem deseti stupňů a z rybníka jde pára. Ráno a večer začínáme přitápět.

Jsem moc rád zpátky na chalupě, v Praze mě to zatím nebaví zhruba tak jak jsem očekával. A to i když jsme byli s Alelií na hezkém rande a chodili po mostech a seděli na střeše Kotvy a večeřeli kachnu v buržoustské restauraci Sia. Ale jinak v tom bytě bez dveří otevřených na trávu vůbec nevím co si počít. 

Taky jsem zapomněl poznamenat, že poslední dva dny tu minulý týden byla Dusilenka s Edou, což bylo velmi fajn, takové skoro rodinné. Naznali jsme, že se známe přes dvacet let. Byli jsme na prohlídce velkého mlejna v Brlohu a na kousku varhanního koncertu v kostele ve Smolnici, pili jsme víno, dělali oheň a hovořili o životě. 

Náš chlapeček šel do třetí třídy a dostal klíče, aby mohl chodit ze školy sám. Má z nich velkou radost a my zjišťujeme jak ten čas letí. Já se zatím snažím dostat do pražského pracovního režimu se střídavým úspěchem, ale za chvíli jdu na akci do o Magnitského zákonu do Sněmovny a potom na oběd s řediteli think-tanků a ministrem zahraničí, což je oboje zajímavé, tak se to snad trochu rozproudí.

Vrátili jsme se po téměř půl roce do Prahy. Vlastně jsem nikdy v životě nežil mimo Prahu delší dobu. Návrat to není příjemný, jak jsem předpokládal. V malém bytě plném věcí si připadám jako v ponorce a když se potkají dva v předsíni, musejí se vyhnout bokem. Moc jsme se nevyspali, protože tramvaje a auta a občasný opilec. Ráno jsme se vydali s mi.pu na obvyklou obchůzku po počůraných betonových chodnících, což je taky trochu míň dobré než chodit po louce u lesa. Teď rozbíjejí sbíječkou chodník v sousedním bloku, já se zasunutý v kajutě ponorky snažím probudit a pracovat a v mém kalendáři není nic na co bych se těšil. 

Ale dyk jo, nechci se rouhat. Taky vím, že to je takový problém prvního světa – jestli bydlet na nóbl Letné nebo radši na letním domě u lesa. Jsem vděčný. Máme se dobře. Mám práci. Byli jsme včera na neapolské pizze v oslavě konce prázdnin. Protože mě řešení téhle situace nenapadá (pokud si nechceme vzít děti jako rukojmí a udělat z nich proti jejich vůli lesní poustevníky z venkovské školy), je čas sklopit uši, zatnout zuby, držet disciplínu a chvíli tu káru holt tlačit takhle než se zase něco nějak pohne nebo si na to člověk aspoň zvykne.

S překvapením zjišťuju, že jsem tu od začátku srpna nebyl. Srpen vlastně nějak zmizel. Ani nezačal a už končí. 

Byli jsme s Žilvinasem a dalšími táty a dětmi na pětidenním čundru Malými Karpaty. Bylo to ve všech ohledech skvělý. Ta parta (kde jsem do té doby kromě jednoho vzdáleného známého neznal vůbec nikoho) byla výborná, ten společně strávený klukovský čas byl úplně dojemně skvělý (což tedy nezní úplně klukovsky), Žilvinas šlapal do kopců a spal pod širákem jako zálesák, já jsem si ověřil že jsem pořád v dobré kondici a viděli jsme spoustu zajímavých věcí. Veliké zlatohlávky na obrovských bodlákových květech na stepích na vrcholech kopců, spánek v ruinách Plaveckého hradu, kopce kde až na obzor není vidět stopa člověka. A ty krásné bukové lesy! Větší část cesty jsme šli v zelené záři pod příkrovem vysokých stromů, které listy filtrovaly sluneční světlo. 

Stavil se Marvin s Bárou, přijeli na dva dny rodiče, přijely holky z Moravy s dětma, přijel Jakub s Maruškou. Tyhle návštěvy jsou moc fajn a v té relativní izolaci si jich vážím o to víc. Na konci týdne se vracíme do Prahy, což bude – jak už jsem zmiňoval – těžký přechod. Přemýšlení co s tím se okamžitě navazuje na přemýšlení co se sebou, což nenesu útrpně jako často dříve, ale přece jen je to pořád poněkud nedořešená otázka, která má tutově ještě fajnovější možná řešení než je to současné. Samozřejmě má taky galaxii možností mnohem horších, takže to beru s pokorou a v klidu a ono se to při dobré disciplíně bohdá nějak vyvine. 

V přírodě pomalu začíná ten parádní čas hojnosti. Dozrává ovoce a momentálně jsou tady na pozemku k dispozici jablka, hrušky, švestky, blumy, fazole, papriky, cukety, dýně, ostružiny, jeřabiny, jahody, hroznové víno, slunečnicová semínka a lískové oříšky.

Je tu srpen, první signál že se blíží podzim. Dneska k tomu prší, takže ta představa je docela živá. Žádná depka, ale opravdu se mi nebude chtět do Prahy. Na druhou stranu tahle izolace na dvorku taky není asi dlouhodobě zdravá. Ani pro děti, a to i když sem za nimi jezdí kamarádi. Ale do města se mi opravdu vůbec nechce. 

Docela mi schází hraní, zaplaťpámbu aspoň za ty občasné Worm’s. S koronavirem všichni přestali hrát. Teď už zase začínají a já shledávám že já nezačínám. Že by takhle skončila má hudební kariéra? Po koronaviru už to prostě znovu nezačalo, haha! 

Alelie mě ponoukla, že je možná dobrý čas začít nějakou jinou činnost, že je k tomu vhodná příležitost. A má pravdu. Nějaký rozvoj zase jiným směrem který mi dává smysl – což znamená že by mě to mělo bavit a/nebo něčemu to pomáhat a ideálně třeba ještě vydělávat nějaké peníze, aby to mohlo být do budoucna pevnou součástí toho co dělám. Klidně místo muziky.

Hráli jsme s Worm’s Rafination v Pasekách nad Jizerou a byl to fajn mejdan, kvůli kterému jsem i suspendoval momentální období abstinence. Ono to s tou partou ani jinak moc nejde. Vůbec je pozoruhodnej ten v podstatě gymnaziální svět, který se Honzovi daří dodnes kolem sebe držet. Pořád by to bylo moc, ale takhle čas od času je to jako polití živou vodou. 

Na chalupu přijel Žilvinasův spolužák a přivezl ho tatínek, který byl jinak v našem pražském obvodu volební tváří jedné ze stran, kterou bych sám určitě nevolil. Vlastně jsme si dobře pokecali nad pizzou z hliněné pece a přijde mi jednoznačně dobré, že v krotkých Čechách se mohou v míru, snadno a přátelsky potkávat i lidé, kteří to třeba politicky vidí jinak. Přijde mi to jako důležité sociální pojivo. 

Přijeli kuci Vaňkovi jako skoro každé léto, hrajeme na dvorku fotbal a na kolech jsme vyjeli na náhorní plošinu nad námi a sbírali borůvky, až jsme byli všichni celí fialoví. 

Nevím jestli je to coronou nebo něčím jiným, ale snadno na mě poslední dobou přijdou obavy ze smrtelnosti, mé vlastní i mých blízkých. Hlavně těch blízkých. Je to hodně lpění, je to hezké období a uvědomuju si, že je nevyhnutelně omezené už jen proto, že babičce je devadesát čtyři a já nechci aby to skončilo. Bojím se o děti. Nějaká moje část by je taky nejradši zafixovala tak jak jsou aby zůstaly dětmi a mohli jsme být takhle spolu pořád. Vím, že je zbytečné a kontraproduktivní se trápit tím prvním a malinko úchylné myslet na to druhé, ale nemůžu si teď někdy pomoct, buddhismus nebuddhismus. Možná je to výzva začít tu spirituální dimenzi brát ještě vážněji. Pociťuju i to, o čem mluvil Fouky – jakkoliv mi buddhismus přijde pravdivější než ostatní náboženství, je v něm poněkud děsivá ta prázdnota. Nějaký takový pěkně uchopitelný spasitel je v tomhle smyslu o dost příjemnější. 

Nad obzorem, pod spodní hranou Velkého vozu, visí kometa Neowise. Včera bylo konečně dostatečně jasné nebe a s Alelií a Žilvinasem jsme ji sledovali dalekohledem. Normálně na nebi nad dvorkem visí kometa – bledá, chladná a záhadná. Znovu přiletí až za 6,800 let.

Strávili jsme pár dní u rodičů v Luži a nařezali a naštípali jsme s tátou dřevo na zimu. Žilvinas se zapojil do ládování polínek do kůlny a v téhle práci je to už úplně plnohodnotná pomoc, šlo to neuvěřitelně rychle. Tři generace kluků Svobodů dělají dřevo na zimu, bylo to pěkný. Pak jsme nechali v Luži psí babuchu a dalších pět dnů jsme se potloukali po Orlických a Rychlebských horách a Jeseníkách. Tenhle typ cestování mám hrozně rád a už dlouho nebyla příležitost si ho dopřát – máme stan, karimatky, spacáky a benzínový vařič, chodíme po kopcích, loukách a údolích a každý večer najdeme nějaké krásné odlehlé místo, kde spíme kluci pod stanem a holky v autě. Dokud můžeš někde čerpat naftu a vodu, můžeš takhle žít. Šlo to dřív i stopem, ale teď ve čtyřech se dvěma dětma už méně, nehledě k tomu, že čtyřicátník na stopu, notabene teď s životně rekordním plnovousem, by působil na krajnici krajně nedůvěryhodně. 

Podívali jsme se na řopíky, zlatonosnou Olešnici, jeskyni Na pomezí, i do termálního koupaliště ve Velkých Losinách jsme nakonec zašli. Sbírali jsme borůvky, maliny a jahody, okukovaly nás zvědavé krávy a lišky. Žilvinas si po večerech psal prázdninový deník, Laime si ho kreslila a já zkoušel tužkou črtat okolní lesy a kopce. Tahle toulavá existence a sezení na štěrku u vařiče, ty večery a rána, mě moc baví. Bylo to jen pět dnů, ale parádně jsem si odpočinul – hodně asi i proto, že jsem neudělal tu chybu co dělám skoro vždycky, a to že jsem vůbec neotevíral email. Pokud ho otevírám, pak ani plnohodnotně nepracuju a stejně většinu těch věcí za pochodu nevyřeším, a ani neodpočívám, protože mi to straší v hlavě. Note to self – když máš volno, fakt už nečti emaily.

Ty hory jsou mimojiné poseté pěknýma chalupama – v tisícerém údolí jsou tisíceré domy s pěknýma zahrádkama a na ně před světem utíkají lidé z měst, kteří si to můžou dovolit. Ty chalupy jsou parádní a my sami to neděláme jinak, ale když toho vidíš tolik najednou, začne ti hlavou vrtat že je na tom i něco špatně. Je to do nějaké míry vnitřní emigrace, je to vyklizení veřejného prostoru, ne tolik nepodobné tomu za normalizace, akorát v Kauflandu seženeš mnohem lepší jídlo a v Hornbachu lepší hmoždinky. A ta komerční mašina a daleko podstatněji ta politická jako třeba ANO, to tak chce. Dyť se s tím neunavuj, ten svět je stejně celej nějak blbě, my to zvládneme – hele, tady si vem klobásky s medvědím česnekem a udělej si radši s rodinou hezký večer. 

K tomu tematicky čtu knížku Slepé skvrny od sociologa Daniela Prokopa o zažraných sociálních problémech v současném Česku a o tom, jak je realita často jiná než je veřejně zažitá verze. Myslím, že by si to měl přečíst každý. 

Pak jsme se zase vrátili na pár dnů do Luže a včera dorazili zpátky domů, což je momentálně tedy taky chalupa. Za těch deset dnů tady všechno neuvěřitelně poporostlo a protože jsme poprvé letos měli čas plít záhonky, máme i poprvé cosi jako úrodu. Rostou jahody a hrášky a okurky, dozrál rybíz a angrešt, začínají cukety a rajčata. Česnek je obstojný, izraelské slunečnice jsou už větší než já, poprvé začaly plodit některé stromy co už jsem tu sázel já – mladá višeň a taky dvě jabloně – panenská česká jablka a taky jedna letní. Vracím se do práce od notebooku v podkroví v dobré síle, uvidíme jak to půjde držet a nezapomínat i na nějaký důležitější rozvoj.

Ve čtvrtek a v pátek jsme byli v Praze. Worm’s Rafination hráli na lodi Kamina, což bylo pěkné a náš druháček si pak druhý den ráno šel pro vysvědčení. Večer, zpátky na chalupě, bylo teplo a v modrém stmívání jsme s Alelií a dětma vypili lahev Prosecca, kterou nám přivezli Čermákovi, a bezovou šťávu. Já jsem k tomu úplně výjimečně vykouřil doutník Cohiba, který mi dal Maťo. A nejen že mi nebylo špatně, ale opravdu to má něco do sebe, ty dobré doutníky. Je to slavnostní a chutné a voní to, dokonce i Alelii. Do té doby než jsem byl na Kubě jsem k nim měl podobnou averzi jako ke golfu nebo pozlaceným Mercedesům, ale tam jsem změnil názor. 

Začínají prázdniny, i tomhle mimořádném roce je to patrný předěl.