středa, 15. srpna 2018

Jsme všichni v Praze, je plné léto. Léto v Praze, byť nevím kdo by ho tam chtěl trávit dobrovolně, je takový kouzelný čas, kdy jsou ulice prázdné a rozpálené, navečer pískají mezi domy nalétávající vlaštovky, holky chodí v hezkých šatech a dá se zaparkovat. Užívám si to.

Sklidil jsem z balkónu většinu zbylých chili a rajčat – směs chile de árbol, chocolate habaneros, pepperoncinos a několika jolokií jsem naložil na sladkokyselo jako se dělávají jalapeňos. Ze zbylých caramel scorpion a naga se chystám udělat řídkou octovou omáčku na způsob Tabasca, ale netroufnul jsem si to včera večer doma vařit když vedle spí děti. Hodně pálivé chili může při vaření učinit vzduch nedýchatelný a evakuovat spící děti na chodbu není úplně lákavá představa. A Alelie by mě taky asi přerazila.  

Dočetl jsem fascinující novou knížku o psychedelikách od Michala Pollana a začal poslední díl fantasy trilogie His Dark Materials – An Amber Spyglass.

 

čtvrtek, 9. srpna 2018

My normálně poslední dobou hrajeme jako diví. Minulý pátek jsme hráli na Studnice festu u Hilnska. Po dvanácti letech přestala fungovat kytara – samozřejmě na pódiu před koncertem. Triviální oprava za nula korun, pokud má člověk pájku a čas sundat struny, což na zvukovce festivalu většinou nemá. Naštěstí už tam byli Tata Bojs, tak jsem si od nich mohl půjčit parádního Jazzmastera. Hraní pěkné, Tata Bojs potom vyloženě skvělí, už jsem zapomněl jak to mají vlastně dotažený a vychytaný. Potom obě kapely společně na terase hotelu snad do dvou do rána a ráno koupání v rybníku, oběd na Vysočině a dlouhý přejezd do Korycan. Taky dobrý, i když o trochu míň, už i té energie není tolik jako první den, žejo. Vždycky mi vrtalo hlavou jak to dělají kapely, které jedou třeba třicet koncertů v kuse. Asi musí přijít nějaký bod zvratu, po kterém tě to už tolik neunavuje, nebo nevím.

Odvezl jsem rodinku do Luže a strávili jsme tam několik velmi fajn dnů. Trochu ztrácím přehled v těch přesunech co bylo kdy. Nadále mám tak sem tam slaměné dny v Praze, které si pořád užívám a pořád přitom nepiju, což je o to lepší. Dneska je asi poslední takový večer na dohlednou dobu, což je ale taky dobře, páč už se mi po nich stýská. Koukám na kalendář podzimu a obchází mě známé pochyby jak to všechno skloubím dohromady. Ale tolik to nedramatizuju, protože tenhle typ kalendářové úzkosti před sezónou už znám, a ono to zatím vždycky nějak dopadlo.

Včera jsme hráli s ILLE na Stalinu, dvě hodiny po průtrži mračen. A bylo to výborné, aspoň z našeho pohledu. Jak máš, tě povidám, dobrý zvuk na pódiu, máš polovinu vyhráno. A spousta lidí a dobré hovory a přitom doma už něco po jedenácté.

A jedeme dál.

 

čtvrtek, 2. srpna 2018

Kromě toho že jsem byl v Dublinu, že poslední měsíc dělo hlavně to, že jsme byli spolu na chalupě. Musel jsem sice taky trochu na dálku pracovat, ale aspoň jsem to mohl dělat polonahej a špinavej. Je příšerné sucho. V Praze je to otravné, ale v přírodě je to strašidelné. Stromy shazují ovoce. Při procházce krajinou si jeden připadá jako ve středomoří – ta vyprahlá země a pod nohama křupající žlutá tráva. Na chvíli přestal téct potok, poprvé co tam kdokoliv za život pamatuje.

Chodíme s Žilvinasem čůrat shora ze svahu. Laime se k nám vždycky chce přidat a snaží se rozepnout si plínku, nevěda chudinka, že jí kromě toho k čůrání vestoje cosi schází. Myslíme, že brzy začne mluvit, čímž teprve začne to pravý tóčo.

Normálně při tý dlouhý dovolený na chalupě moc nepiju, ale tentokrát to úplně nevyšlo. Jednak s návštěvama, druhak bych bez toho asi nikdy nedodělal některé práce – třeba obklady ze střepů kachlíků v koupelně, které vypadají sice parádně, ale je to hrozná piplačka. Tak místo toho nepiju teď a radši ráno a večer aspoň deset minut medituju.

Mám slaměný týden v Praze a velmi si ho užívám. I když třeba jen tím, že přijdu domů, něco uklízím nebo hraju na kytaru, udělám si pálivou večeři a pak si čtu.  

Čtu How to Change Your Mind od mého oblíbeného Michaela Pollana. Je to o psychedelikách a je to nesmírně zajímavé.

 

středa, 25. července 2018, Dublin

Je to pravda, Irové fakt vypadají zhusta jako takoví naštvaní alkoholičtí skřítci jak je znám z filmů. V Dublinu je pěkně a překvapivě horko, asi je to teď tak všude. Evgeny mi poradil tip na výlet na útesy v Howth a nakonec se ke mně přidala skupina dalších. Takže Rus poradí Čechovi kam jít v Irsku na útesy a s ním se vydají Tibeťan z Kanady, Mexičanka, Američanka, Slovenka z Barcelony, Keňanka, Němec a Súdánka. Navíc takoví, kteří se věnují vývoji kryptovaných komunikačních aplikací. Jedenadvacáté století. Mořští racci jsou zblízka opravdu velké bestie. Někde támhle za mořem je Liverpool, ale u domů na útesech jsou vysázené palmy. Některé útesy jsou celé porostlé obrovskýma kapradinama, celé je to zelené, od moře duje vítr a vypadá to celé dost jako v Irsku. Zpátky dole jsem si na sluníčku před dřevěnou hospodou dal Guinnesse, rybí polívku a čtyři místní ústřice. Místní ústřice jsou skvělé. Stejně jako všechny ústřice je to takový koncentrovaný panák moře, který tě na několik vteřin přenese do vody někde v příboji, houpaného vlnami a větrem a křikem racků nad tebou.

 

středa, 11. července 2018

Přijeli jsme do Prahy na otočku, protože jsme špinaví a potřebujeme si vyprat. Navíc máme všichni rýmu a venku poprchává, takže takový ideální přestupný den. Jinak trávíme čas polonazí na chalupě, byl u nás chvíli Almela s klukama a chvíli Jirka Vaněk s Čendou. Vymazal jsem si z telefonu Facebook, Instagram a BBC, takto tři ikony, na které klikám nejčastějc a nejbezmyšlenkovitějc. A vůbec mi nechybí. Hráli jsme s ILLE v Boskovicích a trochu jsme se báli, protože to bylo velké pódium a dali nás v podstatě do hlavního času hned po rozjetých Nylon Jail a Houpacích koních. Ale dobré to bylo, normálně jsme to utáhli, lidi si dokonce zpívali texty i těch nových věcí. Asi jsme normálně rokenrolová kapela, když se zadaří. Spali jsme v ubytovně pro mládež a v noci tam museli přelézat plot. Bylo pěkné být zase všichni čtyři spolu a naznali jsme, že nás to spolu pořád baví.

Kromě toho pokládám půdovky, sháním vápennou maltu, dělám pizzu a chleba v hliněné peci, občas ráno zaběhnu nahoru na hradiště Dřevíč. Snídáme na ranním sluníčku, večery jsou dlouhé a oranžové, v travinách chodí srnky.

Jsme umytý a máme vypráno, jedeme zase zpátky.

 

středa, 27. června 2018

Koncert v Karlíně byl nad očekávání výbornej, lidí třeba kolem stovky, což je slušné. Ten konec června je vždycky smršť, přes víkend annual meeting, samá hogofogo večeře, až už si člověk trochu zoufá a rád by od tramezziny s limetovým olejem a vinného sabayone (nemám ponětí co z toho to bylo, na talíři je to všechno v podstatě obyčejné) utekl domů ke chlebu s máslem. Tomu se říká problém prvního světa. Pokračovalo to až do pondělka večer na americkou rezidenci, odkud nás Marcela vytáhla do dejvické nádražky, což to tak pěkně vybalancovalo. Včera jsme byli na první školní třídní schůzce (už je to tady) a pak jsem byl konečně doma a trávili jsme s Alelií večer dlouhý jako zamlada. Taky jsem šel spát úplně střízlivej, což je v té večírkové sezóně poměrně neobvyklá zkušenost.

Poslední dny před létem, snažím se odbavovat práci, abych si jí nemusel brát tolik s sebou, těším se na pár doufejme klidných týdnů.

 

čtvrtek, 21. června 2018

Zašli jsme s Alelií do Sapori na Vinohradech a pak to vzali dlouhou procházkou kolem Grébovky až dolů do Vršovic. Pěkné, být takhle občas spolu sami, měli bychom to dělat častějc. Včera jsme měli zkoušku s ILLE u Kuby na Smíchově, což šlo vlastně dost dobře. Dneska koncert v Přístavu v Karlíně, který se nám podařilo zabookovat ve stejný čas jako  festival hned nad námi na kopci na Vítkově, kde budou hrát zadarmo Kapitán Demo a J.A.R. Tak doufáme, že je dneska v Praze dost jemných duší, na které to bude moc drsné a budou preferovat jít na ILLE za peníze.

Za necelou hodinu je letní slunovrat roku 2018 a začne se to už zase zkracovat.

 

úterý, 19. června 2018

Ve čtvrtek na mě chřipka padla naplno a já se potácel pod Ibalginem až do večera, kdy jsme měli koncert s Worm’s Rafination na Klamovce. A jak jsem se tam dvě hodiny intenzivně potil na pódiu, ono mě to zase přešlo a v pátek už mi bylo docela dobře. Byl to pěknej koncert, musíme to dělat častěji než jednou za čtyři roky. Vlastně mě hrát tenhle rokenrolový žánr pořád jde a baví asi nejvíc, i když už to moc neposlouchám. Platí to ale i třeba o Alaverdi, tam se čistě muzikantsky taky cítím přirozenějc než někde v indiepopu, kde si naopak často připadám trochu s nohou za krk.

O víkendu jsme už potřetí měli slunovratový mejdan na chalupě, kde zase přijeli trochu jiní lidé než loni a bylo to velmi pěkné, s asi dvanácti dospělými a podobným počtem dětí od čtyř týdnů do puberty. Filmy na šestnáctimilimetrové promítačce a bojovka byly obzvlášť úspěšné. Během toho víkendu došla voda ve studni a pak se ještě rozbilo čerpadlo. Jako obvykle, na konci jsme s Alelií byli spíš zralí na ještě jeden odpočinkový víkend než na začátek pracovního týdne, ale to je nevyhnutelné. Parádní víkend s fajn lidma, děkujeme, kamarádi!

Na baráku ve Veverkové začali po asi padesáti letech opravovat fasádu. Je devatenáctého června, v ulici po večerech pískají vlaštovky, celé léto je před námi, chili zraje a já mám na chvíli rande se svou ženou k pátemu výročí svatby.