Mladá pani, dyť ten váš pes je dočista scíplej!
Během pátku se ranní double-lemon-blue-feelin rozpustil a odpoledne jsem tahal rozumy z Lucie N. u Zavěšenýho kafe už v celkem dobrém rozmaru. O to víc, že mi v tu chvíli volal Martin Ledvina s volným lístkem na Queen, o jejichž koncertu jsem předtím vůbec nevěděl.
Ale v osm jsme už seděli na místech ze strany u pódia. Sazka Aréna je mi trochu protivná, protože na ceduli u vchodu do haly je řada přeškrtnutých ikonek se zákazem něčeho snad metr dlouhá, mají tam na zdi okrasné Hušákovy pravdy, všude vás někdo hlídá a vůbec je to tam pramálo lidské. Ale to je možná daň za to, že tam zase není v rozích nablito a vytrhané sedačky.
Každopádně, koncert začal a atmosféra šla prudce nahoru. Queen byli mocní. Pak to zase šlo dolů až k bodu, kdy Roger Taylor doopravdy uskutečnil to, co většina lidí zná jen jako rčení - slavné ántré "v tom přicházím já, celý v bílém". Se zataženým břichem došel na rampu uprostřed lidí a začal hrát paličkama sólo na kopák. Pak mu postupně přinášeli další bubny a on se věnoval každému zvlášť, až to bylo skoro jako parodie á la geniální
StSanders.
Šel jsem se vyčůrat. Se starými hity ke konci playlistu to nicméně zase šlo nahoru a koncert skončil v podstatě happyendem. A jestli to na někom celé stálo, byl to Brian May. Nejen že vypadá pořád stejně, ale je na něm vidět, že ho hraní opravdu baví, hraje skvěle a má naprosto úžasný zvuk kytary, jakkoliv se tohle může zdát srandovní argument. Dělá mi to fyzicky dobře. Čím je ten koncert dále, tím lépe na něj vzpomínám.
Brian May is a kind of magic
Večer ovšem teprve začal, protože jsme dojeli do Železné na koncert Beátky Hlavenkové, potkali tam Nejmenovanou Nuselskou a nakonec seděli do tří do rána v lehce metrosexuálním baru na Starém městě. My tři pohromadě jsme se neviděli hodně dlouho a hovořili jsme o životě a taky o vztazích a smáli se a být méně zodpovědní lidé, možná tam sedíme do bílého rána. Pozvedlo mi to náladu o několik desítek procentních bodů, mí milí přátelé.
Ráno jsem už jezdil s mi.pu na kole po Stromovce. Odpoledne jsme se stavili na Día de los Muertos, ale bylo tam už moc lidí, tak jsme si půjčili Lovce draků a šli zase domů. Lovec draků je dobrý film, ale od akční scény s Talibanem dál je velmi americký.
V neděli jsme byli na Vítkově, v zádumčivé mlze a šedu nad hotelem Olympik a karlínskými fabrikami, a já pak ještě na v Oku Katyni. Což není zrovna lečo, jak lze očekávat. Je to beznaděj.