.antiamnesia.

Napodruhé to bylo jiné. Zaprvé už se tu trochu vyznám, zadruhé je horko a všechno je v něm takové vyostřenější. Je to pořád fajn, ale minule jsem na zdejší prostředí byl naladěný víc a teď už se těším domů. Přesto to byly plodné dny.
O detailech a dojmech tentokrát psát nebudu a nechám si to pro sebe.

Někdy k lepší koncentraci vůbec nepomáhá být sám a s možností si (skoro) zcela určovat vlastní program. Mysl, stará opice píchnutá včelou, pořád skáče jako pominutá od jedné věci ke druhé, třetí a desáté.

I shaved my head
I put on robes
I sleep in the corner of the cabin
sixty-five hundred feet up a mountain
It´s dismal here
The only thing I don´t need
is a comb

Zapsal si Leonard Cohen, pobývaje v budhistickém klášteru. Čímžto hádám, že o tom taky něco věděl.

Samozřejmě jsem zase navštívil knihkupectví Kramer a většinu pohyblivých schůzek jsem si za tím účelem dohodnul blízko Dupont Circle. Šel jsem se jeden večer po sushi s G. podívat do Georgetownu. JIný večer jsme s M. kráčeli kilometry (resp. míle, žeano) podél a napříč nad tím podivuhodným kaňonem s parkem a řekou, který se vine na severozápad od centra. Když jsem dneska odjížděl na letiště (celkem brzo, po několika krásných příjemných dnech se udělalo úmorné washingtonské vedro, navíc jsem už nevěděl co bych), přehlídky 4. července se právě rozjížděly ve velkém. Jinak jsem byl taky docela dost v hotelu a snažil se pracovat. Tahle návštěva byla neplánovaná a zasáhla do už tak relativně vypjatých domácích povinností a času vyhrazeného na doma, takže jsem před městem tak trochu trucoval, jakkoliv bych si nebyl pomyslel že je to možné. Ano, jeden den jsem se dokonce probudil, mechanicky si opakujíc „kurva“.
A tak jestli mi tentokrát utkvělo něco negativního, je to především ta hrozná zdejší nehospodárnost. Ono to není v principu moc jiné než v Evropě, ale je toho rozhodně víc, takže co tady nikoho nezaráží, je pro Evropana šokující, stejně jako by v tomto ohledu asi byly Čechy pro řekněme Etiopana z vesnice.

V mém hotelu nejdou otevřít okna a klimatizace jede nonstop na plné pecky. Je to nepříjemný a protivný pocit nemoct si otevřít okno a být nucen naplno chladit aby se člověk neudusil. Mně se ho tedy nakonec s malou troškou násilí otevřít povedlo, zašprajcoval jsem ho pootevřené tubou Pringles a klimatizaci vypnul. Pokoj byl po zbytek času příjemně vyvětraný a teplotou vždycky tak akorát. Většina budov je navíc stavěná asi s takovou filosofií jako americká auta minulých desetiletí: vyrobíme třítunovou chromovanou krávu, ale ono je to velké a těžké, tak tam dáme šestilitrový motor, aby to vůbec jelo. Stejně tak postavíme barák tak blbě, že se v létě rozpálí jako skleník a v zimě do něj táhne, ale to nevadí, protože zavřeme okna a budeme topit a chladit o sto péro. Ono nebylo potřeba to řešit, protože – hej! – paliva je přece tolik! A proto v tomhle ohledu Američané zaostali za většinou světa, který by měli pro dobro nás všech spíš technologicky vést.
Námět: představujeme si ty nesčetné choboty a odfuky všech těch zbytečných klimatizací jak chrlí horký vzduch Pánubohu do oken jen aby lidi uvnitř mohli chytit rýmu. Představujeme si taky všechny elektrárny, které tomu všemu zbytečně vyrábějí proud. Přiznáme ovšem, že zrovna klimatizace je známé téma, na kterém se Američané s Evropany skoro vždycky zakousnou.

Když si dám k jídlu něco ve fastfoodu (a budiž mi odpuštěno že to tu dělám docela často), skončím s náručí plnou obalů, pytlíků a kelímků, které mi nezbývá než narvat do koše. A všude samé maso, strašné spousty masa.
Námět: Představujeme si ten objem obalů, které ty stovky milionů nestřídmých lidí za den vyprodukují a kam se asi podějí. Představujeme si taky ty pláně (pravda, spíš třetího světa), zasviněné zbytečnými igelitovými pytlíky tak, že lidská mysl si nedovede představit nápravu. Ještě intenzivněji si představujeme nelidskou a rozpálenou rovinu Středozápadu s obrovskými ohradami plnými dobytka a potom ta velikánská jatka, jejichž „killing floors“, schopné najednou zabít nebo omráčit patnáct prasat, jedou nonstop ve dne v noci. A anonymní hispánští dělníci, kterých se nikdo na nic neptá, hydraulickými nůžkami odhodlaně porcují velká polomrtvá těla v těch neviditelných chrámech nevýslovné krutosti.

A všechna ta auta, kterých, jak zmíněno a známo, je velice mnoho a na evropské poměry jsou nezřídka obscénně velká, protože spíš náklaďáky vybavené na přejezd tundry než něco, co by mělo sloužit na cesty z předměstí do práce v centru. I ve Washingtonu, který je náramně pyšný na svůj neobyčejný systém veřejné dopravy (tzn. mají metro a pak taky nějaké řídké autobusové linky na dobře utajených zastávkách), jsem se nachodil jako málokde. Což je fajn a v pořádku, ale žít tu dlouhodobě bez auta mohou jen opravdu zarytí alternativci nebo sportovci.
Námět: Posíleni aktuálním zpravodajstvím z Mexického zálivu, představujeme si hnědě nazrzlou mazlavou ropu, celý oceán ropy, plynoucí v potrubí, kterým projede náklaďák, přes zemi i po moři, do nesčetných rafinérií a pak cisternami do nesčetných pump, aby mohl y nesčetné maminy jezdit do nesčetných mallů za městem nesčetnými SUVs s dojezdem 10 mil na galon benzínu.

Takže nakonec, když se díváme na panorama velikánských činžáků v D.C. nebo nedejbůh spatříme pod sebou celý Manhattan jako dlani (právě před chvílí, stejně jako před osmi lety, akorát z jiného úhlu), neubráníme se přemýšlet o tom astronomickém množství budov, bytů, plynového potrubí, vodovodních přípojek, kelímků od pití, pneumatik, surového masa a lidí, z nichž (ó ano má nejdražší!) skoro každý má doma zubní kartáček, televizi, gauč, toustovač, ponožky, umyvadlo, lednici, deodorant, plastový suvenýr a lustr.

A skoro všechny ty věci jsou zbytečné, je to pravý opak myšlenky brát si jen kolik nezbytně potřebuji. Naopak, všichni obchodníci se veřejnost, podobně jako tu naši, snaží přesvědčit, aby si brali co nejvíc a baže je to dokonce jejich právo a dobrý bonton pořizovat si mnoho věcí a často je měnit. A že bez toho je jeden jaksi mimo a aniž bychom to proboha snad říkali výslovně, mezi řádky čteno je to v podstatě ošuntělý loser, který Nic Neznamená a Není Úspěšný, protože nemá nové věci.

Když se to řekne dost nahlas a dost často, zapomene se, že vlastnit traktůrek, bazén a italský hedvábný gauč je zbytné a zhusta dokonce přímo píčovina. Ale veřejnosti, ježto jsou v průměru jak známo spíše blbé, to všechno nezřídka a rády baštívají.

Mohl jsem to taky zkrátit a prostě napsat, že z vědomí toho gigantického ledovce pod hladinou, když i viditelná špička je tak neobsáhnutelně obrovská, na člověka snadno padne tíseň a ouzkost, protože nic jiného tím vším v podstatě říct nechci.

Jsem doma a jsem tu rád. Ale ne nadlouho, v toto bláznivé léto. Od pátku budu dva týdny offline.
Byli jsme na krásném dlouhém výletu podél Svatojánských proudů, který byl nakonec o dost delší než to vypadalo na mapě a zatáhl nás tak do netušených míst. Stmívání nás zastihlo akorát na konci hustého lesa u štěchovické přehrady. Paráda.
Pomáhám Alaverdi dokončit desku, ale trochu se to protahuje, protože na to teď nikdo nemáme dost času. Plán je do konce léta, což mi přijde OK.
V Praze je horko a mi.pu ukrutně smrdí řiť.

Hektický. Večer zase na cestu a na dva týdny se odmlčím. Kdo sem chodíte číst, mějte se tu zatím pěkně.

Tak jedu. Na letišti, gate C13. Na Ruzyni jsem za posledního třičtvrtě roku jako doma.

Stmívá se brzy, takže včera, okolo osmé, jsem přijel už za tmy. Horko jako v prádelně a vlhko takové, že se v posledních slunečních paprscích dělala duha i bez deště. Dneska jsem vstal asi o půl šesté ráno a šel se podívat na břeh řeky.
Buďto jsem to už zapomněl, nebo je tu ještě o kousek echtovnější Asie než v Kambodži. Rozmoklé zčernalé domy, pouliční stánky s jídlem, kolem těch s masem se často line známý pach mršiny, zapomenuté koleje v betonu, odpadky a všudypřítomní havrani se střídají na krysích mrtvolkách. Všude už je spousta lidí, Rangun se chystá do dalšího dne. Evropana si příliš nevšímají, což je pokud mohu soudit na Asii neobvyklé, a musím říct, že docela příjemné.

V hostelu sedí sem tam běloch a ve vlhkém a teplém soumraku si píše deník. S přihlédnutím k tomu, co právě dělám já a co dělávají všichni ostatní, to působí zbytečně a trochu komicky. Nevím jestli bych ale dovedl pojmenovat co je na tom tak zvláštní a svým způsobem skličující. Nejspíš to, že je to takové sběratelství zážitků samo pro sebe, v důsledku převážně jalové. Turista celý den k sobě pažemi hrne povrchní zážitky z ulice a potom si je večer odtáhne do doupěte, kde si je přežvýkává a ukládá do své vlastní spižírny. Tu buďto už nikdo neuvidí a nebo ano, na blogu, ale tam je takových věcí tolik a jsou si tolik podobné, že to nestojí za řeč. Má to tedy smysl hlavně pro turistu samotného, ale tam se zase vtírá otázka jestli by nemohl vynaložené soustředění a energii utratit nějakým cílenějším způsobem (věnovat se nějakému tématu, napsat o něm pro domácí noviny atd.) . Turista se navíc většinou pohybuje v jakémsi paralelním světě turistické infrastruktury, která, jakkoliv nuzná a základní, je přecejen dost odlišná od reality na místě. Představte si jak vidí americký nebo britský návštěvník Prahu, která je přecejen západní a americké nebo britské realitě celkem příbuzná. A pak si to vynásobte tolikrát, kolikrát je život v Rangunu jiný než v Praze.
Ale to bych asi chtěl moc a možná je to takhle v pořádku. Já osobně to většinou nedělám jinak a aspoň můžu říct, že ke každé zemi, kde jsem měl možnost pár týdnů být, mám od té doby zvláštní náklonnost. Pokud alespoň tohle cestovatelé zemím přinášejí a stávají se čímsi jako jejich tichými velvyslanci za hranicemi, je to dobré. Navíc stále platí základní pravda, že čím víc různých míst na světě vidíš, tím víc si uvědomuješ jak rozmanité, složité, a přece v mnohém podobné místo ten svět vlastně je. I to se může zdát triviální, ale má to ten důležitý dopad, že to odbourává zabedněné předsudky a dodává jistý nadhled.
Kromě toho, zrovna ten chlapík, co si psal deník na verandě včera, byl univerzitní profesor, u něhož lze snad aspoň malinko předpokládat nějaká smysluplná multiplikace nabytých zkušeností prostřednictvím jeho studentů.

Domorodcům na místě se ovšem nelze divit, jestliže farangy vnímají jako přerostlé, nepraktické a rozmazlené trouby. Docela dobře to shrnuje reklama „Incredible India“, která letos běžela na CNN. Byly to dlouhé a drahé reklamy, pro které se zástupci indického cestovního ruchu zřejmě po dohodě s marketingovými experty usnesli, že jejich cílová skupina je právě tady. A tak je hrdinou bílý mladík, který všechno sleduje s dětským úžasem, neustále se někde nešikovně motá, místní ho provádějí shovívavě i když s respektm (má peníze), on ničemu okolo sebe moc nerozumí a v západu slunce na poušti skáče radostí.
Slouží-li to jedněm i druhým, budiž, je to asi dobré.

Stárnu? Stává se ze mě osoba, která si potrpí na pořádek a uklizené pokoje?
Nevím, nicméně je fakt, že asijský bordel je mi vzdálenější než dřív. Můžeš nemít nic, ale měj to čisté, říkám si. A tak mě moc nebaví všudypřítomný svinčík. Jednak proto a jednak taky protože je ho tak nevykupitelně mnoho.

K tomu jsou samozřejmě hned dvě protiteze. Zaprvé, když je nouze, člověk se upírá jen na to hlavní. Zadruhé, pokud jde o čistotu osobní, jsou na tom Barmánci a vůbec asi většina třetího světa líp než evropský průměr. Ne nadarmo bylo první japonské jméno pro Evropany „smrdí po máslu“ a návštěvníky ihned lifrovali do koupelí. Snad se nepletu, kdesi jsem to četl.

Je ovšem na místě si přiznat, že jakkoliv je cestování do cizích končin pro mě pořád zajímavé a přínosné, tuším už, že patřím do Čech. Což jsem před pár lety ještě nevěděl. Zatímco jsem tady, Alelie se potkala se slečnou, která říkala, že Asie je nejlepší místo, aby si člověk uvědomil své místo na zemi. Ať už tím slečna myslela cokoliv, měla pravdu. Moje místo je doma.

Tedy jdu, já maličký a bos, širokým krytým schodištěm s desetimetrovými dřevěnými krokodýly k pagodě Schwedagon. A tam nahoře, na sluncem rozehřátém mramoru, je celá spousta zlata červeně a běloby, mnichů v rudých rouchách, chrámů a modliteben, zákoutí, oltářů a oltáříčků. Bosi jsou všichni, jinak se to nesmí. A tak obcházním dokola a říkám si, že je to všechno náramně krásné, ale přecejen mi ta nezměrná zdobnost nejde úplně dohromady s tím jak si představuju hledání osvícení, stejně jako mi nepřijde, že by Ježíš doopravdy nějak zvášť stál o krucánky a zlacené andělíčky. Nechávám se ulovit dědečkem s pohlednicí Prahy sedmdesátých let v ruksaku, a on mě protáhne celou řadou budhistických obyčejů. Tedy ne nějakých mystických, spíš takové prosebné rituálky jako dělají svíčkové báby v našich kostelích to jsou. Je milý, soustředěný a slušný, a tak mu za to docela rád zaplatím, protože to samozřejmě dělá zrovna proto. Pak chodím bos dál a připlouvají těžké tmavé mraky, které se oproti všemu tomu zlatu dobře vyjímají. Nemám ponětí ze které světové strany, protože v tom velikém kruhu člověk rychle ztratí orietntaci. Sedám si do rohu v ústraní a najednou mi to přichází, všichni ti moji blízcí tam daleko v malé tečce Evropa a jeden po druhém jak jsou mi drazí a důležití. Ono to místo, až už to tam dělají jak chtějí, v sobě zřejmě doopravdy soustředí velikou energii celých tisíciletí věnovaných pozornosti směrem vzhůru. A když se zastavíte, nejde to nevnímat.

Potom spadne pár prvních kapek, každá velká asi jako české hospodské štamprle. Do dvaceti vteřin je z toho liják, který u nás vydrží jen pár vteřin nejsilnějšího návalu. A tak s každou změnou větru čekám, že to poleví, ale ono to pokaždé naopak zesílí. Pak už jsou to provazy deště, které se valí na zem, stékají ze střech a okapů a odnášejí z kamenů nashromážděné slunce v potocích teplé mramorové vody. Ve svatyních se zatím lidi dál modlí, malí kluci dovádějí v dešti jako pod sprchou a sem tam mnich jde okolo, někdy pod deštníkem, někdy promoklý, a někdy se ještě zastaví pod okapem.

Už je tma, v Rangunu je potopa , celé bloky a ulice šplouchají vodou po lýtka. Taxík, kterým jedu zpátky, je tuze starý, ze zamlženého okýnka jsou z města kromě temnoty vidět jen rozmazaná barevná světla a po straně vlna, kterou rozrážíme hladinu ulice, jako bychom byli člun. Díra v podlaze je zrovna pode mnou, tu a tam se dostává pod hladinu a mezi mé nohy začne stoupat úhledný čůrek kalné vody. Nikdo se nevrzušuje, je to normální letní déšť. Dobrodím se k hostelu a potkám poněkud vykuleného M., který nebožák zrovna v takovém okamžiku přistával a zatopené město je jeho první ántré do Asie.

Trvá to dlouho, ale voda nakonec opadá. Z lýtek jsou kotníky a ráno není po dešti ani památky. Je jen další horký den v období dešťů.

Zážitky jsou velmi protikladné a otáčejí realitu do těch nejzvláštnějších výkrutů mávnutím jedné chvíle. Říkám si, že život v nesvobodných zemích není nutně hnedka hrozný, ale časem se to spíš zhoršuje než zlepšuje. Nejistota se kumuluje a co bylo ještě včera jasné se pořád víc rozmlžuje. Kdo je kdo, kdo s kým peče? Kdy to přijde? Co přijde? Přijde vůbec něco? Není to tedy hnedka rána, která zlomí vaz, ale spíš nastřádané pochybnosti, které, dovedu si představit, pomaloučku uhlodávají rozvahu a úměrně riziku hraničí s paranoiou. Říkám si, že se podobně musí cítit nevěrné manželky násilnických námořníků.

Pak sedíme s N. a jíme chanskou večeři a provalíme se skutečností do dost nečekané styčné plochy v podobě hry na rokenrolové nástroje. Dokonce i malinký chanský číšník přihopká a volá: „I like Pantela!“. Jdu čůrat a nějak se s tím vším srovnávám a při zemi na straně tureckého záchodu je okénko. Vede kamsi do hlubokého sklepa (jaktože se včera nevyplavil?), do kuchyně, kde se ozývá syčení pánví. A když se nakloním nad něj, ožehne mě pálivý odér smažených chilli papriček. I rozslzím se. A du.

Nedalo mi to a šel jsem se dneska v pět ráno ještě jednou podívat do Schwedagonu. Pak jsem čekal až vyjde slunce a ranní cvičení si dal v komfortu otevřeného buddhistického přístřešku, který jsem měl sám pro sebe.

Lidé sypali ptákům do velikých krmítek a havrani si tu dietu vylepšovali chytáním můr, které se zapomněly ráno schovat a v denním světle se plácaly po dlažbě.

Život tu začíná dost brzy a ani před rozedněním nejsou ulice úplně prázdné. Stánkaři se chystajjí, rikšové a taxíkáři spí natažení ve svých vozidlech, lidé čekají na autobusy. Sem tam nějaké auto, náklaďák, nebo ty srandovní staré Mazdy. Ty jsou vám jako když vezmete normální pickup a zmenšíte ho do třetinové velikosti. Vyjde vám z toho titěrné vozítko jako pro panenky, které vypadá že byste ho dvěma prsty převrhli z jeho malinkých koleček, a když náhodou vyvine rychlost větší než třicet, zní to, jako když se trhá suchý zip.

Zaznamenané kulinářské tipy a zvláštnosti zahrnují: žvýkání betelu, všudypřítomné zrzavé plivance na ulicích a úsměvy červeně rozežraných zubů. Ranní těstové tyčinky smažené na ulici v hlubokých pánvích. Natenko krájené kozlí maso upražené do hromady křupavých rudých vlasů. Ananas politý limetkovou šťávou a posypaný solí. Prasečí vnitřnosti a jiné libové tělesné části (uši, rypáčky atd.) posléze tence krájené, do vroucího oleje nořené a pálivou omáčkou vylepšované. Buráky nadvakrát pražené s křupavým česnekem. Polévky nudlové, vývary, s celými malými vajíčky, koriandrem, tofu, chilli a ještě stokrát jiné, které dorovnávají v horku vypocené minerály, což obyčejná voda neumí (jinak též první zákon přežití asijského cestovatele). Salát z nakládaných čajových lístků se sušenými krevetkami a kyselým přelivem.

Zaznamenané zvláštnosti jiné zahrnují: mužské sukně, kostkované a skoro na každém. Světle žlutý ženský makeup na tvářích, pokud vím vyráběný ze sušené kůry a sloužící jako ozdoba stejně jako proti slunci. Deštníky, které se osvědčují jako ochrana před sluncem i deštěm. Většinou v rukou žen, ale ne vždy, i váš farang si jeden takový zakoupil a nemůže si ho vynachválit.

Do Baga jsme se vydali vlakem brzy ráno a dobře jsme udělali. Kolejnice sice nejsou nejrovnější a na trase je mnoho masážních míst, kde to vypadá, jako když celý vagón hraje „takhle jedou páni, takhle jedou dámy“ a těmi otřesy napůl vytrhané koženkové sedačky poskakují s cestujícími, ale i tak je to poměrně komfortní doprava a jak už to tak se železnicí bývá, z okénka se odhalují zajímavé a netypické scenérie. Tím směrem je nedozírná rovina, lidé pracují na zeleně bujících rýžových polích, sem tam je vidět vesnici chatrčí. Jaké to asi musí být, narodit se třeba zrovna támhle, dvanáct hodin denně pracovat na poli a večer prodávat domácí občerstvení u vlaku za pět dolarů na měsíc? Jak různorodý je ten svět a potažmo jak malicherná je většina problémků, které řešíme všichni u nás doma.

Bago je takové neměsto, člověk by řekl spíš osada kolem několika velikých chrámů, která se za dlouhou dobu naplnila lidmi a rozlezla prostorem natolik, že už tedy nezbylo než ji za město začít považovat. Není to ovšem tak úplně pravda, protože i Bago zažilo velké doby, když před stovkami let řeka ještě tekla jinudy a tady byl velký a důležitý námořní přístav, přestože pobřeží je ještě kus.

Je tu taky veliký klášter. Tedy, ono je jich tu několik, ale do toho velkého nás zavedla se stmíváním jedna mladá pouliční prodavačka, i když sama nakonec zůstala před hlavní místností (ženy tam nesmějí). A tak jen pokukovala dovnítř, zatímco veliká hala se postupně plnila, až tam bylo dobře ke třem stovkám holohlavých mnichů v červených rounech a odříkávali večerní modlitby. A nechci být opět přehnaně esoterický, ale ono to doopravdy s místem něco dělá, když se tam modlí třista lidí najednou, a to i když malí mníšci vzadu zlobili a občas mezi starší bratry přistála papírová vlaštovka. Už jen samotný ten zvuk stovek mumlaných modliteb je impozantní. Sami bychom si tam asi netroufli, bylo to v hloubi kláštera, ale i když nás tam přivedla ta holka, která s nimi taky neměla nic společného, očividně to stačilo, abychom tam nikomu nevadili a nikdo se o nás kromě pár zvědavých pohledů nestaral.

I přes zajímavé zážitky jsme nakonec všichni tři Bago dost rádi opustili a olezlý a cizí Rangun nám teď připadá být málem Paříží a jako doma. Velikost Baga je přesně taková, že v sobě spojuje negativa velkých i malých sídel. Je dost velké na to, aby tam byla spousta hluku, odpadků, mumraje, čoudu a špíny; ale ne zase dost na to, aby už tam s tím uměli zacházet, alespoň třeba jako v tom Rangunu, kde to taky není bůhvíjaké.

Přišel na nás stesk po domově a představujeme si šumavské lesy plné hřibů a borůvek a večerní chladno při posezení s blízkými na verandě. Léčíme se studenou Coca-Colou, cigaretama a černým humorem. Ach Coca-Cola! Kolik asi lidských vztahů, obchodních schůzek, státnických rozhodnutí a lidkého štěstí už zachránilo několik doušků toho kouzelného nápoje! Komu se to nezdá, ať se zeptá na Colu nějakého cestovatele. Coca-Cola je totiž nejlepší.

Konec dobrý, všechno dobré. Sedím už zase v letadle.
Keep on rocking in the free world.

Po víkendu se ochladilo tak na třicet stupňů, což bylo po rozpáleném prvním týdnu příjemné. Posledních pár dnů proběhlo dost rychle. J. běhal s foťákem za mnichama, ale už taky čím dál tím méně, my s M. jsme si zase víc a víc stýskali po domově a bavili se o muzice, jelikož se ukázalo, že máme docela kompatibilní vkus.

Večer typicky zakončený sépiema s chilli u Číňanů naproti, jedním až dvěma pivy a pár cigaretami na verandě. Ráno či nad ránem potom občas pohotovost v brišní krajině, pálivá chvíle v bíle kachlíkované koupelně a předsevzetí, že dneska to s dietou budeme dělat úplně jinak. Předsevzetí většinou liché.

Pobyt v Barmě je zároveň dobrá příležitost jak se zbavit nebo si aspoň udělat pořádek v čase, který člověk tráví online. Připojení tu sice je, ale monstrózně pomalé.S trochou trpělivosti se dá dostat na gmail pro kontakt s blízkými a podobně, většina ostatního je pro masochisty. A zajímavé je na tom to, že většina těch ostatních věcí skoro vůbec nechybí.

Jedinkrát v životě jsem se nechal oholit, a to zrovna tady před čtyřmi lety. Udělal jsem to tedy ve volné chvíli večer znovu, jednak protože mi to přišlo stylové („víte, oholit se nechávám jedině v Siamu“), jednak abych po pár letech taky zjistil jak vlastně vypadám.

Bangkok je pořád ten šílený mumraj jako byl tehdy, i přes nedávné vypjaté situace je to stále stejný pocit. Obrovská rozloha betonu ucpaného šestiproudými řadami aut. Z hlavních ulic vybíhají ty postranní v takových paprscích, které ale většinou navzájem nejsou propojené, takže přejít o ulici vedle (vzdušnou čarou sto metrů) často znamená vrátit se půl kilometru na hlavní a dalšího půl kilometru jít do druhé ulice. Už tehdy mi přišlo, že se v Bangkoku nedá vyznat, kterýžto dojem se mi teď jen posílil. Nebýt nadzemní dráhy SkyTrainu, snad by se po městě nedalo pohybovat vůbec.
Zajímavé zvláštnosti zahrnují:

- Ulice se často píšou několika dost různými způsoby a vyslovují ještě jinak. Některé se navíc jmenují hodně podobně.

- Thajská jména ulic jsou pro mě nezapamatovatelná.

- Sednete-li v centru během dne ze zoufalství do taxíku (které jsou jinak dost dobré a levné), zadrcnete se do pěti minut v neprůstřelné zácpě.

- Taxíkáři se většinou v tom ohromném městě orientují jen trochu a adresy se jim moc číst nedaří. Anglicky nemluví. Jeden trumbera mě dneska vozil dokola asi půl hodiny, přičemž zbytečně vjel do těch nejucpanějších ulic a na pomalé otázky typu „So, do-you-know-where-we-are-going-or-not? You-know-the-address?“ apod. se většinou jen celý svíjel rozpačitým asiatským smíchem, který mě dráždil ještě víc, a jezdil dál. Kdybych na jednom semaforu nevystoupil a nešel dál pěšky, možná tam jezdíme do teď.

- Vzdálenosti jsou dost velké; dojít ze zastávky pár bloků na místo může být procházka na dvacet minut ostré chůze. Místní v tomhle přesyceném městě navíc moc nemají páru a jsou schopni tvrdit že takový a takový dům v ulici není, i když už stojíte pár desítek metrů od něj. Podobně jako když přijdete dle adresy do devatenáctého patra, pošlou vás do osmnáctého a v osmnáctém zase do sedmnáctého.

- Konečně, být tu s batohem na dovolené je o dost jiné než pracovně, minimálně v tom, že když člověk potřebuje stíhat schůzky a zařizování na čas, stává se logistika pekelným oříškem a mnoho hodin strávíte přesuny z místa na místo.

Nechci si ani představovat orientaci v takovém velkoměstu třeba v Číně. Tímto nic proti Bangkoku, ale žít bych tu rozhodně nechtěl. I když mě dneska v letadle přesvědčoval jeden ruský Žid, že je to ve skutečnosti velmi odpočinkové a klidné místo.
Levný hotel Atlanta je přímo v centru, je zdá se záměrně trochu utajený, má velmi silný genius loci a je veden pevnou rukou osvícené diktatury. Hosté si tak na chodbách přečtou „please be quiet while swimming or you won´t get your breakfast“, celou řadu dalších ostrých pravidel jako třeba „pokud si sem bude někdo tahat prostitutky nebo jinak se nevhodně chovat, oznámíme to bez varování policii, jeho ambasádě, novinám v jeho zemi a ještě přidáme žalobu pro pošození dobrého jména“, „kdo by si chtěl na něco stěžovat, měl by si uvědomit, že se jedná o budget hotel a vyhrazujeme si právo takového hosta požádat, aby zaplatil a šel jinam“ a podobně.
Na druhou stranu, mají tu kuchyni, na kterou jsou právem hrdí a sáhlodlouhý jídelní lístek, který velmi kvalitně a inteligentně pojednává o zákoutích thajského vaření. Na recepci je veliká složka o bangkokských reáliích, která je psaná podobně dobře, vkusně a jinak než turistické průvodce. Celé to místo mmá takového staromódního ducha – v restauraci hraje ragtime a v hale je dřevěný stůl na psaní dopisů i se zásobou červenomodře pruhovaných obálek pro leteckou poštu. Není to místo pro obyčejné turisty, majitelé se evidentně rozhodli, že bude nekompromisně po jejich a nikomu nebudou podlézat. A protože mají dobrý vkus a chytré a progresivní nápady, drží to stranou obvyklou white trash chátru, která se jinak v Thajsku často dovolenkuje a naopak udržuje stálou klientelu lidí, kteří se sem vracejí. Přes prvotní úlek z chodbových pravidel i já naznávám, že je to tu pěkné a pokud bude ještě někdy příležitost, rád se sem vrátím.

Bangkoku musím popravdě přiznat i jisté kouzlo. Říkám to teď ale jenom proto, aby to znělo férověji, když budu kritizovat dál. V Bangkoku je hrozně cítit, jak mají lidé rádi peníze. Město si libuje v tom blbém pseudoluxusu mramorových obchodních paláců s třímetrovými mosaznými písmeny na fasádách. Je to smutné, další věc, kterou Zápaďané zavedli a nebozí Asiaté, nevěda ničeho lepšího, se je v té jejich disciplíně teď snaží dohnat a trumfnout a předhonit. Víc a víc. Růst. Úspěch. Luxus. A ještě víc. Dobře to ilustruje časopis Being Bangkok, který ležel na letišti. Drahý, na perfektním papíru, takový ten styl hyperluxusníxch letištních publikací o ničem, plných hezkých obrázků, textu coby výplně prostoru a ošklivých ksichtů, které mají dle autorů představovat Úspěšné Lidi v reklamách na nóbl věci. Ale Being Bangkok vydávají Thajci, a je to podobné jako když se snaží dotahovat Západ jinde. Časopis je přes všechen přepych psaný dost vachrlatou a místy orientálně květnatou a srandovní angličtinou, která text, už tak dost na hraně jakéhokoliv skutečného významu, hroutí do parodie reklamního ptydepe. Jsou tam vyfocené krásné věci, ale editoři už nemají to oko je poskládat dohromady, takže je to taková divná nevkusná matlanice bez ladu a skladu.
A já sedím a bojím se. Jestli on ten nástup zbytku světa bude znamenat, že budou všichni lační po těch nejkřiklavějších rekvizitách pitomého a vyprázdněného přepychu, ještě nenasytněji než kdy byl Západ, máme se doopravdy na co těšit.
Kapitola druhá a velmi stručná – západní turisté v Thajsku. Je jich mnoho. Částečně expati a celkem v pořádku. Pak batůžkáři, také v pohodě. Potom ovšem různé typy dovolenkářů – tlusté bílé páry, pak hodně početná skupina podivných mužů ve středním věku (často zaměstnání dobrodružný podnikatel, kterému se občas hodí zmizet), kteří zde dílem naprcávají neméně podivné vlastnoručně importované blondýny a dílem thajské chudinky, jejichž oči se zdají říkat, že jsou uvnitř poškozené a rozhodně materiálně založené dívky. Takoví pak chodí konzulárním úředníkům nejdřív vyhrožovat koho všeho znají, aby tak uspíšili vízové procedury pro své siamské lásky a potom zase brečet, že o všechno přišli.
A tenhle nesvatý vějíř končí až u zmíněných santusáků, kterých bylo i v Kambodži plno, takoví od pohledu zlí ožralí chlapi jsou to, něco jako víkendové pánské jízdy Angličanů v Praze za doby levných letenek, ale horší. A tihle frajeři přijíždějí s nadřazeným směnným kurzem a thajská realita se patřičně ohýbá k jejich obrazu, neboť kde je poptávka, je i nabídka.

Když nad tím vším přemýšlím, u gate zatím běží Discovery Channel. Myslel jsem, že to jsou takové neškodné přírodní dokumenty á la BBC, ale zrovna kulometným tempem běží upoutávky na pořady jako „Raging Planet“ (rudé kusy lávy létají vzduchem, domy se hroutí, cisterny explodují), „Destroyed in Seconds“ (vzduchem létají trosky dopravních prostředků, hroutí se letadla, exploduje všechno) nebo „Prison Boiling Point“ (ponuré vězeňské chodby, zámky, pěsti, krev, vraždy a skryté kamery). Silněji, extrémněji, více, rychleji!

Dostáváme se do fáze, kdy už nekořeníme jídlo, ale zkoušíme jíst jenom samotné koření, aby to vůbec ještě házelo.

Je toho najednou nějak podezřele moc a já nakonec naznávám, že svět se možná ve skutečnosti neřítí do jámy pekelné, že možná už jenom prostě doopravdy chci domů.

Přes trochu dobrodružství okolo příletu byl nakonec víkend asi takový, jak jsem si ho představoval. Alelie, mi.pu, divoká Šárka, roklinaté lesy jižně od Českého Brodu a odpolední šlofíček.
Máme to doma moc hezké.

Velmi dobré dny, a to přesto že hodně nabité a se sterou možností se všelijak nervovat. Přesto jsou zatím takové fajn, pod kontrolou a hezké na pohled. Ať už za to může léto v prázdné Praze (které se mi vždycky líbilo), odpočinek od pražské reality v Asii nebo momentální relativně dost asketický režim, užívám si to.