.antiamnesia.

Během pátku se ranní double-lemon-blue-feelin rozpustil a odpoledne jsem tahal rozumy z Lucie N. u Zavěšenýho kafe už v celkem dobrém rozmaru. O to víc, že mi v tu chvíli volal Martin Ledvina s volným lístkem na Queen, o jejichž koncertu jsem předtím vůbec nevěděl.
Ale v osm jsme už seděli na místech ze strany u pódia. Sazka Aréna je mi trochu protivná, protože na ceduli u vchodu do haly je řada přeškrtnutých ikonek se zákazem něčeho snad metr dlouhá, mají tam na zdi okrasné Hušákovy pravdy, všude vás někdo hlídá a vůbec je to tam pramálo lidské. Ale to je možná daň za to, že tam zase není v rozích nablito a vytrhané sedačky.
Každopádně, koncert začal a atmosféra šla prudce nahoru. Queen byli mocní. Pak to zase šlo dolů až k bodu, kdy Roger Taylor doopravdy uskutečnil to, co většina lidí zná jen jako rčení - slavné ántré "v tom přicházím já, celý v bílém". Se zataženým břichem došel na rampu uprostřed lidí a začal hrát paličkama sólo na kopák. Pak mu postupně přinášeli další bubny a on se věnoval každému zvlášť, až to bylo skoro jako parodie á la geniální StSanders.

Šel jsem se vyčůrat. Se starými hity ke konci playlistu to nicméně zase šlo nahoru a koncert skončil v podstatě happyendem. A jestli to na někom celé stálo, byl to Brian May. Nejen že vypadá pořád stejně, ale je na něm vidět, že ho hraní opravdu baví, hraje skvěle a má naprosto úžasný zvuk kytary, jakkoliv se tohle může zdát srandovní argument. Dělá mi to fyzicky dobře. Čím je ten koncert dále, tím lépe na něj vzpomínám.




Večer ovšem teprve začal, protože jsme dojeli do Železné na koncert Beátky Hlavenkové, potkali tam Nejmenovanou Nuselskou a nakonec seděli do tří do rána v lehce metrosexuálním baru na Starém městě. My tři pohromadě jsme se neviděli hodně dlouho a hovořili jsme o životě a taky o vztazích a smáli se a být méně zodpovědní lidé, možná tam sedíme do bílého rána. Pozvedlo mi to náladu o několik desítek procentních bodů, mí milí přátelé.




Ráno jsem už jezdil s mi.pu na kole po Stromovce. Odpoledne jsme se stavili na Día de los Muertos, ale bylo tam už moc lidí, tak jsme si půjčili Lovce draků a šli zase domů. Lovec draků je dobrý film, ale od akční scény s Talibanem dál je velmi americký.
V neděli jsme byli na Vítkově, v zádumčivé mlze a šedu nad hotelem Olympik a karlínskými fabrikami, a já pak ještě na v Oku Katyni. Což není zrovna lečo, jak lze očekávat. Je to beznaděj.

Takže Obama. Už jenom pro ten závan čerstvosti je to dobře. Docela závidím dr.Ažanové, že to po novinářsku sledovala přímo z Times Square. S partou sobě podobných jsme se pozdě večer vydali z rezidence ještě do mlejna na Kampě, ale cestou tramvají nám s Robertem došlo, že bychom radši domů za svýma ženama, a tak jsme to zase otočili.
Dnes v Jinonicích.

Po včerejší dobročinné aukci moravských vín nejde nedumat o luxusu a penězích. Tak především jsem nikdy na žádné dražbě nebyl, a ono je to docela zábavné. Nechci ale radši vědět o čem se pak v noci zdá vyvolávači, který ze sebe tři hodiny chrlí číslovky. Dražba je do určité míry hra na přečůrávání, prsení se a kohoutí zápasy v nejlepším exhibicionistickém macho stylu. Proto mi přijde skvělý nápad tenhle veliký proud peněz přesměrovat na nějaký bohulibý účel. A klobouk dolů, že se to Nadaci Via tak dobře daří a lidé s penězi nazbyt tam chodí. I tak se ale nemůžu ubránit zvláštnímu pocitu, když je někdo schopen za posezení u sklenky vína s Milošem Formanem zaplatit padesát tři tisíc. Snad z čistého altruismu, ale daleko nutkavější představu mám, jak se o rok později nějaký obtloustlík nonšalantně zamyslí a řekne svému spolustolovníkovi v Hergetově cihelně "... kupuju si tu jen nejdražší víno, zbytek se nedá pít. Což mi připomíná, že to mi vám tuhle říkal Miloš Forman, no, když jsme spolu jednou takhle zašli na večeři ..."
Nóbl hotely jsou taky zvláštní disciplína. Nic proti úchvatnému creme brulée z kozího sýru, ba i ten lososový tataráček si sezobnu, ale ono je to prostě tak nějak nepatřičné požívat takový luxus. Takže s takovými místy se to musí střídmě, poněváč ono pod tou vší fasádou samo o sobě nic není. Tady hodně pomohlo, že organizátoři a většina hostů byli milí lidé a ta akce měla smysl.
Rozloučil jsem se s Terezou, Robertem a Honzou poměrně brzy a osvěžen vínky skotačivými a lehkými, vydal jsem se k domovu noční pražskou mlhou.

Na Maťově vernisáži v Akropoli dali Alaverdi Vegetarian Superman a cappella. Běžte se podívat, je to moc pěkná výstava.

A ještě jedna inzerce: vyzkoušejte si hru GhettOut od společnosti Tady a Teď / Nadace Vodafone, je to doopravdy působivé.
Jinak další krevetová akce na Top Philanthropist. Subjektivní poznámka: Úspěšní business lidi cirka v mé generaci jsou často fajn, ale většinou tak nějak jinak.
Cestou domů u mě přibrzdila Ema B., se kterou bych byl býval prohodil i víc slov, ale rychle se za ní udělala fronta aut, takže zase odjela.

Pančakrismus meets Eklhaft
Říká se, že pít po ránu lžíci jablečného octa ve sklenici vody je úžasné čištění organismu (dělala to i Alexandra Berková, a jak byla zdravá ještě než umřela!). Shodou okolností máme jablečného octa v kuchyni celou flašku, a tak ho v nepravidelných kúrách piju, už jen aby odtamtud jednou zmizel.
Odjinud jsem zase slyšel, že čistí-li se tělo, stolice je barvy světlejší, konzistence řidší a odéru extra forte.
V octovém období to zcela zřejmě platí i pro mě. Zbývá zodpovědět složitou otázku - zda je tomu tak proto, že se mé tělo zbavuje nečistot a temné energie, a nebo zda mám po jablečném octu s vodou úplně obyčejnou sračku.

Rozvažoval jsem to, ale nakonec na Kida Koalu až do Flédy dneska nepojedu. Snad to udělá někdo jiný za mě.