Už ani nevím kdy jsem naposledy s někým sdílel ubytování, pokud nepočítám kapelu. Navíc tadyhle kolega z Maďarska příšerně chrápe. Nedá se na to zvyknout. Když už se člověk nechá ukolébat nějakým rytmem, přijde zástava dechu a po ní se v nepředvídatelný okamžik vyvalí zase všechno nahromaděné “UAAACHHR!”, jako když se vedle vás uprostřed noci vyřítí na pódium deathmetalový zpěvák. Naštěstí bydlíme v takovém jednoduchém apartmánu s dobrými dveřmi, a tak žiju vlastně vysloveně spokojeně na gauči v obýváku. Člověk se zármutkem pomyslí na ty nesčetné generace žen a manželek, které nemají kam utéct a musí takhle žít svůj život. Spánková deprivace je mocná věc. Přímo za oknem mám ve Varšavě ten obrovský stalinský barák co vypadá jako hotel Internacionál v Praze.
V Lublinu je pokojíček jako poštovní známka, ale jsem v něm sám, což je dobré. Mě vůbec tohle levné ubytování baví, naopak luxusnější hotely mě vždycky tak trochu štvaly – vždyť to není potřeba. Potřebuješ čistou postel a koupelnu, ideálně s teplou vodou, taky vidět z okna je fajn, a ostatní je tak trochu navíc. Z čtyřset tisíc lidí co v Lublinu žijí je prý sto tisíc studentů, ale i tak je to tady zřetelněji východ. Domy, zejména ty mimo centrum (ale i některé v něm) jsou otlučené, smutné, opuštěné. Na ulicích jsou nevkusné amatérské reklamní cedule jako někdy v raných devadesátých letech. Třičtvrtě hodiny pěšky odsud, vlastně hned za řekou, je bývalý likvidační tábor Majdanek.