úterý, 12. března 2019

Jdeme spát a ještě se nám nechce. Alelie vytáhne knížku o Emilovi a my, místo abychom poslouchali před spaním, zpíváme s Žilvinasem zplna hrdla “Emíííle, debííílééé, stojíš v pěkné rovíííně!”

Laime to chvilku toleruje a pak vztyčí prstíček a tím svým hláskem dvouletým nás napomene: “Opičák. A dost!”

pátek, 8. března 2019

Jak se to stalo že už je březen? Březen nicméně nepochybně je a chili sazeničky rostou. Byla například popeleční středa a já, byť ne úplně křesťan, začal jsem stejně jako loni velikonoční půst, protože mi to přišlo dobré.

Hráli jsme před Fórem Karlín na střeše Red Bull autobusu, což bylo zajímavé i proto, že byla zima jako v psírně a pršelo. Po dlouhé době jsem potkal Zdeňka Bínu a ostatní z -123min.Pak jsme šli na předávání Andělů, kde jsme sice nic nedostali, ale měli jsme tam rezervovaná místa u stolu vzadu, což bylo milé. Všude spousta známých a kontury večera jsou s přibývajícími hodinami dost rozmlžené, protože bylo úterý a nebyla ještě popeleční středa.

Ve středu jsem měl a chtěl jít na zahájení Jednoho světa. Ale nešel, protože jsem trpěl pocity viny, že po dvou týdnech cesty jsem každý den v práci a každý večer pryč, a taky kocovinou z večírku na Andělech.

Včera jsem s lehkým donucením zašel do Jazzdocku, kde jsme dostali TAIS AWARD 2019 za album Pohádky. Cena je taková upravená nicméně pravá letecká vrtule, což je zajímavé mít v ruce, páč je to velmi nezvyklá a elegantní věc.

Upekl jsem další toustový chleba, příště ho zkusím z kvásku. K tomu v práci spousta práce, k tomu zařizování studny a cesty na chalupě, to máš furt něco.

pondělí, 4. března 2019

Tak té naší malé Laime byly dva roky. Je neuvěřitelný že před takhle krátkou dobou tu s námi ještě nebyla, připadá mi to daleko delší. Já jsem zase doma a sedíme okolo stolu, Alelie, naše dvě parádní děti, naše milá čubka a já, a já se cítím nesmírně požehnán.

Taky jsme měli zkoušku s ILLE a zavezl jsem na chalupu čtyři role geotextilie. Bagrista a válcista odvedli krásnou práci a vznikla tím konečně široká cesta. Sice jsme teď zjistili, že tam je problém dostat těch stodvacet tun štěrku, které tu cestu jaksi dovrší, ale to budeme řešit později.

čtvrtek, 28. února 2019, Lublin

Už ani nevím kdy jsem naposledy s někým sdílel ubytování, pokud nepočítám kapelu. Navíc tadyhle kolega z Maďarska příšerně chrápe. Nedá se na to zvyknout. Když už se člověk nechá ukolébat nějakým rytmem, přijde zástava dechu a po ní se v nepředvídatelný okamžik vyvalí zase všechno nahromaděné “UAAACHHR!”, jako když se vedle vás uprostřed noci vyřítí na pódium deathmetalový zpěvák. Naštěstí bydlíme v takovém jednoduchém apartmánu s dobrými dveřmi, a tak žiju vlastně vysloveně spokojeně na gauči v obýváku. Člověk se zármutkem pomyslí na ty nesčetné generace žen a manželek, které nemají kam utéct a musí takhle žít svůj život. Spánková deprivace je mocná věc. Přímo za oknem mám ve Varšavě ten obrovský stalinský barák co vypadá jako hotel Internacionál v Praze.

V Lublinu je pokojíček jako poštovní známka, ale jsem v něm sám, což je dobré. Mě vůbec tohle levné ubytování baví, naopak luxusnější hotely mě vždycky tak trochu štvaly – vždyť to není potřeba. Potřebuješ čistou postel a koupelnu, ideálně s teplou vodou, taky vidět z okna je fajn, a ostatní je tak trochu navíc. Z čtyřset tisíc lidí co v Lublinu žijí je prý sto tisíc studentů, ale i tak je to tady zřetelněji východ. Domy, zejména ty mimo centrum (ale i některé v něm) jsou otlučené, smutné, opuštěné. Na ulicích jsou nevkusné amatérské reklamní cedule jako někdy v raných devadesátých letech. Třičtvrtě hodiny pěšky odsud, vlastně hned za řekou, je bývalý likvidační tábor Majdanek.