čtvrtek, 14. února 2019

Paní doktorka mě poslala na krev, protože je pečlivá a já tam už nějakých pět let nebyl. A mám radost, že krev mám pořád dobrou – až na lehce zvýšený cholesterol. Ale na ten já nevěřím, takže ten mi nevadí. Včera a dneska jsem byl ráno plavat a jako obvykle když s tím po nějaké době začnu, říkám si jak je to skvělé a proč to vlastně nedělám pořád. Nedělám to pořád proto, že jsem na to línej a nechce se mi vstávat tak brzo, jinej důvod to nemá. Poprvé jsem si dneska ve sprše pokecal s tím fousatým šedovlasým poustevníkem, který je v bazénu skoro každý den v sedm ráno snad posledních deset let.

Je krásný slunečný den a jaro je za rohem.

pondělí, 11. února 2019

Zase to obsesivní víkendové vaření. Salsiccie s bramborama, General Tso Chicken(!), jablečné a makové záviny, boloňské špagety.

Výlet do Šárky z druhé strany od Nebušic, jen s dětma a s mi.pu, v lese je sníh a pořezané dubové kmeny. Na skalách svítí sluníčko a jsou slyšet startující letadla a je to tam z nějakého důvodu cítit jako psí granule. Necelých dvěstě metrů z Evropské začíná lesní silnice taková, že kdyby vám tam rozvázali oči, klidně byste si tipli Orlické hory.

Jsou to asi poslední víkendy klidného pražsko-domácího režimu než to zase začne trochu víc lítat. I když letos to vypadá na trochu méně cest než loni, což mi vůbec nevadí.

středa, 6. února 2019

Asi je to příznak stárnutí, ale když se z nějakého důvodu vzbudím třeba ve dvě ráno, často už nezaberu třeba další dvě, tři, čtyři hodiny. Ničím se přitom nestresuju, jen se mi prostě nechce spát. Spánek na mě přijde samozřejmě zase až v moment, kdy už skoro musím vstávat. V podstatě mi to nevadí, jen se mi to třeba před dvěma lety ještě nestávalo a když o své nespavosti vyprávěla třeba MaTerie, přišlo mi to zvláštní.

Dobré je, že když potřebuje v noci ven mi.pu (což se taky stává se stářím častěji, například právě dneska), neobsahuje to pro mě ten hrozný moment rychlého startu přímo ze spánku na studenou ulici, při kterém vždycky myslím částečně na to jak psovi udělám boudu na dvorku aby bydlel tam a částečně na staroslavnou tradici zatýkání a deportací uprostřed noci. Tím si zase uvědomím, že mě narozdíl od těch miliónů nešťastníků v historii čeká jen krátká procházka po ulici a hned se mi udělá lépe. Na ulici je to pak takhle ve tři nebo čtyři ráno vysloveně zajímavé – je to taková soukromá zóna.

Tyhle bdělé hodiny nad ránem trochu svádějí k planému googlování, tak se radši snažím si třeba číst. A tak se snažím dočíst From the Ruins of Empire od Pankaje Mishry, což je sice velmi zajímavé, ale tak nějak nestravitelně psané.