Psychedelika II – ráno poté

Kdybych to měl shrnout, bylo to dobré, ale nebylo to přesně to, co jsem doufal. Bylo to dobré, ale stav sounáležitosti se vším spíš nenastal a ego se drželo jako klíště. Vzal jsem si pět gramů sušených psilocybe cubensis a pokud jde o časový průběh, chovalo se to učebnicově. Během třiceti minut nástup, potom tak dvě hodiny stabilní účinek a potom pomalé klesání. Měl jsem přes oči šálu a do sluchátek zmíněný playlist.

Bylo to překvapivě málo vizuální. Rozhodně nemůžu říct, že bych viděl islámské kaligrafie nebo nějaké konkrétní vize. Rostliny v pokoji, kresba dřeva na parketách a další struktury se pomalu měnily stejným způsobem jako si to pamatuju před lety, ale jinak mi v hlavě zněla ta hudba, jaksi v úrovni uší, a nahoře byl jen takový teple hnědý prostor. Nebyl jsem si chvílemi jistý jestli hudbu vidím nebo slyším, což mi i teď za střízliva přijde pořád jako legitimní popis.

Nejsilnější momenty nastaly někde ze začátku, kdy jsem opatrně vstupoval do toho hnědého vesmíru mezi mozkovýma buňkama a ten prostor se rozevíral. Pak jsem měl vědomí jak letím kolem něčeho nesmírně velkého a benevolentního a říkal si, no jasně, vždyť já to přece vždycky věděl, je to tady celou dobu a přímo přede mnou a kolem mě. A tekly mi slzy dojetí a vděku, hlavně když jsem při tom pomyslel na Alelii a na děti. To byl ten nejsilnější moment, potom už nic tak silného nenastalo.

Hodně se mi točily myšlenky na stárnutí a trochu na smrt, ale nebylo na nich nic zvlášť děsivého. Objevil se mi tam asi dvakrát moment Andulčiny svatby – že bych tam chtěl být a jaký bych tam chtěl být.

Možná proto, že jsem si představoval, že dostanu jen krátké okénko do jiné reality a pak si ten náhled vezmu zpátky ke každodenní práci, možná se proto stalo právě to. Takový návrat k civilní masarykovské každodenní práci. Ale ten vytoužený stav rozpuštěného ega to bohužel nebyl a musím přiznat, že jsem z toho trochu zklamanej a budu to muset asi zkusit někdy znovu – obohacen touhle zkušeností, kdy se snad nebudu bát to víc pustit.

Pravděpodobně jsem se právě příliš silně držel a hlídal, což dělávám i normálně, takže by to jaksi sedělo. Pořád jsem věděl že ležím na gauči, neubránil jsem se tomu podle playlistu odhadovat čas (“aha, budou tak dvě”). Možná jsem taky příliš tlačil na pilu, snažil jsem se to směřovat jednak k tomu pocitu sounáležitosti, a že jsem jdu přece proto abych byl lepší člověk a lepší táta. A taky pryč od nepříjemných obrazů, abych do nich nezabloudil. Asi jsem to měl nechat víc plynout a prostě jen koukat. Opakoval jsem si “trust, let go, be open”, ale moc to nepomáhalo. A určitě jsem si měl vzít ještě druhou “booster” dávku o něco později. Dokonce jsem k tomu účelu pár dalších hub měl s sebou, ale v ten moment jsem si na to netroufal. Byla to chyba. Hodně často jsem taky už rovnou přitom přemýšlel jak to budu vyprávět Alelii nebo jak to budu později formulovat. Taky mě několikrát obcházela taková zvláštní netrpělivost, že bych už šel domů, kdy už tahle písnička skončí a tak. Možná tím, jak jsem měl v uších sluchátka, které po chvíli začnou být nepohodlná. I hudby jsem měl občas dost. Myslel jsem, že nejsilnější budou ty Arvo Pärtovy duchovní věci, ale kupodivu mě církevně laděné chorály spíš trochu iritovaly a naopak nejvíc jsem si užíval optimistické teplé new age synťákové plochy, které jsem za střízliva z playlistu skoro chtěl vyhodit. Taky východní motivy, různá óóóm a tak fungovaly dobře.

Asi čtyři hodiny po začátku, už jasně se slábnoucím účinkem, jsem se šel vyčůrat a pak tak střídavě koukal po pokoji a ležel se zavřenýma očima. Dost jsem se potil. Věci už se nehýbaly, ale pokoj byl takový trochu křivolaký, jako podpalubí lodi. Koukal jsem na své ruce a říkal si, tak dokud je mám a dokud je mi to souzeno, budu se snažit s nima být dobrý. Ale asi už to byla spíš taková racionální sebevýchova, než že by mi to tak upřímně přicházelo. Přišly na mě i náznaky takového hlubokého smutku, i ten starý pocit nespokojenosti a bezprizornosti a že nic pořádného nedělám, že se o nic pořádného nesnažím. Tohle mám evidentně ještě nevyřešený. Obecně to byla fajn zkušenost, byť o dost menší a méně zásadní než jsem doufal. Rozhodně bych nemohl říct, že to byl jeden z nejdůležitějších zážitků života, jak to konzistentně popisovala drtivá většina účastníků oficiálních psilocybinových testů. Buď je to tím jak jsem se pevně držel, nebo tyhle konkrétní lysohlávky byly slabší, nebo mám neobvykle vysokou toleranci k psilocybinu – a nebo nějaká kombinace toho všeho.  

Seděli jsme pak ještě chvíli v kuchyni a povídali si a já pil čaj nebo jen tak koukal. Zapadalo slunce a kolem něj plynuly krásné oranžovo-šedé mraky – byl to objektivně krásný západ slunce, jak jsem si radši rovnou ověřil. Člověku selhávají slova – jednak se ty vjemy nedají dobře popsat, druhak má to verbální vyjadřování skutečně rozhozené – asi tím jak se propojují jiná centra mozku a všechno je jaksi nové. Cestou domů to bylo už skoro normální, ale přecejen pořád trochu jako být v cizím městě. Člověk vidí dobře, ale není si někdy jistý jak to intepretovat, je otevřenější to brát prostě tak jak to vidí i když je to třeba udivující nebo záhadné. Z tohoto pohledu se zdá být trefný ten názor, že děti jsou v takovém stavu pořád.

Leave a Reply

Your email address will not be published.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.