středa, 28. listopadu 2018, Hpa-an

Tadyhle v hlavním městě Karenského státu jsem ještě nebyl. Cestou jsme se stavili na zlatém kameni v Kaukyita, že jsme jeli okolo a abychom si ho teda odškrtli, když je na obálce každého druhého průvodce po Barmě. Je to jinak dost turistické místo, se všema opičárnama která s sebou taková místa nesou. Poslední úsek nahoru se dá jet jen na malinkých lavicích na korbě tamějších náklaďáků, kam se vmáčkne kolem padesáti lidí. Vyfasovali jsme ale debilního řidiče, který v těch prudkých kopcích a serpentýnách předjížděl ostatní náklaďáky a stříhal s tím těžkým zadkem zatáčky tak, že by stačila jakákoliv prasklá guma, péro, klouznutí po olejové skvrně, drolící se krajnice, aby starý náklaďák letěl z kopce a rozmačkal své osazenstvo jako brouky prošpikované železnými trubkami korby. Před každou zákrutou se mi zjevoval před očima obraz mých dětí a říkal jsem si že by to byla opravdu debilní smrt. Kdyby to bylo jaksi při výkonu práce, když jsi tam prostě musel být a tím pádem za to vlastně nemůžeš když zaklepeš bačkorama, tak to ještě jde. Ale ve volný den, cestou k blbému zlatému kameni na kopci, to bych byl na sebe mrtvej pěkně naštvanej. Bylo to opravdu o život.

Dopadlo to dobře, ale všichni tři jsme odmítli do náklaďáku zpátky nastoupit a místo toho šli dolů asi deset kilometrů po hřebenu hor, což se ukázalo být jako výborné rozhodnutí i bez ohledu na tu jízdu. Šli jsme starou poutní stezkou skrz malé vesničky a občerstvovny pro poutníky, a všude ty zarostlé svahy a džunglí porostlé kopce na horizontu.  

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.