pondělí, 8. října 2018

Už jsem se nějak vnitřně nastavil na to, že je mi čtyřicet, i když k tomu schází ještě třičtvrtě roku. Alelie taky, až si o víkendu uvědomila, že je jí teprve sedmatřicet. Almela říkal, že Magda je na podobné řeči alergická, protože jí je ve skutečnosti všehovšudy třicet. Na chalupě došla ve studni nadobro voda. Almela šel v noci s kýblem pro vodu do potoka uprostřed dna rozestavěného rybníka a propadl se do bahna. Naštěstí si předtím vzal holínky, ale ty byly zase malé, takže mu potom nešly sundat a jak se jich štítil od toho bahna dotknout, sundaval si je prý v noci na dvorku nějakýma klacíkama asi půl hodiny. Jsou krásné podzimní dny.

Taky začalo Fórum 2000, kde jsem byl jen chvíli, protože mě tíží nedodělaná práce a výhrůžné deadliny. I tak jsem tam potkal spoustu lidí. Je to fajn, občas být v tomhle sociálním okruhu.

 

středa, 3. října 2018, Tunis

  Jako obvykle tady, říkám si, že to vlastně není tak špatné. Něco se zase dozvím a naučím když budu chtět, ti lidé jsou nakonec fajn a do toho hotelu se vlastně rád vracím. Vlastně když tu denní rutinu popíšu a představím si, že bych si takhle stěžoval sobě samému v době, kdy jsem velmi chtěl v práci cestovat, nejspíš by mi mé mladé já dalo pár facek. Brzy ráno vstanu a jdu si zaplavat v otevřeném bazénu pod palmami, slunce vychází a zdálky šumí vlny Středozemního moře. Pak jdu na velkou snídani, pak si zamedituju a začne práce. Kolem páté skončíme a kolem sedmé jdeme někam na večeři – v tomhle případě jednou na rezidenci švédského velvyslance a jednou do hogofogo restaurace The Cliff. Pak jdu spát.

 

pondělí, 1. října 2018, Řím Fiumicino

Probudil jsem se ráno nervózní. Kromě toho mě obcházel takový divný smutek. Jestli je za tím ta cesta nebo nahromaděná práce – nevím. Jestli bych neměl dělat nějakou jinou práci. Jestli se nepoutáme s chalupou na zaprděnej dvoreček místo abychom byli otevření novým věcem a jezdili po světě, že by taky děti nabraly nějaké nové vhledy. Že bych se vůbec měl víc věnovat dětem a co bych měl dělat abych je víc rozvíjel. Že nechci jet do Tunisu a trávit tam čas. A všechny ty další cesty do konce roku, že bych prostě chtěl být radši doma. Že se něco podělá v nových programech, které teď začínáme a musíme se v nich lecos naučit a já zatím nevím jak to půjde. Že nestihnu napsat projekt s deadlinem za tři týdny. Jestli mě vlastně ještě vůbec baví hrát na kytaru nebo jestli to dělám už jen ze setrvačnosti. Prostě všechno možný.  Usnul jsem na pár minut v letadle z Prahy a probudil jsem se už v normálnější náladě.

I tak mám pocit, že se v životě možná zase blížím nějakému rozcestí. Baví mě tedy ještě hrát na kytaru? Budu pít nebo se na to definitivně vykašlu? Jak dlouho chci dělat tuhle práci? Budu se věnovat chalupě nebo budeme radši jezdit na výlety a cesty?

Dal jsem si dvojité espresso, tyčinku s Nutellou a lékořicový Tic-Tac. To taky trochu pomohlo. Itálie, viď.