čtvrtek, 9. srpna 2018

My normálně poslední dobou hrajeme jako diví. Minulý pátek jsme hráli na Studnice festu u Hilnska. Po dvanácti letech přestala fungovat kytara – samozřejmě na pódiu před koncertem. Triviální oprava za nula korun, pokud má člověk pájku a čas sundat struny, což na zvukovce festivalu většinou nemá. Naštěstí už tam byli Tata Bojs, tak jsem si od nich mohl půjčit parádního Jazzmastera. Hraní pěkné, Tata Bojs potom vyloženě skvělí, už jsem zapomněl jak to mají vlastně dotažený a vychytaný. Potom obě kapely společně na terase hotelu snad do dvou do rána a ráno koupání v rybníku, oběd na Vysočině a dlouhý přejezd do Korycan. Taky dobrý, i když o trochu míň, už i té energie není tolik jako první den, žejo. Vždycky mi vrtalo hlavou jak to dělají kapely, které jedou třeba třicet koncertů v kuse. Asi musí přijít nějaký bod zvratu, po kterém tě to už tolik neunavuje, nebo nevím.

Odvezl jsem rodinku do Luže a strávili jsme tam několik velmi fajn dnů. Trochu ztrácím přehled v těch přesunech co bylo kdy. Nadále mám tak sem tam slaměné dny v Praze, které si pořád užívám a pořád přitom nepiju, což je o to lepší. Dneska je asi poslední takový večer na dohlednou dobu, což je ale taky dobře, páč už se mi po nich stýská. Koukám na kalendář podzimu a obchází mě známé pochyby jak to všechno skloubím dohromady. Ale tolik to nedramatizuju, protože tenhle typ kalendářové úzkosti před sezónou už znám, a ono to zatím vždycky nějak dopadlo.

Včera jsme hráli s ILLE na Stalinu, dvě hodiny po průtrži mračen. A bylo to výborné, aspoň z našeho pohledu. Jak máš, tě povidám, dobrý zvuk na pódiu, máš polovinu vyhráno. A spousta lidí a dobré hovory a přitom doma už něco po jedenácté.

A jedeme dál.

 

One thought on “čtvrtek, 9. srpna 2018”

Leave a Reply

Your email address will not be published.